Dadaismus

Intelektuálové odjakživa rádi provokovali, milovali ironii, fikci, sarkasmus, dvojsmysl i humor, který považovali za zbraně myšlení proti měšťáctví, konformismu a duševní apatii. Revoltovali proti uznávanému intelektuálnímu pořádku i proti běžné morálce. Výstřední a podivné chování umělci užívali proto, aby dali najevo svou odlišnost, aby dráždili a vyvolávali skandály. Ve většině případu ale nešlo o milou komičnost ani o nevinné žertování, ale o mrazivý smích. Mezi předchůdce dadaismu patřili Fantaisté, Zutisté, Hydropaté a Hirsuté.

– Fantaisté – Tato skupina byla činná v letech 1860 až 1870. Sdružovala proti ideologii a morálnímu konformismu téměř všechny básníky a umělce té doby. Vedoucí osobností fantaistů byl Théodore de Banville, dále Albert Geatigny, Catulle Mendés, Villers de l’Isle-Adam, Charles Baudelaire, Stephan Mallarmé a Paul Verlaine, který pak významně ovlivnil tvorbu Arthura Rimbauda. V jejich setkání se odrážel střet osudů budoucích zakladatelů republiky, hrdinů Komuny a kouzelníků na poli jazyka, kteří se snažili dát „ryzejší smysl slovům plebejců“. Přes svou zdánlivou uvolněnost kladli fantaisté závažné požadavky, jejich fantazie znamenala jistou revoltu a negaci.

– Zutisté – Tato skupina básníků se sešla v roce 1871 a byla založena na sarkasmu a výsměchu. Jejich název sám o sobě měl předdadaistický charakter, básníci byli takto pojmenováni, protože na všechno odpovídali slovem „zut“, které znamenalo něco jako „houby“.

– Hydropaté a Hirsuté – Hydropaté a hirsuté nastoupili na scénu po zutistech. Pobuřovali bohaté měšťáky, bylo možné je poznat podle klobouků a kravat, podle toho jak kouřili dýmku nebo pili absint, i podle vulgárního jazyka, jímž šokovali lidi. Jejich stoupenec Charles Baudelaire si dokonce barvil vlasy na zeleno.

V době první světové války se vytřibily podmínky zrodu dadaismu, dada proniklo na scénu v několika zemích zároveň – s maximální intenzitou se projevilo u národů ve válečném konfliktu bezvýhradně antagonistických (Německo a Francie). Vítězové i poražení zavrhovali s odporem civilizaci, která připustila hromadné vraždění, odmítali církve, jež se vědomě podílely na této hanebnosti, a zatracovali elitní společnost, která válku velebila. Dada tak mělo výrazně provokativní ráz, bylo svou podstatou protitradicionalistické a vycházelo z úpadku západních hodnot, hasnoucích na polích posetých mrtvolami. Chtělo ničit zažité hierarchie a tehdejší společnost prakticky nevěděla, jak se vůbec k tomuto hnutí stavět, protože bylo zcela nepochopitelné, a nebylo mu ani možno oponovat, neboť bylo samo opozicí, nicméně však ryzou absurdností, čirou subnegací a provokací.

Dadaismus se projevoval jak literárně, tak výtvarně. Oba přístupy s sebou velmi úzce souvisely – zastávaly v negativistických vášních nezřízený kult absurdity s rouhačskou a obrazoboreckou zběsilostí. Principem jejich tvorby byla teorie tabuly rasy, kterou uplatňovali v celkovém „vybílení“ všech vžitých literárních a výtvarných odvětví. Napadali základy myšlení a zpochybňovali jazyk, logičnost a princip shodnosti, stejně jako podstatné znaky a prostředky umění. V literatuře rozbíjeli větnou skladbu, nahrazovali slova jazyka zvoláními, tóny a výkřiky, ve výtvarném umění uplatňovali místo ušlechtilých materiálů náhodně nalezené věci, střepy a různý brak.

Německý básník Hugo Ball a jeho žena Emmy Henningsová, hudebnice a tenečnice, pojali úmysl vytvořit literární kavárnu, kde by se scházela exulantská inteligence. K tomuto účelu si vybrali hospodu Meirei, která se nacházela v lidové čtvrti Niederdorf a netěšila se právě nejlepší pověsti. Smlouva byla uzavřena a tak 1. února 1916 zahájil Kabaret Voltaire provoz. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha a požadavek spravedlnosti uplatňovaný proti mocným. Slavnostního otevření se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, Viking Eggeling, Marcel Slodki, Christian Schad, Hans Richter, Augusto Giacometti a další. V Kabaretu Voltaire bylo také Dada na jaře roku 1916 založeno.

Název Dada byl odvozen náhodně – jednou večer v Kabaretu Voltaire umělci otevřeli náhodně malý Laroussův slovník a pak jeden z přítomných pustil z kapátka vodu. Kapka se rozpleskla na slově dada, které v dětské mluvě značí koně a znamená koníčka, zálibu či náruživost. Mužem držícím kapátko měl být Tristan Tzara, který však toto tvrzení nevyvrátil ani nepotvrdil.

Dada bylo halasné a brutální, ale bylo zároveň i étericky jemné: slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dada bylo násilnické a rozjařené, nezřídka v něm však bylo možno zaslechnout i něžnou, ba melancholickou notu. Dada byly úzkost projevená zuřivostí, tornádem. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí. Odsoudili ke zkáze poklady muzeí a splétali svá mistrovská díla ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. Dadaistický vichr smetl ze země kulturní idoly a na nebi rozprášil všechny iluze.

Postupem času narůstaly nesváry, přibývalo neshod, roztržek a zatrpklosti. Objevila se také únava, neboť skandály měly uniformní ráz a věčná negace zplodila nudu. Dada zaniklo roku 1922.

Surealismus

„Protože o vědeckém poznání už víme své a inteligence už nepřichází v úvahu, jedině sen ponechává člověku všechna jeho práva na svobodu. Dík snu smrt nemá už smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív…“

Po první světové válce byl ve společnosti silně pociťován klimat zlostejnění a nevolnosti a společnost pociťovala potřebu nástupu nových hodnot a nového začátku. Zpočátku byla inspirována dadaismem, ale jeho výsměch, provokace a skandál jen pro skandál samotný nemohly vydržet dlouho. Dadaismus zanikl na celkovou únavu extremním chováním. Po roztržce Andrého Bretona s dadaistou Tristanem Tzarou se Breton rozhodl zorganizovat nové umělecké hnutí, které si zpočátku kladlo za cíl hluboce změnit pojetí života a podnítit nový způsob citového vnímání světa. Tento umělecký směr je oproti dadaismu založeném na odporu, negaci a destrukci založen na metafyzice.

Breton se rozhodl experimentovat na poli nevědomí. Sepsal první surrealistický text „Magnetická pole“, který sice neměl oslnivost a rozmach pozdějších děl, ale již obsahoval jejich kvas a zárodek. Breton při jejich psaní zkoušel různá tempa – praktikováním těchto odstupňovaných rychlostí, jež byla vesměs značně vyšší než normální tempo, byla zlikvidována tradiční souvislost textu a uvolnila tak místo afektivní souvislosti pudových hnutí, jež byla na první pohled nedešifrovatelná. Tato souvislost pak vyvolávala všechny vzrušivé snové impulsy vzdálených vzpomínek smíšených se zkušenostmi nedávné každodennosti. V Magnetických polích Breton rozhodujícím způsobem přiblížil nepostřehnutelný nedirigovaný sled obrazů, který bylo možno postihnout jen ve snění a v polospánku, které probíhají v nepřetržitém proudu.

V roce 1922 se Bretonovi a jeho přátelům v průběhu zpočátku spontánních seancí podaří ponořit se do jakéhosi transu. Na jednoduché dotazy dávají z nejhlubšího nitra své osobnosti vytrysknout odpovědím naprosto matoucím v nichž logická souvislost, ba i souvislost asociací jakoby byla přervána, ale jejichž rezonance nechává nicméně vytušit, že se tu člověk dotýká skryté pravdy bytí. Breton toto fascinující parapsychické chování označuje za éru spánků a později z ní přímo vychází při formulaci manifestu surrealismu.

Za historický zrod surrealismu je považován rok 1924, kdy byl André Bretonem sepsán Manifest surrealismu. Bretonova slova explodovala uprostřed poválečného světa, jejich výzva byla naléhavá a byla formulována jak pádně, tak oslnivě. Breton podporoval bádání rakouského psychoanalytika Sigmunda Freuda, které bylo zaměřeno na radikální proměnu způsobů cítění, vnímání a chápání světa. Slovo bylo ponecháno hlubinnému já a na prahu spánku byl nalézán klíč k inspiraci. V lůně podvědomí, i za ním v odlehlých oblastech nevědomí a podvědomí bylo možno zaslechnout ozvěnu úst tmy ve všech jejích příchutích a ztajených smyslech. Manifest byl definován jako dezartikulace jazyka i výtvarných forem a desakralizace morálních hodnot.

Surrealismus spočívá na víře ve vyšší realitu určitých asociačních forem, které byly až do jeho vzniku pomíjeny, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směřuje k tomu, aby zničil definitivně všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo v řešení hlavních problémů života. Surrealismus není a nikdy nebyl nějakou školou, ale určitou duchovní dispozicí, komplexem zkušeností a souborem snah směřujících k tomu vrátit bytí jeho celistvost – umělec se snaží popsat narcistické sny, šílené halucinace, půlnoční deliria, potlačené pudy a klamné vzpomínky, anamorfické hysterie i nejnepatrnější pocity nevolnosti. Všechny vize vědomí lidského nitra se na obrazech otevírají v bizardních nadreálných kombinacích, vytvářejíce tak neskutečné napětí uvolňující fantazii. Vypráví o něčem, co je vzdáleno a co před námi skrývají materiální formy, spojení zdánlivě nesourodých skutečností přidává na zvláštnosti a tajemnosti. Smysl obrazu je ale hluboký, úplný – souvislý a přitom mimovolný, že uniká prosté analýze přímého logického poznání.

Umělci surrealismu sdružení v Curychu: Louis Aragon, Antonin Artaud, Georges Auric, Jacques Baron, Charles Baron, Jacques-André Boiffard, André Breton, Jean Carrise, René Crevel, Pierre de Massot, Joseph Delteil, Robert Desnos, Marcel Duchamp, Paul Eluard, Max Ernst, Théodore Fraenkel, Francis Gérard, Michel Leiris, Georges Limbour, Georges Malkine, André Masson, Joan Miró, Max Morise, Pierre Naville, Marcel Noll, Jean Paulhan, Benjamin Péret, Francis Picabia, Man Ray, Georges Ribemont-Dessaignes, Philippe Soupault, Roland Tual, Roger Vitrac

Salvador Dalí
1904 (Figueras-ŠPA) – 1989

Zařazení: Dada-surrealismus
Země: Španělsko

Španělský malíř a grafik, syn notáře. Od 1921 studoval na malířské akademii v Madridu, kde se u profesora Morena y Carbonero naučil základům tradiční akademické malby a získal obsáhlé znalosti z dějin umění; z akademie byl vyloučen 1924. Během studijních let zkoušel nejrůznější malířské styly, napodoboval holandské malířství 17. st. (obdivoval zvláště Vermeera), španělské malířství 17. a 19. st., impresionismus, futurismus a metafyzickou malbu (1923 až 1925 působil na něho zejména C. Carrá), kubismus (vliv P. Picassa a J. Grise). V pre-surrealistickém období namaloval také několik realistických figurální obrazů a studie z přístavu Cadaqués. První surrealistický obraz Krev je sladší než med vytvořil 1927, inspirován trýznivým snem. 1929 se usadil v Paříži, kde téhož roku uspořádal výstavu; úvod do katalogu mu napsal A. Breton, jenž ho přijal do surrealistické skupiny. Třicátá léta představují jeho nejtvořivější období; 1937 ho Breton pro jeho akademický malířský styl vyloučil ze surrealistické skupiny. Ve svých vyzývavě fantaskních kompozicích spojoval různorodé a nijak k sobě nepatřící předměty, aby jejich absurdní souvislost šokovala. Jeho cílem bylo zobrazovat konkrétní iracionalitu. Provokuje sexuální a protináboženskou tematikou v obrazech Fantóm sex-appealu, 1932-34 a Svatý grál (profanace hostie). Výstředním způsobem hájil své obrazy a metody; hovoří o tzv. paranoicko-kritické metodě, jež mu umožňuje malovat nikoli viditelné předměty, ale ty, které s nimi asociuje. Prohlašuje právo každého člověka na psychickou abnormalitu – bláznovství a sám sebe pokládá za zdravého pomatence. V polovině třicátých let přijímá Arcimboldovu a Bracelliho metodu podvojných zobrazení. Kromě obrazů provedl Dali řadu knižních ilustrací, z nichž nejvýznamnější jsou ilustrace k Lautréamontovým Zpěvům Maldororovým (1934) a Donu Quijotovi (1958). S Bunuelem natočil filmy Andaluský pes (1929) a Ľage ďor (Zlatý věk). Navrhl také četné výpravy pro balet (Bacchanale, 1939, Labyrinthe, 1941; Sentimental Colloquy, Mad Tristan, Café de Climitar, všechny 1944). Vydal mnoho fantastických publikací, mezi nimi fiktivní životopis (1942).

1940 opustil Evropu a přestěhoval se do USA, kde vyhlásil své rozhodnutí, že se stane klasikem. Začal malovat módní podobizny náboženské obrazy (Kristus sv. Jana z Kříže, 1951, Ukřižování, 1954) a dosáhl oficiálního uznání; Chester Dale mu zadal Poslední večeři pro National Gallery of Art ve Washingtonu. 1956 se vrátil do Španělska.

Dali patřil k moderním umělcům, o nichž se vedou vášnivé spory. Sám využil každé příležitosti a jakýchkoli prostředků, aby získal popularitu. Jeho rané fantaskní obrazy však patří k nejvýznamnějším artefaktům surrealismu, přestože jsou provedeny hladkou iluzivní akademickou manýrou; nejvíc na něho působil v surrealistickém období G. de Chirico a Picasso. V posledním období provokuje náboženskými kompozicemi, v nichž popírá dosavadní konvence církevní malby. Protože se nezdráhal vypůjčit si myšlenku nebo nápad kdekoli a od kohokoli, byl obviňován z plagiátorství.