Symbolismus a secese

Symbolismus
Nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generaci, nastupující v osmdesátých letech 19. století v literatuře a umění, jež k vyjádření svých různých představ používala různých formálních stylových prostředků. Symbolismus vznikl jako reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství; místo napodobování vnějšího světa usiloval o výraz duchovních představ pomocí symbolů a bohatých dekorativních motivů. Kritik A. Aurier, obhájce P. Gauguina a V. van Gogha, definoval 1891 symbolismus v malířství ve svém článku v Mercure de France: Umělecké dílo musí být 1. ideové, protože jeho jediným ideálem je vyjádření ideje, 2. symbolické, protože vyjadřuje tuto ideu tvary, 3. syntetické, protože tyto tvary podává obecně pochopitelným způsobem, 4. subjektivní, protože předmět se nepovažuje za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož prostřednictvím může být vyjádřena, 4. dekorativní, protože vlastní dekorativní malířství, jak je znali Egypťané a velmi pravděpodobně také Řekové a primitivové, není nic jiného než soudobá subjektivní, syntetická, symbolická a ideová manifestace umění.

Takto vymezený pojem symbolismu lze ve francouzském malířství vztáhnout na dílo Gauguina a pontavenské školy a na skupinu Nabis. K symbolistům počítáme i tři jedinečné osobnosti ze starší generace, od níž se vždy nápadně odlišovali: G. Moreau, Puvis de Chavannes a O. Redon. Střediskem francouzských symbolistů byla pařížská galerie Le Barc de Boutteville, pořádající 1891-97 každoročně dvě výstavy. 1889 vystavovali symbolisté na světové výstavě v Paříži. V Café Volpini se scházela Groupe Impressioniste et synthétique, vyznávající symbolismus. Plodná spolupráce malířství, grafiky a literatury se odráží v řadě nově zakládaných časopisů, Pléiade, Décadent, Vogue, Symboliste (1886), Plume (1889), Mercure de France (1890) a La Revue blanche (1891). K symbolistickému malířství patří belgický J. Ensor, angličtí preraffaelisté E. C. Burne-Jones, D. G. Rossetii, Millais a W. Crane, norský E. Munch a někteří představitelé středoevropské secese. Z českých malířů sem lze zařadit kupř. J. Preislera, J. Váchala, V. Preissinga, F. Kupku a J. Zrzavého.

Bertrand-Jean Redon
1840 (Bordeaux-FRA) – 1916 (Paříž-FRA)

Francouzský malíř a grafik; syn kreolky jako E. Degas. Zvaný Odilon Redon. Aby upevnil své zdraví, prožil dětství na venkově, zejména na statku v Peyrelebade v Médocu. 1858 přijel do Paříže, kde navštívil ateliér Géromův na École des Beaux-Arts; působil na něho romantický grafik Bresdin, pod jehož vlivem se začal zabývat grafikou. Kopíroval staré mistry v Louvre a učil se litografovat u H. Fantin-Latoura. 1879 vydal svou první sbírku litografií Dans la rive. 1884 se podílel na zřízení Salónu nezávislých. 1886 přestal malovat, když mu zemřelo první dítě; vrátil se k malbě teprve po narození druhého. Podílel se na poslední výstavě impresionistů 1886 a na první výstavě grafiků v galerii Durand-Ruela 1889. M. Denis zobrazil Redona na svém obraze Pocta P. Cézannovi 1900. 1901-2 provedl Redon dekorace pro hudebníka Chaussona. Na Podzimním salónu 1904 byl jeho dílu vyhrazen samostatný sál. 1910 vyzdobil knihovnu font-froidského opatství. Redon měl mnoho přítel mezi literáty; k jeho obdivovatelů patřil především básník Mallarmé.

Redon, současník impresionistů – byl stejně jako C. Monet – šel od počátku vlastní cestou; ačkoli vždy vycházel z oddaného pozorování přírody, kladl hlavní důraz na sílu obrazotvornosti, čímž se stal otcem symbolismu. Maloval krajiny, podobizny, zátiší a figurální kompozice, v jejichž zvláštním barevném odeuru je zatajen naléhavý pocit malíře, kterým diváka rozechvívá. Zprvu hlavně kreslil a litografoval; jeho první výstavy uhlokreseb 1881 a 1882 zůstaly bez povšimnutí; teprve literární symbolismus objevil v polovině osmdesátých let v Redonovi spřízněného ducha, usilujícího malbou a zejména grafikou vyjádřit své vnitřní vize. Barva začal hrát v Redonově díla hlavní roli až od devadesátých let. Proto Redona obdivovali P. Gauguin, E. Bernard a mladí malíři skupiny Les Nabis; jeho kolorismus zapůsobil například i na H. Matisse. Protikladnost Redonovy imaginace ocenili surrealisté.

Edvard Munch
1863 (Loten v Hedmark-NOR) – 1944 (Oslo-NOR)

Norský malíř; jeho matka zemřela na souchotiny, když mu bylo pět let; stejné chorobě podlehly i obě jeho sestry. Malovat se učil u Heyerdahla a Ch. Krogha v Oslo. 1885 pobyl tři týdny v Paříži; 1889 podnikl druhou cestu do Paříže. Celkem dvě desetiletí pobýval v cizině, v jižní Francii, v Itálii a v Německu, v létě se často vracel do Norska, kde se definitivně usídlil po překonání těžké nervové krize. V úzkostlivě střežené osamělosti tvořil na svých sídlech v Aagaardstrand, Kragero, Ramme a Ekely.

Munch patřil k průkopníkům a hlavním představitelům expresionismu; podobně jako tehdejší skandinávští spisovatelé (Isben, Strindberg) usiloval o výraz psychických dojmů a pocitů; již 1889 prohlásil, že „není třeba malovat interiéry, muže kteří čtou, a ženy, které pletou, ale je třeba zobrazovat živé lidi, kteří dýchají, cítí, trpí a milují“. Nešlo mu proto o popis, ale o expresi. Munch jevil skryté vášně lidského nitra, jeho tragické propasti a temné kouty, úzkost ze života a hrůzu před smrtí. Stále se vracel k několika základním tématům, jimiž symbolicky vyjadřoval svůj životní postoj k tématu smrti, kterou poznal jako chlapec, osamělosti, melancholie, úzkosti z nepřátelské přírody a trýzně lásky. Poémou o životě, lásce a smrti nazval svůj slavný cyklus obrazů Vlys života, vrcholící Tancem života. Munch měl pronikavý vliv na moderní umění zejména ve střední Evropě. Na jeho první zahraniční výstavě v Berlíně 1892 došlo ke skandálu a rozdělení berlínských umělců, což nakonec vedlo k založení berlínské Secese. Munchovo dílo působilo stejně na drážďanské expresionisty skupiny Die Brücke jako na českou avantgardní skupinu Osmi. Expresionistický román polského spisovatele St. Przybyszewského Křik byl přímo inspirován Munchovou litografií (1895). 1963 bylo v Oslo u příležitosti stého výročí umělcova narození otevřeno Munchovo muzeum, v němž jsou shromážděna jeho nejvýznamnější díla.

Secese
Secese je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století, ať již vystupovala pod jménem Jugendstil, Art Nouveau, Modern Style nebo Style Modernista. Název secese vznikl zprvu jako označení protestního hnutí moderních umělců, usilujících o netradiční projev, proti akademikům a konzervativcům, kteří zastávali v uměleckých spolcích rozhodující místa. K první secesi došlo v Mnichově 1892, po ní téhož roku v Berlíně, ačkoli oficiálně byla berlínská secese založena až 1898. Vídeňskou secesi založil 1897 G. Klimt; v ní teprve splynul pojem secese ve smyslu spolkovém s pojmem secese jako slohu. K secesím umělců z konzervativních spolků docházelo i jinde, dokonce i v Japonsku 1900.

Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, lineárnost a plošnost, záliba v neobyčejných lomených barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevnosti. Secesní barevnost není pouhou charakteristikou zobrazeného předmětu, ale hodnotou samou o sobě; secese vyhledává neobvyklé a dosud nevídané barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu.

Ústředním znakem secesního cítění je stylizace; secese se snaží překonat tradiční tematiku historických slohů a obrací se přímo ke přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo) a stylizuje je podle zásad proporcionality a eurytmie. Těžiště secese neleží ve ,,vysokém“ umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění. Secesní ornament není však jen dekorací, má významovou funkci, je nositelem symbolu. Proto právě knižní grafika se stala vděčným polem uplatnění pro secesní umělce.

Secesní sloh se vyžil v krátkém období. Jeho vyvrcholení spadá zhruba do devadesátých let 19. století a prvních let století dvacátého (1890-1905). Vrcholné období předchází v osmdesátých letech raná secese a v některých zemích zejména v Anglii – protosecese, jejíž projevy lze zpětně sledovat v průběhu celého 19. století až k umění kolem 1800, kdy v díle W. Blakea nachází secese svého předchůdce.

Secese je časově souřadná literárnímu symbolismu, s nímž se na mnoha rovinách a nejrůznějším způsobem prostupuje a překrývá. Někteří malíři byli zároveň básníky (D. G. Rossetti, W. Morris, A. V. Beardsley). Secesi však se symbolismem nelze ztotožňovat. Vzájemný vztah je možno vyjádřit asi tak, že není-li každá symbolistická báseň nutně secesní, je naopak každé opticky vnímané secesní výtvarné dílo symbolické. Dynamická arabeska symbolizuje netělesné duchovní síly a její vlnící se zákruty proud života nebo akt lásky. Barvami secese byla žlutá, modrá, zelená, černá a bílá. Žlutá je barva hmoty, slunce a světla, života a radosti, modrá a zelená jsou barvy neskutečné, faustovské, černá je poslem ducha, bílá vyjadřuje ztroskotanou naději, smrt. Charakteristickými zvířaty secese byli páv a labuť, secesní květinou lilie; vábili svou exkluzívností a vznešeností zjevu, tvarem, který hověl tendenci k lineárnímu znaku, i erotickou příchutí. Silným podnětem pro secesní malířství byly japonské barevné dřevoryty, objevené evropským uměním v polovině 19. století impresionisty. S. Bing, jehož obchod L’Art Nouveau v Paříži dal novému slohu jméno, začínal jako obchodník s japonskými artefakty.

V malířství se setkáváme se secesními prvky na konci osmdesátých let v krajinách V. van Gogha a v kompozicích P. Gauguina a E. Bernarda. Od devadesátých let se secese lavinovitě šíří po celém světě. Kulminačním bodem je světová výstava v Paříži 1900, na níž nový sloh triumfoval jako móda začínajícího století. K hlavním představitelům secesního malířství a grafiky patří A. V. Beardsley v Anglii, skupina Nabis ve Francii, F. Khnopff v Belgii, J. Toorop v Holandsku, M. Klinger v Německu, F. Hodler ve Švýcarsku, G. Klimt ve Vídni a Čech A. Mucha v Paříži, S. Wyspianski v Krakově a M. Vrubel v Moskvě; secesní stránku má i dílo P. Gauguina, H. Toulouse-Lautreca a E. Muncha; ze secese vyšel i V. Kandinskij, F. Kupka, P. Picasso i zakladatelská generace českého moderního malířství (J. Preisler, M. Švabinský, V. Preissing).

Alfons Mucha
1860 (Ivančice) – 1939 (Praha)

Český malíř, kreslíř a grafik; v mládí byl zaměstnán jako dekorační malíř v malířské dílně Burgharta-Kautského ve Vídni. 1881-3 působil jako portrétista v Mikulově; pro hraběte Khuena zdobil zámeckou jídelnu v Hrušovanech. Studoval na mnichovské akademii u prof. Hertericha a Löfftze. 1888 odjel do Paříže, kde navštěvoval akademii St. Julien. Kreslí ilustrace pro knihy a časopisy, obálky, záhlaví exlibris, nálepky, viněty a především plakáty. Plakátem pro divadlo Renaissance, ohlašujícím představení Gismondy s herečkou Sarou Bernhardtovou se 1895 stal proslulým a vyhledávaným umělcem. Bernhardtová s Muchou uzavírá šestiletou smlouvu. Na světové výstavě v Paříži 1900 byl vyznamenán stříbrnou medailí a členstvím čestné legie. Mucha učil na akademii Collarossi a později na vlastní škole. 1904 odejel do USA, kde působil na akademiích v New Yorku, Chicagu a Filadelfii; v New Yorku byl na jeho návrh založen Slovanský výbor. Tehdy se v něm zrodila myšlenka Slovanské epopeje, kterou realizoval po návratu do Čech a dokončil 1928 (20 velkých obrazů zobrazuje vývoj Slovanů od slavnosti Svantovíta na Rujaně po symbolické osvobození Slovanstva).

Mucha patří k nejvýznamnějším představitelům secese; ve svých plakátech, knižní grafice a dekoračních návrzích vytvořil vrcholná díla nového dekorativního slohu.

Gustav Klimt
1862 (Baumgarten u Vídně-RAK) – 1918 (Vídeň-RAK)

Rakouský malíř, syn rytce a zlatníka Ernsta Klimta, jenž pocházel z Čech. 1876 vstoupil Klimt na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu, kde 1878-81 studoval u F. Laufbergera, na jehož doporučení dostal první zakázku, nástropní malby pro vídeňský palác stavitele Suranyho, jež provedl se svým mladším bratrem Ernstem a spolužákem F. Matschem. Když 1883 opustil tento mladý pracovní kolektiv školu, najal si společný ateliér a zabýval se dekorační malbou ve stylu Lafbergerově pro architekty F. Fellnera a H. Helmera (např. v městském divadle v Karlových Varech, 1886); za výzdobu schodiště ve víděňském Burgtheater byli tři spolupracovníci vyznamenáni císařem Františkem Josefem zlatým záslužným křížem. Po smrti Ernsta Klimta 1894 se kolektiv rozpadl.

1897 založil v opozici proti konzervativnímu spolku Wiener Künstlergenossenschaft spolu s devatenácti jinými umělci Vereinigung bildender Künstler Österreichs-Secession a byl jejím předsedou až do 1905, kdy s několika svými přáteli spolek opustil. Pro první výstavu vídeňské secese vytvořil litografický plakát, alegoricky (zápas Thesea s Minotaurem) znázorňující boj obou uměleckých spolků. 1900 dokončil obraz Filosofie, první část třídílného cyklu nástropních obrazů pro vídeňskou universitu, odmítnutý objednavatelem i veřejností, ačkoli mu za něj byla udělena na pařížském salónu velká cena. Druhý obraz, Lékařství (1901), byl označen jako „namalovaná pornografie“ a po dokončení cyklu Právnictví (1903) musel malíř soudně vymáhat vrácení obrazů, když universita objednané dílo nezakoupila. (Obrazy byly zničeny jednotkami SS na rakouském zámku Immendorf těsně před koncem druhé světové války.) Stejně byl přijat Beethovenovský vlys (1902) a jeho účast na výstavách vídeňské secese. Zato se kolem něho utvořil kroužek moderních básníků, kteří obdivovali jeho umění. 1905-8 si vytvořil svůj „zlatý styl“; virtuózní kresba je kombinována se stylizovanou plošnou zkratkou, do níž převádí všechny tělesné tvary, a prorůstá dekorem; malířských hodnot je dosahováno rafinovanými technickými prostředky, jemné barevné půltóny se prolínají se stříbrem a zlatem, jež obrazu dodávají charakter drahocenného předmětu. 1908 dostal v Římě zlatou medaili za obraz Tři lidské věky. 1909-11 se věnoval převážně uměleckému řemeslu, jež dlouho těžilo z jeho podnětů. V posledním období (1912-18) ustupuje dekorativnost ve prospěch duchovního výrazu. 1917 byl Klimt jmenován čestným členem vídeňské akademie, když byla odmítnuta jeho kandidatura na profesuru. Zemřel před koncem první světové války a před pádem rakousko-uherské říše, jejíž pozdní duchovní milieu Klimtovo umění tak skvěle vystihlo.

Klimt patří k největším malířům evropské secese; začal jako pokračovatel F. Laufbergera a pod vlivem Makartova kolorismu. Působením Puvise de Chavannes a symbolistů J. Tooropa a F. Khnopffa si vytvořil svůj osobitý styl, v němž malířskými prostředky zvýraznil jedinečné ovzduší Vídně na předělu obou století. Ačkoli neměl vlastní žáky, ovlivnil řadu mladých malířů, mimo jiné O. Kokoschku a E. Schieleho.

Mikoláš Aleš
1852 (Mirotice u Písku) – 1913 (Praha)

Český malíř a kreslíř; 1869-76 studoval na pražské akademii u prof. M. Trenkwalda a J. Sweertse. Za demonstraci proti prof. Woltmannovi, který popřel existenci českého umění, byl 1876 potrestán čtyřdenním vězením a vyloučením z akademie. 1876-79 pobýval v Suchdole u Prahy na statku Alexandra Brandeise. 1879 vyhrál společně s F. Ženíškem pod heslem „Okřídlená paleta“ první cenu v soutěži na výzdobu foyeru Národního divadla; téhož roku se oženil s Marinou roz. Kailovou a odjel na studijní cestu do Itálie. Od té doby žil v Praze, odkud podnikl zájezd na Hanou, Slovensko a Valašsko.

Aleš patří ke klasikům českého umění 19. století, kteří rozvíjeli odkaz J. Mánesa. Jeho dílo, založené na dramatickém výrazu a lidové pádnosti, připadalo obsahově přetížené a v podání málo ušlechtilé. Proto zůstalo dlouho ve stínu efektní akademizující formy jeho spolupracovníka F. Ženíška. Alšovi nebylo ani dovoleno v lunetách foyeru Národního divadla provést cyklus Vlasti, který byl jeho duchovním majetkem. Velkolepá monumentalita jeho raných cyklů (Smysly, 1876; Vlast, 1877-81) a olejových obrazů (Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, 1878) byla oceněna až v umělcově stáři, kdy se věnoval převážně ilustracím. Aleš umělecky myslel v cyklech (Smysly, Vlast, Živly, 1881; Praha, 1882; Život starých Slovanů, 1891). Jeho smysl pro monumentalitu se uplatnil v četných kartónech pro freska a sgrafita na průčelí domů v Praze, v Plzni a jiných českých městech. Vynikl jako ilustrátor českých lidových písní (Špalíček I, 1907; II.,1912), pohádek, pověstí a přísloví a knih F. L. Čelakovského, A. Jiráska aj.