Taneční žánr a drobné charakteristické skladby

1. a) Hudba provází tanec od jeho počátku. Taneční skladby jsou instrumentální, někdy obohacení uplatněním zpěvu. Pokud v taneční

skladbě zpěv převládá, mluví se o taneční písni lidové nebo moderní.

Tance zachovávají:                          – pevný rytmus

– posíleny důrazy na těžké době v taktu, dále zachovává pravidelnou souměrnou formu a expoziční

typ hudby

Tance se hrají též k poslechu, ale to jen jejich druhotná funkce.

 

Idealizované tance:              – (stylizované)

– určeny k poslechu, umělecky zpracované

– většinou velká forma ABA 3 dílná i vícedílná

– s původním tancem se shodují v tempu, rytmu a celkovém vystižení příslušných tanečních

prvků (Smetana – Luisina polka…)

– nedodržují však důsledně pravidelnou stavbu a obsahují evoluční prvky, práci s motivy a

větší kontrasty

– idealizované tance se objevují v Evropě už od renesance (stará taneční suita), pak v baroku-suita

 

Lidové tance:                        – vznik mezi prostý lidem

– forma malá ab nebo aba

Od lidových tanců se ostatní tance uplatňují  při společenských zábavách – nazývají se tance společenské, mají

původ v měšťanských a šlechtických kruzích.

Novější tance:

Polka:                                     – český tanec, vznik v 19. stol, středně rychlé tempo, sudý takt 2/4

– polku zpracoval umělecky B. Smetana. Vytvořil řadu užitkových polek

– uplatnil polku také jako taneční větu v cyklickém díle – v obou kvartetech (Z mého života)

– také ji uplatnil jako součást kombinované formy (Vltava)

– také v opeře (Prodaná nevěsta)

– forma – nejčastěji velká ABA,  B=trio – nejčastěji v subdominantní tónině

– různé druhy polek – skočná, natřásaná…

 

Valčík:                                    – vzniká v 19. st. ve Vídni

– ¾ takt, forma malá aba, v idealizované formě je to velká forma ABA (B=opět trio)

– i valčík se dostal jako taneční věta do sonátového cyklu – Berlioz – F.symf. – část „Na plese“

 

Pochod:                                 – 2/4 takt, rázný

– původně k utřídění chůze (např. na vojně)

 

Mazurka:                                – ¾ takt, dá ta da ta (Měla babka…)

– původ asi z Polska, mistrem byl Chopin

 

Polonéza:                               – slavnostní třídobý tanec mírného tempa, da tada tatatata

 

Barokní suita:                        – 4 základní stylizované tance

– Allemande – pomalý

Courante – rychlejší

Sarabande – nejpomalejší

Gigue – nejrychlejší

– mezi sarabandu a gigue se vkládaly další tance (menuet, gavota, bouree), ale i netaneční části

(preludium, fuga, aria)

 

1. b) Drobné charakteristiké skladby:

– drobnější skladby s názvy, vyjadřující jejich programní zaměření, náladu a celkový ráz

– pro různé nástroje nebo soubory, nejčastěji pro klavír, nejčastěji malá forma, méně často rondov.

 

1) drobné programní skladby

– skladbičky pro děti – V. Novák – Mládí op.55 (klavír), skřivánek, Rozhovor

– skladby ostatní – J.Suk – cyklus O matince – Kdysi z jara

– L. Janáček – Po zarostlém chodníčku

 

 

 

2) skladby s blíže určujícími názvy, ale ne přímo programní

– ukolébavka, barkarola, chanson, serenáda, dumka

1. a) napodobení nebo umělecká stylizace písní
2. b) názvy převzaté z literatury – Humoreska, Balada, legenda
3. c) názvy převzaté z výtvarného umění – Skica, Arabeska, Črta
4. d) skladby označené jako nepříliš propracované nápady – Invence, Impromptus, Moment
5. e) názvy naznačující určitou náladu – Idyla, Nocturno, Capricio, Pastorela

 

3) skladby označené jinými názvy nebo tempovými údaji

– skladby označené jinými názvy nebo tempovými údaji – Prolog, Intermezo, Epizoda,

Andante, Ostinato, Largo, Presto

4) skladby označené dle účelu, jemuž mají sloužit, podle specifického nástrojového uplatnění, podle vyhraněného hud.

obsahu, podle formálního uspořádání

– Etuda – praktická skladba instruktivní pro určitý stupeň vyspělosti

– koncertní etuda – Chopin, Liszt

– preludium – dle umístění – připravuje posluchače pro poslech hudby jež má následovat, ale

i samostatná skladba (??)

– časté dvojice – Toccata + Fuga, Preludium + Fuga

– postludium – dohra, ukončení, finální část cyklu

– interludium – mezi

– intráda- krátká vstupní skladba pro několik nástrojů, zejména pro žesťové nástroje

– fanfára- slavnostní skladba pro žesťové nástroje – pokud je jí užito jako příznačné hud. značky

(př. rozhlas.znělka), znělka nemusí být fanfárou, ale například převzatá (Vyšehrad)

– intermezzo – menší skladba vsunutá mezi rozlehlejší, ale i samostatná skladba (Mácha – Máj)

 

 

 

1. c) z literatury: elegie, balada, rapsodie, legenda, prolog, epilog, ekloga, romance

z výtvarného umění:            črta, skica, silueta, arabeska, freska