Sonátový cyklus
- a) cyklus = kruh – je to označení pro skupinu skladeb, které něco spojuje (např. nástrojové obsazení, forma, žánr)
a které autor chápe jako celek
Rozlišujeme několik druhů cyklů
1) nižší cykly – poměrně volný, jednotlivé skladby – zcela samostatné –
- a) sbírka např. písní
- b) řada skladeb
2) mezityp – přechod mezi nižším a vyšším cyklem – cyklus samostatných jednovětých skladeb, např. Musorgskik – Kartinky
3) vyšší cykly – jednotlivé skladby (části) jsou úzce spjaty v jeden celek
- a) suitový cyklus
- b) sonátový cyklus
Nižší cykly – sbírka – nepatrná souvislost mezi skladbami (více autorů)
– řada – spojuje forma, žánr, jsou stejnorodé, chybí tonální plán – každá v jiné tónině!
– př. A. Dvořák – slovanské tance – možnost hrát skladby zvlášť, jeden autor
Mezityp – mezistupeň mezi oběma typy
– sdružuje nejméně dvě věty (preludium + fuga), doplňujích se vzajemným kontrastem (rych+pom.)
– jsou-li všechny věty v jedné tónině = vyšší cyklus – nemusí však být, je-li motivická propojenost,
řad, program a není-li možné části prohazovat (např. Smetana – Má vlast)
Vyšší cyklus – větší motivická propojenost, tonální osa ð první a poslední v jedné tónině
suita – hl. forma renesance a baroka, prapůvod suity tvoří dojice kontrastních tanců – pomalý, rychlý –
pavana, galiarda, danz, nachdaz (?). Suita vzniká ke konci 16. století sdružením několika tanců
v celek – postupně sloužily spíše k poslechu než k tanci – dochází ke stylizaci
– základ – 4 kontrastní tance: allmande, courante, sarabanda, gigue + tance vložené mezi
sarabande a gigue – menuet, bourré, gavota, coure, atd..
allmande – dvoudobý, pomalý, polyfonní, vznik Německo – do Francie
courante – třídobý, původně rychlý, ve stylizací předtaktí pomalejší
sarabanda – nejpomalejší, homofinní, třídobý, bez předtaktí, španělský původ, slavnostní ráz
gigue – třídobý, předtaktí, polyfonně vedené hlasy na způsob fugy
vložené tance – 3 doby rychlé – canarie, passied (paspije)
3 doby středně pomalé – menuet, biciliona, coure
3 doby pomalé – musset, polonaise
2 doby rychlé – bourre, gavotta, rigadone
netaneční části – na začátku nebo na konci – preludium, sonáta, sinfonia, allegro, toccata
uvnitř suity – Air, fuga, passacaglia, chaccona,
– suita má promyšlenou stavbu, gradaci a jednotnou tóninu
– převážně dvoudílná forma (vyjímečně trojdílná), v průběhu tanců dochází k modulaci do
dominantní tóniny a zpět, pro solo nástroje i orchetsr (Handel – vodní hudba)
sonátový cyklus – název sonáta poprvé použili italští skladatelé, např. Giovanni Gabrileli
– vznik ze sousloví „Canzona da sonar“, tj. píseň hraná na hud. nástroj
– v baroku pojem sonáta vyl nevyhraněný
– př. Scarlatiovská sonáta je jednovětá tzv. essercizy, Bachovy s. jsou některé 3, jiné 4 věté
klasická 4 větá sonáta – se objevuje ve Vídni okolo r. 1740, východiskem byla ital. overura – přidala se
další část
schéma: 1. věta – rychlá dramatická v sonátové formě
- věta – pomalá zpěvná
- věta – taneční (menuet), Beethoven – scherzo v 19. stol., národní tance – Lander.mazurka
- věta – rychlá, u Beethpovena v rondu
– cyklus však nemusí končit rychlou větou
– sestava není nahodilá – musí být kontrastní, v sonátovém cyklu by alespoň 1 věta měla být
v sonátové formě
– skladatelé často cyklus sjednocují – v poslední větě užívají reminiscenci (vzpomínání) na jednu
z uplynulých vět, někdy témata přecházejí z jedné věty do druhé, např. hl. téma první věty může
být po úpravě použito jako téma vedlejší – je to tzv. „cyklický princip“ – dílo je propojené,
celistvé
tonální plán – pevně daný – první a poslední věta ve stejné tónině, popř. stejnojměné, tzv. tonální osa
– prostřední věty bývají v příslušných tóninách – paralelní, dominantní
odchylky – může mít (son. cyklus) různý počet vět – nejméně dvě
– existují i jednověté son. cykly – vnějškovně jednotné, ale uvnitř složeny z různých částí, které
svou náplní odpovídají větám sonát. cyklu. Někdy jsou spojeny části cyklu – attacou