Monotematismus a polytematismus fugy
- a) Fuga – je třídílná až petidílná dvojhlasá nebo vícehlasá imitační skladba, vytvořená na základě jednoho
nebo několika témat
Monotematismus – ve skladbě se pracuje pouze s jediným tématem. je nejrozšířenější, užívá se v jednohlasé fuze
Polytematismus – ve skladbě se pracuje s více tématy, témata musí navzájem melodicky i pohybově kontrastovat,
současně však i být vnitřně spřízněna, nebývají myšlenkově rovnocenné, první téma je hlavní,
ostatní vedlejší, užívá se ve dvojité, trojité nebo čtyřnásobné fuze
- b) Dříve se názvem fuga označoval kánon (první pol. 14. stol.)
– počátky fugy jsou ve vrcholné nizozemské tvorbě motetové 15 a 16. stol. a v instrum. formách
ranného baroka – ricercar, tiento, fantasia, canzona nebo capriccio – jsou zde společné znaky
pro fugu charakteristické
– vývojové útvary se od fugy liší přemírou a roztěkaností mel. témat, podobají se však uváděním
tématu v jednohlase a prováděním v imitačním slohu. V ricercaru a v tientu se zpracovává
několik témat, nerozlišují však témata hlavní a vedlejší, ani je nespojují v kontrapunktické předivo
– vývoj od ricercaru k fuze dotváří J.P.Swelinck (Nizozemí) ve svých varhanních fantaziích,
což jsou už třídílné fugy s jedinou základní myšlenkou. K monotematické fuze dospěl též
- Frescobaldi. Největší rozvoj fugy v díle J.S.Bacha a G. Handela
– v klasicismu pronikají do fugy nové prvky např. fugové téma se někdy v průběhu skladby mění
nebo tak polyfonního přediva se předurčuje vloženou větou odlišného pohybu i faktury – hlavně
v díle Beethovena. Liší se též novou hud. řečí.
– v romantismu se fuga objevuje ve mších a v oratoriích. (Mendelsshon – oratorium Eliáš),
podléhá vlivu romantismu, celkově se užívá méně
– v dodekafonii – (A. Schonberg) se polyfonie uplatňuje často, podléhá svému slohu
– P. Hindemith – Ludus tonalis (12 fug) – rozšiřuje možnosti polyfonické práce přenesenou názoru
na disonance (3,6) a konsonance (4527)
c)fuga – začíná v uvedeném tématu v hlavní tónině v jednom hlase a imitacemi v hlasech ostatních
vytváří nepřetržitý proud polyfonní hudby, který prochází rúznými tóninami a v závěru skladby
vyústí opět v hlavní tónině
– fuga je složena z do sebe vpojených neperiodických vět, které vyrůstají z tématu
– je složena expozice, provedení a závěru – tyto díly splývají v jednotlivý proud
1) expozice – řídí se ustálenými pravidly – téma musí být stálé, pokud téma nezní jde o mezivětu či spojku
– téma zní v hl. tónině, nazývá se vůdce, zpravidla zní v jednohlase a určuje i svou délku, která
je ohraničena nástupem druhého hlasu, v dominantní tónině zní průvodčí. Téma se postupně
promítá do všech hlasů.
2) provedení – téma se uvádí v dalších tóninách, je složeno z několika úseků, v nichž zaznívají citace tématu
a mezivěty, které spolu splývají v nedělitelný proud
3) závěr – hudba vrcholí v hlavní tónině, nemá reprízu, přináší stále nové kontrapunktické zpracování
– může se skládat z několika prostých nebo nakupených citací fugového tématu, z mězivět,
prodlev na dominantě nebo tónině, dovoluje se zde přerušení hud, proudu
- d) Dvojitá, trojitá, vícenásobná fuga:
– fugy se dvěma, třemi nebo více tématy. Mají bohatý myšlenkový podklad
– fuga se stálou protivětou – mezityp mezi jednoduchou a vícenásobnou fugou – v některém
hlase zní stále kontrastní melodie