Drama v české literatuře
formy dramatu:
tragédie – nerovný zápas hlavního hrdiny končí jeho smrtí
komedie – komický obraz zápasu s nedostatky, výsměch chybám a nedostatkům
činohra – složitý a vážný spor mezi postavami, o současných společenských problémech, důraz na autorovo pojetí, řešení konfliktu i psychologické prokreslení postav
Počátky obrozeneckého divadla
působivost mluveného slova
úkol:
q zajistit pravidelná česká představení
q vychovat české herce
q vytvořit české hry
q vliv na národní uvědomování lidu
první scény:
– v Kotcích (od r. 1738)
– ve Stavovském divadle (od r. 1783) – česky se hrálo jen výjimečně
– ve Vlasteneckém divadle – Bouda (1786–1789) na Koňském trhu (dnes Václavské nám.)
Bouda: – vlastenecké divadlo na souč. Václavském nám.
– první divadlo, které pořádalo pravidelná div. představení pro české obecenstvo
– 1786 – 1789 se tu hrály česky a německy vlastenecké hry
– též osvícenské a protifeudální zaměření
– vlastní dramatici: V.Thám, P.Šedivý
– překladatel K.I.Thám (angličtina, něm.)
– herec: např. M.Majober
repertoár Boudy:
– překlady klasiků (Moličre, Shakespeare, Schiller)
– veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci)
– vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka)
pokračovatelé:
Václav Kliment Klicpera (1792–1859), autor veseloher, např. Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu, Zlý jelen; kritika špatných lidských vlastností, v dobové oblíbené frašce použil situační komiku, jeho postavy promlouvaly bohatými dialogy
Jan Nepomuk Štěpánek (1783–1844), autor veseloher a frašek, např. Čech a Němec
Josef Kajetán Tyl (1808–1856)
« Kutná Hora; tvůrce českého realistického dramatu
novinář a redaktor: Květy, Sedlské noviny
organizátor: českého společenského života: bály, besedy, recitace
dramata:
q ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, fraška se zpěvy Fidlovačka aj.)
q historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři aj.)
q dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění aj.)
q adaptace (Paní Marjánka, matka pluku)
Fidlovačka
fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená Praha (vdova Mastílková); píseň Kde domov můj (zpívá slepý houslista Mareš) – melodie Františka Škroupa
historické hry:
vznikly kolem r. 1848; jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847–48;
Kutnohorští havíři
historicky: bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol.
podnět: stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol.
svět havířů: Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější,
panský svět: Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat
Jan Hus
historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti;
Husovi přátelé: Jeronym, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu
×
nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli
dramatické báchorky – s pohádkovámi motivy
Strakonický dudák
dějové schéma:
láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat
postavy a dvojí svět:
q české lidové postavy (typy kladné):
Kalafuna – český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově
Kordula – starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná
Dorotka – dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná
q cizí svět
Vocilka – typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička
pohádkové postavy:
princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, marnivost (× české prostředí)
q svět víl
neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast)
q ústřední postava Švanda
vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost)
jazyk postav (charakterizační prostředek):
český, lidový (Kalafuna, Švanda)
světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny)
neživotný a strojený (Zulika)
poetický (víly – mluví ve verších)
záměr:
oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví
varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích
Realistické drama
Ladislav Stroupežnický (1850–1892)
– veselohra Naši furianti – z jihočeské vesnice; zápletka: spor o to, kdo má být ve vsi ponocným; autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici; složité charaktery postav ð jejich furiantství (starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha – poznali svět ð životní moudrost)
Gabriela Preissová (1862–1946)
– otřesné tragédie ze slovácké vesnice: Gazdina roba, Její pastorkyňa (stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery); lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím; psychologická kresba postav; hudební zpracování: J. B. Foerster – opera Eva, L. Janáček – opera Její pastorkyňa
Alois (1861–1925) a Vilém (1863–1912) Mrštíkové
– realistická tragédie Maryša (5 jednání) – ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě;
– Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek) × citový vztah Maryšin k chudému Franckovi; kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie: expozice (základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize (Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno), peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt);
– funkce slováckého nářečí: charakteristika postav a prostředí
Alois Jirásek
drama – témata:
– historická:
husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti
z období obrozenského – M. D. Rettigová – veselohra, litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky
– pohádková:
Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter)
– současnosti (venkov):
Vojnarka (láska milenecká × mateřská), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi)
Prozatímní divadlo:
– první stále české divadlo otevřené roku 1862
– roku 1881 splynulo v jediný celek s ND
Národní divadlo:
– budováno 1850 – 83 z darů a sbírek
– základní kámen 16.5.1868
– prvně otevřeno 1881 -> vyhořelo
– znovu 18.11.1883
– po rekonstrukci 1983
– v novorenesančním stylu – navrhl Zítek
– výzdoba: Aleš, brožík, Hynais, Mařák, Myslbek, Wagner
– ředitel ND byl F.A.Šubrt
České drama 20. stol
vliv moderního světového dramatu
1) oficiální divadlo – Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech
- a) linie s prvky impresionistickými a vitalistickými, poetická náladovost;
– pojetí divadelní inscenace jako uměleckého celku (nejen text, ale i světlo, hudba, scéna, talent herců) ð vzrůst úlohy režie a režiséra (vliv režiséra K. S. Stanislavského z MCHATu (Moskevské umělecké divadlo) – v r. 1906 uvedl v Praze Čechovova Strýčka Váňu
Jaroslav Kvapil (režisér Národního divadla), autor hry Princezna Pampeliška a Rusalka (libreto k Dvořákově opeře) – poetičnost, impresionistický a symbolický smysl
Fráňa Šrámek
Lyrické drama, zvl. impresionistické
Léto – lyrická oslava mládí a lásky (Jeník Skalník a Stázka) v kontrastu s měšťáckým světem, koketérií a nudou intelektuálů; lyrická atmosféra horkého letního večera
Měsíc nad řekou – pocit rezignace a stesku stárnoucí generace; dějiště – malé město (zřejmě Písek) při sjezdu abiturientů; ironický úsměv nad někdejšími životními plány, vyrovnanost a smír × svět jejich synů a dcer (rozhovor Villyho a Slávky) – nadšení, okouzlení; zachycení nálady okamžiku, působivost základní scenérie (viz titul) na city člověka
Viktor Dyk
drama, např. Zmoudření dona Quijota; vliv symbolismu; osobitě přetvářená látka Cervantesova románu – tragický příběh o neřešitelnosti rozporu mezi snem a skutečností; ztráta iluzí = zmoudření, které však člověka zabíjí (ztrácí smysl života); autorova touha po vyplnění snů a po kráse vtělena do postav osamocených, bouřících se jedinců (donkichotský zápas za ideál)
- b) jevištní expresionismus (prudká, křečovitá gesta) – Karel Hugo Hilar (režisér ve Vinohradském divadle, pak v Národním divadle) – inscenace hry bratří Čapků Ze života hmyzu
Jiří Mahen – Jánošík – historické drama
- c) vážné drama – František Langer, např. Periférie (o lidech na okraji společnosti, hledání spravedlnosti),
– Jízdní hlídka, Dvaasedmdesátka – úsilí o harmonii všech složek dramatu
2) neoficiální lidové divadlo – zábavní scény, šantány, kabarety: Červená sedma (Jiří Červený, Ed. Bass
3) avantgardní scény – od pol. 20. let (protějšek tzv. ”kamenných divadel”)
– vliv poetismu, inspirace lidovou zábavou (kabaret, film, cirkus); divadlo tvůrčí, spjaté se životem (dialog s diváky);
- a) Osvobozené divadlo – založeno ve 20. letech, režiséři Jindřich Honzl, Jiří Frejka, autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec, Jan Werich (divadlo autorské)
– první představení – Vest Pocket revue (Malá kapesní revue) – vliv poetismu ( uvolněná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na tradiční postupy); písně, zábavná podívaná, nevázané veselí (studentská recese, tzv. hlína) smích, situační a jazyková komika ð východisko z chaosu poválečné doby; jazyk – komické novotvary (napnelismus), student. slang, prvky cizích jazyků
– v 30. letech přechod od dadaistického humoru a parodie k politické satiře (kritika hospodářské krize, varování před fašismem); spolupráce s džezovým komponistou Jaroslavem Ježkem (od r. 1929); vysoce intelektuální dialogy na předscéně (forbína) – zčásti improvizované ð reakce na aktuální politické a kulturní události
– hry Caesar (proti fašismu, o nedostatcích demokracie), Osel a stín (spor o stín; politické pozadí procesu), Kat a blázen (původ diktátora), Balada z hadrů (F. Villon jako tribun lidu), Rub a líc (krize, fašismus), Těžká Barbora; poslední hra Pěst na oko (reakce na události r. 1938)
– součást textů – moderní melodické a rytmické písně (David a Goliáš, Hej rup aj.)
– 1938 divadlo úředně zavřeno, V + W odjíždějí do USA; po válce působil Jan Werich v divadle ABC
- b) D 34-41 – avantgardní experimentální scéna založena v sezóně 1933/34 (další číselné indexy označují vždy konec sezóny); režisér a dramaturg Emil František Burian (1904–1959) – spisovatel, skladatel, výtvarník, herec
– moderní lyrický divadelní styl – propojení všech složek (textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné), kritický pohled, reakce na společenské dění; využití rytmizované sborové recitace – voiceband
různorodý repertoár:
q adaptace děl klasiků (Klicpera, Shakespeare, Moličre)
q dramatizace, zvl. prózy (Haškův Švejk, Dykův Krysař aj.) i poezie (Máchův Máj)
q montáže z lidové poezie (Vojna)
q inscenace lidových dramat (Lidová suita)
q hry současníků – Brecht, Žebrácká opera, Nezval, Milenci z kiosku a v r. 1940 veršovaná Nezvalova Manon Lescaut
– r. 1941 divadlo gestapem zavřeno (E. F. Burian v koncentračním táboře); znovu otevřeno po válce jako D46, po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana
4) protifašistická divadelní fronta – konec 30. let a za okupace
– sblížení oficiálního a avantgardního proudu; aktuální dramata K. Čapka (Bílá nemoc, Matka), V. Vančury (Jezero Ukereve) aj.
– za okupace většina divadel zavřena
po válce
– doznívání okupační tendence s jinotaji – Jan Drda, pohádkové hry, např. Dalskabáty, hříšná ves
– obnoveno D46, ale vliv totalitní ideologie
- léta
– zánik satirické tvorby a divadla, nástup komedie (oficiální optimismus) – výsměch ”třídnímu nepříteli”
– téma vesnice za války a po ní – Miloslav Stehlík (1916) Mordová rokle (tematika okupace) a Jarní hromobití (združstevňování vesnice)
– téma historie – Vojtěch Cach (1914), Duchcovský viadukt, Mostecká stávka; Milan Jariš (1913), Boleslav I.
– budovatelská tematika – Vašek Káňa, Parta brusiče Karhana
- pol. 50. let
– tzv. generační hry (dialog příslušníků 2 – 3 generací o smyslu života); úsilí o pozitivního hrdinu
Pavel Kohout (1928)
– Taková láska – forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda studentky z nešťastné lásky
– drama V. Nezvala – divadelní hra Manon Lescaut (poetická adaptace Prévostova románu) – kouzlo básnického jazyka, lyrický půvab verše = symbol národní nezdolnosti
– dramata F. Hrubína
– zájem o vnitřní svět člověka, lyrické (šrámkovské) ladění
– Srpnová neděle – lyrická hra z jižních Čech; obraz mezilidských vztahů; kritika sobectví, omezenosti, lhostejnosti a vnitřní prázdnoty; zvláštní dialog – spíše nesouvisející monologické proudy – výpověď postav o sobě = obraz vztahů v období totality (”doba monologů”)
– postava redaktora a spisovatele Alfréda Moráka, dvojice manželů Vachových, paní Mixová – složité vztahy mezi nimi × svět mladých (výstřední, ale citlivý a zdravý vztah k životu); barvitý obraz přírody (třeboňský rybník), proměny: modrý opar, plné slunce, soumrak, měsíční záře
– Křišťálová noc – prostředí vesnice, tematika vztahu k práci a k majetku, životní odpovědnosti člověka;
– banální životy, zklamání a bezútěšnost
– metaforická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách – inspirace historií, ale aktuální otázky moci, násilí, života a smrti
Josef Topol (1935)
– básník a dramatik ze skupiny Tvář
– hry o současných mladých lidech – Jejich den (střetnutí životních koncepcí: ideály (umělecká dráha) × výhodné a výnosné zaměstnání
– Konec masopustu – hledání jistot na venkově × svět civilizace; metaforické drama s poetickými prvky
- d) v 60. letech – absurdní drama – obraz člověka, který ztratil smysl života ð varování
Václav Havel (1936)
– hra Zahradní slavnost – banální životní situace v detailech; obraz života a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo Pludek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; odhalení intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus, přizpůsobivost; důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze, mechanické opakování modelů sdělení ð jazyk plní funkci nedorozumění
– hra Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost dorozumění – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se;
– další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky – Audience (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu), Vernisáž, Protest; hra Largo desolato – strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování jeho individuality
rozkvět divadel malých forem (od r. 1955), zvl. v Praze:
Reduta – text–appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila (pořady z povídek, komentářů a písniček)
Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima (Ladislav Fialka), Ivan Vyskočil, Ljuba Herrmannová
Semafor (Sedm malých forem) – r. 1959 – hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří Suchý– Jiří Šlitr
hry Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl – tangl aj., od 60. let Jiří Grossmann a Miroslav Šimek
pražský revuální soubor Rokoko, satirické divadlo Večerní Brno, brněnský soubor Husa na provázku aj.
nová divadla malých forem, neprofesionální divadla, např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep; dřívější Semafor, Činoherní klub, Reduta
autorské osobnosti: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Miroslav Šimek, Jiří Krampol, Ivan Vyskočil aj.
samizdatové – většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí; domácí divadlo Vlasty Chramostové, soukromé inscenace na Havlově Hrádečku;
autoři: Pavel Kohout, Václav Havel, Josef Topol, Ivan Klíma, Milan Uhde, Karol Sidon, Pavel Landovský, Milan Kundera