Česká poezie od přelomu 19. a 20. století do 20. let 20. století

– na přelomu 19. a 20. století převládla v české literatuře tendence překonat individualismus a sblížit literaturu s běžným životem. Při utváření těchto nových názorů hrály významnou roli nové myšlenkové proudy, které pronikaly mezi českou uměleckou společnost. Asi nejvýznamnějších z nich byl anarchismus (mladý S.K. Neumann, František Gellner). Anarchisté se sdružovali kolem časopisu Nový kult, který založil právě S.K.Neumann. Významnou úlohu hrály i antimilitarismus (hnutí odmítající válku), civilismus a vitalismus. Mezi skupinou takto zaměřených autorů časem převládly pesimistické nálady a odporu ke společnosti. Z nich pak vznikla skupina tzv. anarchistických buřičů, které dočasně spojil odpor k soudobé společnosti. Sdružili se kolem anarchistického časopisu Nový kult. Snažili se hledat nové možnosti života, alternativy k tomu současnému, a životní jistoty.

– těsně před 1. světovou válkou se formuje mladá literární a umělecká generace kolem Almanachu na rok 1914. Tato skupina odmítá symbolismus a přespřílišný individualismus a obrací se k moderní a technice a budoucnosti (názory civilismu)

ANARCHISTIČTÍ BUŘIČI

Viktor Dyk – byl básník, dramatik i prozaik generace protispolečenských buřičů. Narodil se v u Mělníka. Už během studií práv se aktivně politicky angažoval jako příslušník radikálně pokrokové strany. Během WW1 byl vězněn. Po válce se stal poslancem národně demokratické strany.

poezie

Počátek jeho tvorby je ve znamení negace, protispolečenských nálad, skepse, i touhy po jejím překonáním. Výrazem pocitu rozporů jsou Dykovy první básnické sbírky A porta inferi, Síla života a Marnosti, kde je básník blízký romantismu životnímu postoji. Již tyto sbírky obsahují typické znaky Dykovy tvorby – ironii, sebeironii, vyhraněná pointa, vliv symbolismu a macharovy útočnosti.

– k anarchistické linii můžeme zařadit básnické sbírku Buřiči a básnická balada Milá sedmi loupežníků (příběh dívky milující a zároveň zrazující své druhy, typický kult síly, vášně, radost ze zla).

– satirami národní společnosti jsou knihy Satiry a sarkasmy a Pohádky z naší vesnice

– první světovou válkou a obavami o osud národa jsou inspirovány sbírky Lehké těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok = tzv. „válečná tetralogie“. Základní téma této série děl byla myšlenka národa a státní samostatnosti. Vyzývá k odvaze, činu.

– význam Viktora Dyka spočívá v tom, že se nebál pojmenovat všechny nemoci své doby a v pojetí národa navázal na obrozeneckou službu básníka národu

František Gellner – byl básník a prozaik, který byl nejtěsněji spjat s myšlenkami generace protispolečenských buřičů. F. Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině drobného podnikatele a obchodníka. Vedl bohémský život chudého studenta, vysoké školy nedostudoval. Studoval malířství. V roce 1911 začal pracovat jako redaktor a také literárně tvořit. Padl v roce 1914 na frontě během 1. světové války.

– první Gellnerova sbírka vyšla pod názvem Po nás ať přijde potopa!. Je typickým příkladem jeho poezie – provokativní, ironické, výsměšné, revoltující a nezávazná, která byla v souladu s Gellnerovým bohémským životem. V podobném duchu se nese i sbírka druhá – Radosti života. Poslední sbírka Nové verše, která vyšla posmrtně, se již nese ve smířlivějším duchu.

– psal i politickou satiru, politické kuplety, fejetony, povídky, otiskoval taktéž populární kresby na politické téma

– Gellner společně s dalšími básníky své generace usiloval o oproštění poezie a o její sblížení s každodenní životem nejširších vrstev

Fráňa Šrámek – „básník mládí“, buřič, byl také prozaistou a dramatikem, v mládí se s rodiči hodně stěhoval do různých míst v Čechách, začal studovat práva, ale nedostudoval. Politicky spolupracoval s anarchistickým hnutím, za protiválečné projevy byl několikrát vězněn, bojoval v první světové válce, po válce se nezařadilo k žádné literární skupině a žil v ústraní.

– do literatury vstoupil jako antimilitarista a protispolečenský vzbouřenec sbírkou Života bído, přec tě mám rád a Modrý a rudý. Typickými znaky je citová zainteresovanost autora i jeho posta, prostý jazyk a veršovaná písňová forma.

– Šrámek je však především znám jako básník mládí – mládí s jeho touhami, radostmi i smutky, s chlapeckým okouzlením i s dívčími zmatky. V poezii tuto linii representuje sbírka Splav, v próze impresionistický román Stříbrný vítr, v dramatu Měsíc nad řekou. Tato tvorba může být taktéž označena jako impresionistická a vitalistická.

– k rodnému kraji se obrací v poválečných sbírkách Básně, Nové básně

– významný je i povídkový soubor Prvních jedenadvacet, který pojednává o životě ztroskotanců, buřičů, společností odmítaných, ale citlivých lidí

– největší přínos Šrámka spočívá ve smyslové obraznosti, důsledném impresionismu (postavy byly bez pevných rysů, dvojznačné, tajemné; zachycení dojmů, smyslového vnímání, postižení citové atmosféry, nálady) a vitalismu, oslavou prostých životních hodnot. V poválečných letech inspiroval další básnickou generaci (např. J. Wolker)

Karel Toman – vlastním jménem Antonín Bernášek, další představitel básnické generace protispolečenských buřičů. Toman pocházel z rolnické rodiny, nedokončil právnická studia, pak střídal různá úřednická a redaktorská místa. Toman také velmi cestoval po celé Evropě. Teprve po první světové válce se znovu usadil v Praze, kde byl zaměstnán v knihovně Národního shromáždění. Do literatury vstoupil jako symbolista svou první sbírkou Pohádky krve (vliv dekadence, symbolismu. Ve druhé vyjadřuje především osobní zážitek zklamané lásky – Torzo života. Jde o vyzrálou a výrazově oproštěnou lyriku (eroticky laděná, revoltující, můžeme vysledovat počátky boje s individualismem). U Tomana postupně vzrůstá potřeba nastolení určitého řádu, nadosobních hodnot až hodnot národních a společenských.
Tento trend vyznačují sbírky Sluneční hodiny, Verše rodinné a jiné, vrcholí sbírkou Měsíce (12 básní s obrazy proměn přírodního dění a lidské práce, oslava domova, syntéze reálného a symbolického obrazu skutečnosti). Poslední dvě sbírky vychází v době mezi dvěmi světovými válkami – Hlas ticha, ve které doznívá ohlas války, a Stoletý kalendář, kde se částečně vrací ke své předválečné tvorbě zachycují zápasy chudých.

– Tomanova poezie vyjadřuje vždy hluboký osobní prožitek, autor prochází vývojem (bohémský život >>> umělec, který nachází smysl života v rodné zemi a v poctivém přístupu k životu), jeho básně jsou vždy neobyčejně působivé, čehož dosahuje spojením tradiční a moderní poetiky.

Stanislav Kostka Neumann – byl básníkem, prozaikem a publicitou a překladatelem, jehož tvorba se prolíná všemi literárními proudy konce 19. století a první poloviny 20. století. Pocházel z rodiny bohatého pražského advokáta a poslance. Po otcově smrti byl vychováván tetami v olšanské vile, která se později stala centrem Neumannovy literární skupiny. Neumann přerušil studia na střední škole, stal se novinářem, později svobodným spisovatelem. Od mládí se zabýval politikou (byl vězněn v procesu s Omladinou). Po návratu z vězení spolupracoval s časopisem Moderní revue, později vydával anarchistický časopis Nový kult. Později vstoupil do KSČ a věnoval se politice. První básnické sbírky se nesly v duchu symbolismu, dekadence, satanismu (soubor sbírek Jsem apoštolem nového bytí, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi + Sen o zástupu zoufajících). Po těchto sbírkách se začala projevovat touha po harmonii, po pozitivních ideálech člověka. Poezie kolísá mezi krajním individualismem a vírou v lidskou společnost (Sen o zástupu zoufajících, vliv Whitmana – civilismus, obrazy velkoměsta, každodenního života)

– zlom v tvorbě nastává po odchodu na Moravu, který představuje mezník v tvorbě. Přechází k vitalistické milostné a přírodní lyrice (Knihy lesů, vod a strání). Současně však vzniká i tvorba civilistická – Nové zpěvy. Později přechází k proletářské poezie, konkrétně sbírka Rudé zpěvy (vyjadřuje zde svůj politický názor, agitační, revoluční, úderné), společenskou situaci a aktivitu odrážejí sbírky Srdce a mračna (obdiv k SSSR) Sonáta horizontálního života (varování před fašismem). Během okupace nebylo Neumannovi umožněno vydávat básně, proto vycházejí až po osvobození ČSR – Bezedný rok (reakce na Mnichov) a Zamořená léta (obraz války a okupace). Po návratu do prahy redigoval časopis Tvorba.

– S.K.Neumann se podílel na vývoji české kultury celou první poloviny 20. let, a to jako básník, i jako výrazná osobnost kulturně politického života

Petr Bezruč – protispolečenský buřič. Stál mimo všechny básnické skupiny. Ve svém dílem spojil všechny proudy přelomu století – realistického, symbolistického, impresionistického i sociálního. Narodil se v Opavě v rodině slezského národního buditele, studoval gymnázium, potom práva, která však nedokončil. Pracoval jako poštovní úředník. Petr Bezruč je básník jedné knihy, neboť stěžejním dílem jeho tvorby je skutečně jediná sbírka – Slezské písně (jejich jádro vyšlo již dříve, nejprve v časopise, potom roku 1903 souhrnně jako Slezské číslo). Obsahuje tři druhy básní – intimní (náznaky, nápovědy), sociální a národnostní. Stavba básní je dramatická a vzdorná. Obsahuje naléhavé pokřiky, hyperboly, kontrasty, paralely, symbolické obrazy, což zvyšuje dramatičnost díla. Až roku 1930 vydal další báseň Stužkonoska modrá, která symbolizuje básníkův smutný osobní život i zklamaní z veřejných poměrů.