Indoevropské jazyky

• Na světě je 3000 – 5000 jazyků
• Indoevropské jsou zeměpisně nejrozšířenější jazykovou rodinou na světě
• Zastupují dvě velké kulturní oblasti Indie a Evropy
• Jazyková rodina: příbuzné jazyky stavbou slova i mluvnicí
• Základem těchto jazyků je indoevropský prajazyk

 

• Dělíme:
  1. Indoíránské jazyky

* indické: bengálština, romština

* íránské: perština, afghánština

2. Jazyk řecký: stará, byzantská, nová řečtina
3. Jazyk albánský
4. Jazyk arménský
5. Jazyky italické: předchůdce románských jazyků latina
6. Jazyky románské: italština, španělština, portugalština, francouzština, rumunština
7. Jazyky keltské: irština, skotština, velština, bretanština
8. Jazyky germánské: angličtina, němčina, holandština, vlámština, švédština, norština, dánština, islandština
9. Jazyky baltské: litevština, lotyšština, vymřelá pruština
10. Jazyky slovanské

 

 

• mezi indoevropské jazyky nepatří: maďarština, finština, estonština (=ugrofinské), na Balkáně turečtina
• hebrejština, aramejština patří mezi semitské jazyky

 

 

 

 

2.

 

Slovanské jazyky

 

• Předchůdci: Hlaholice – základ řecké abecedy

Cyrilice – z velké řecké abecedy – AZBUKA

• Podle zeměpisného rozmístění dělíme:
  1. Západoslovanské jazyky: čeština, slovenština, kašubština, lužická srbština
  2. Východoslovanské jazyky: ruština, běloruština, ukrajinština
  3. Jihoslovanské jazyky: slovinština, makedonština, bulharština, srbština, chorvatština, staroslověnština

 

• Používají písmo:
  1. azbuka: východní jazyky, bulhaři
  2. latinka

 

 

 

Jazyk a získávání informací, slovníky

 

• INFORMATIKA je vědní disciplína, která se zabývá strukturou, vlastnostmi, zpracováním a využití informace
• INTERNET

– webová stránka

• KNIHOVNY

–    rešerše = hledání, pátrání, ověřování

• katalog = seznamy, pomocí kterých se v knihovně orientujeme
• tiráž = technické a vydavatelské údaje uvedené na konci knihy
• bibliografické údaje = nalezneme v tiráži, obsahují autora knihy, název, místo a rok vydání
• rejstřík = abecední seznam jmen či termínů použitých v textu
• anotace = stručná charakteristika slovesného díla

 

• SLOVNÍKY
  • podávají ucelený souhrn slov určitého jazyka nebo jisté oblasti

1. PŘEKLADOVÉ – převádějí slova z jazyka do jazyka
2. VÝKLADOVÉ – vysvětlují význam slova nebo pojmu
   • Naučné (encyklopedie)
   • Jazykové – vykládají slovní a mluvnický význam slova, původ, výslovnost, př. Příruční slovník jazyka českého
3. SPECIÁLNÍ
   • Cizích slov
   • Frazeologické – shromažďují ustálená slovní spojení
   • Etymologické – vykládají původ slov
   • Frekvenční – zachycují četnost výskytu slov
   • Historické – o slovní zásobě některé historické epochy
   • Retrográdní – slova abecedně uspořádaná podle pořadí písmen do konce
   • Terminologické – slovníky názvosloví nějakého oboru
   • Dialektologické – slovníky nějakého nářečí

 

 

 

CD – ROM – Diderot, Ecyclopaedia Britannica

 

Slovesa, slovesné kategorie

 

• SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují se.

U sloves se určuje mluvnická kategorie osoby, čísla, způsobu, času, rodu, vidu a dále třída a vzor

 

Slovesné tvary dělíme na: Neurčité (infinitivní), které vyjadřují kategorie osoby a způsobu (infinitiv, příčestí minulé a trpné, přechodníky)

Určité (finitní), které vyjadřují všechny mluvnické kategorie

 

• OSOBA A ČÍSLO
  • osoba: 1. os. J. č. (já), 1. os. Mn. Č. (my)

2. os. J. č. (ty), 2. os. Mn. Č. (vy)
3. os. J. č. i mn. Č. (on, -a, -o; oni, -y, -a)

• ZPŮSOB
  • oznamovací (indikativ)
  • rozkazovací (imperativ)
  • podmiňovací (kondicionál)
• ČAS
  • přítomný (prézens)
  • minulý (préteritum)
  • budoucí (futurum)
• SLOVESNÝ ROD
  • činný (aktivum) – Rodiče z naší ulice upravili hřiště.
  • Trpný (pasivum) – Hřiště bylo upraveno rodiči.
• VID
  • dokonavá slovesa
  • nedokonavá slovesa
• TŘÍDY A VZORY
  • – e– nes-e 2. –ne- tisk-ne      4. –í- pros-í

ber-e                 mi-ne                 trp-í

maž-e                zač-ne               sáz-í

peč-e    3. –je- kry-je        5. –á- děl-á

tř-e                  kupu-je

 

5.

Zájména

 

ZÁJMÉNA – zatupují podstatná a přídavná jména nebo na ně odkazují. Skloňují se.

U zájmen se určují mluvnické kategorie pádu, čísla, rodu

 

• Osobní
• Přivlastňovací
• Ukazují
• Tázací
• Vztažná
• Neurčitá
• Záporná

6.

Národní jazyk a jeho útvary

 

• NÁRODNÍ JAZYK – souhrn výrazových a významových prostředků, jež používají příslušníci jednoho národa nebo etnika
• Čeština je jazykem mnohovrstevnatým. Rozrůzňuje se na tzv. útvary národního jazyka:

 

Spisovné útvary			Nespisovné útvary národ. Jazyka
národního jazyka
		Zeměpisné rozrůznění			Sociální rozrůznění
Spisovná čeština			Nářečí		Profesní mluva
			(dialekty)
					Slang
Hovorová čeština			Nadnářeční útvary
			(interdialekty)		Argot

 

 

1. SPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA

• SPISOVNÁ ČEŠTINA: používá se na oficiální úrovni, je reprezentativním útvarem pro český národ
• HOVOROVÁ ČEŠTINA : mluvená podoba spisovné češtiny.

 

2. NESPISOVNÉ ÚTVARY JAZYKA Z HLEDISKA ZEMĚPISNÉHO

• DIALEKT (NÁŘEČÍ): česká, středomoravská, moravskoslovenská, slezská
• INTERDIALEKT (NADNÁŘEČNÍ ÚTVAR): př. Hanáčtina, laština

 

3. NESPISOVNÉ ÚTVARY Z HLEDISKA SOCIÁLNÍHO

• PROFESNÍ MLUVA: ležák, dvacítka, žanetka
• SLANG: mluva zájmových skupin
• ARGOT: mluva společenské spodiny, př. Narkomani: sníh = kokain

 

8.

Umelecky styl, vypravování

 

• UMĚLECKÝ STYL= styl umělecké prózy, poezie a dramatu. Formuluje každé sdělení tak, aby působilo na citovou stránku vnímatele, obohacovalo jeho vnitřní život a nutilo jej zaujímat k výpovědi etické a emotivní postoje

 

• JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY=používají se k oživení, zpestření sdělení. Zvláštními prostředky jsou:
  • poetismy – slova knižní, zastaralá i nová sloužící k estetickému ozvláštnění

                         (blankyt, odvětit, beztělí)

• obrazná vyjádření – metafory, metonymie, personifikace
• figury (hlavně v poezii) – seskupování vět, slov, slabik

 

• VYPRAVOVÁNÍ= je základ epických děl (povídek, románů, pověstí…). Jeho podstatou je jedinečný, neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný podle časové nebo příčinné souvislosti

Vypravování dělíme: 1. expozicí uvádí autor do situace

2. kolize (zápletka) je problém, konflikt, který stupňuje
3. krizí děj vrcholí
4. peripetie uvádí další zvraty a komplikace
5. katastrofa je název pro rozuzlení příběhu

 

 

• (POPIS=v uměleckém stylu vystihuje osobu, zvíře, věc, nebo jiný jev ze subjektivního pohledu autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé a jedinečné znaky.

 

• CHARAKTERISTIKA= popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy člověka
  • přímá – charakteristika vyjadřuje vlastnosti přímo (je upřímná)
  • nepřímá – charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají)

 

9.

Charakteristika

 

• CHARAKTERISTIKA je popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy člověka
  1. Přímá = vyjadřuje vlastnosti přímo
  2. Nepřímá = charakteristika uvádí příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají

 

 

Pokud podáváme charakteristika nějaké osoby, můžeme postupovat např. takto:

• Úvod – seznámení s osobou (jméno), náš vztah k ní a vnější popis
• Stať – vnější projevy (pohyby, způsob řeči, chůze), vztah k lidem (jednání), vztah k práci, temperament, nadání, schopnosti,
• Závěr – zobecnění, shrnutí, čím je vzorem, co krititujeme

11.

Souvetí souradné

 

SOUVĚTÍ je spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných významových i větných vztahů.

 

 

• Souvětí souřadné obsahuje nejméně dvě věty hlavní a neomezený počet vět vedlejších.

 

• Mezi hlavními větami rozlišujeme tyto významové poměry:
  1. slučovací – obsahy obou vět prostě sounáleží, jsou si rovné, obě platí
     • a, i , ani, nebo, či, nebo jsou věty bez spojek
  2. stupňovací – druhá věty je závažnější než první, zesiluje obsah věty první
     • ba, i, dokonce, ba i, ba ani aj.
  3. odporovací – obsahy vět se navzájem odporují, jsou navzájem neslučitelné
     • ale, avšak, však, jenže, nýbrž, leč
  4. vylučovací – obsahy vět se navzájem vylučují, platí-li jedna věta, neplatí druhá
     • buď – anebo, ať – či, anebo, zdali – či, anebo, nebo
  5. příčinný – důvodový – druhá věta v pořadí vyjadřuje příčinu (důvod), proč

                         nastala věta první

– neboť, vždyť, totiž

 

6. 6. důsledkový – druhá věta v pořadí vyjadřuje důsledek platnosti obsahu první

věty, to, co z obsahu první věty vyplývá

– proto, tedy, tudíž, a proto, a tak, a tedy

 

 

12.

Slovní druhy a jejich rozdelení

 

1. PODSTATNÁ JMÉNA (SUBSTANTIVA) – označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, stavů a dějů. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod

 

2. PŘÍDÁVNÁ JMÉNA (ADJEKTIVA) – vyjadřují vlastnosti podstatných jmen nebo zpřesňují či jinak vymezují jejich význam. Skloňují se. Určujeme u nich pád, číslo a rod.

 

 

3. ZÁJMÉNA (PRONOMINA) – zastupují přídavná nebo podstatná jména nebo na ně odkazují. Skloňují se. Určujeme pád, číslo a rod

 

4. ČÍSLOVKY (NUMERALIA) – vyjadřují počet, pořadí atd. Skloňují se. Určujeme u nich pád. Druhy: základní, řadové, druhové, násobné

 

 

5. SLOVESA (VERBA) – vyjadřují děj, činnost, stav nebo změnu stavu. Časují se. U sloves určujeme osobu, číslo, způsob, čas, rod a vid, dále třídu a vzor

 

6. PŘÍSLOVCE (ADVERBIA) – vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastnosti nebo míru předmětu. Jde o neohebný slovní druh

 

 

7. PŘEDLOŽKY (PREPOZICE) – vyjadřují ve větě vztah podstatných aj. jmen k jiným větným členům. Je to neohebný slovní druh

 

8. SPOJKY (KONJUKCE) – spojují věty nebo větné členy, jsou neohebné

 

 

9. ČÁSTICE (PARTIKULE) – uvozují samostatné věty a dodávají jim různé významové a citové odstíny. Jsou neohebné. Př. Až, kéž, nechť, což, ano, ne, konečně, chraňbůh

 

10. CITOSLOVCE (INTERJEKCE) – napodobují různé zvuky, vyjadřují nálady, city nebo vůli mluvčího. Jsou neohebné. Př.haha, haf, bum, brr, hej

13.

Popis odborny a umelecky

 

ODBORNÝ POPIS – podává odborné informace o vlastnostech, částech a souvislostech předmětů, jevů, činností a dějů z oblasti vědy, techniky, umění apod. Popis je založen na cílevědomém pozorování.

 

• může být doplněn nákresem či schématem, různými tabulkami. Jeho variantami jsou:

1. Popis pracovního postupu – vystihuje činnost, jejíž složky následují za sebou v předem stanoveném pořadí (např. příprava chemického pokusu)
2. Návod – popis s cílem praktickým nebo poučným (např. jak zacházet s přístrojem, kuchyňský recept.

 

 

 

UMĚLECKÝ POPIS – vystihuje osobu, zvíře, věc nebo jiný jev ze subjektivního pohledu autora. Neklade si nárok na úplnost a systematičnost, ale vybírá z popisovaného objektu zajímavé a jedinečně znaky.

– popis s vysokou mírou lyričnosti se nazývá líčení

14.

Publicistické útvary

 

Publicistické projevy leze rozdělit do tří žánrových skupin:

• Zpravodajské – př.zpráva, článek, reklama, inzerát, oznámení, interview
• Analytické – komentář, úvodník, glosa, recenze, příp.diskuze, debata
• Beletristické – črta, sloupek, fejeton, reportáž

 

 

1. ZPRÁVA – maximálně stručný a výstižný projev, který informuje objektivně o základních faktech

 

1. ČLÁNEK – je rozšířená informace, která kromě základních faktů přináší také doplňující popis situace kolem události

 

1. INTERVIEW – je projev formou rozhovoru ve kterém je prostřednictvím otázek a odpovědí představena nějaká osoba a její názory

 

1. KOMENTÁŘ – zveřejňuje kromě faktů a informací postoj autora

 

 

1. ÚVODNÍK – je projev psané publicistiky, která bývá na první straně. Analyzuje se v něm nejaktuálnější problém dne

 

1. REPORTÁŽ – přináší informace o určité události či zajímavosti, které je autor očitým svědkem

 

 

1. FEJETON – vtipně, zajímavě a neotřele zpracovává drobná aktuální témata všedního života. Je uveřejňován v novinách pod čarou

15.

funkcní styly, slohotvorní cinitelé

 

FUNKČNÍ STYLY

Funkce jazykového projevu je nejdůležitějším objektivním činitelem. Komunikační funkce projevu zásadně určuje výběr výrazových prostředků a způsob jejich užití.

 

Základní funkční styly jsou:

• Prostěsdělovací (hovorový) má funkci prostě sdělnou
• Publicistický má funkci získávací a přesvědčovací
• Odborný má funkci odborně sdělnou
• Administrativní má funkci hospodářsko-právní a řídící
• Umělecký má funkci estetickou
• Řečnický má funkci agitační, propagační, přesvědčovací

 

 

 

SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ

Podmínky (okolnosti) jazykového projevu se nazývají slohotvorní (stylotvorní) činitelé.

Podmínky, které plynou z toho, čím je autor obklopen a které jsou na autorovi nezávislé se označují jako činitelé objektivní. Patří k nim:

• Funkce (cíl, zaměření)
• Prostředí (situace) – do projevu se promítá, např.zda je veřejný/soukromý
• Forma – rozdílnou podobu mají projevy mluvené a psané
• Adresát – zda je mezi autorem a adresátem kontakt přímý/nepřímý
• Míra připravenosti(připravené/nepřipravené)
• Téma projevu atd.

 

Podmínky, které plynou přímo z osobnosti autora, z jeho odlišností od ostatních jsou činitelé subjektivní. Jsou například.:

• Povahové rysy autora, psychický typ i momentální stav
• Faktory biologické – pohlaví, věk
• Dosažené vzdělání
• Jazykové dovednosti

16.

Tvorení slov

 

Tvoření slov je jeden ze způsobů rozhojňování slovní zásoby o nová pojmenování. Základní způsoby tvoření slov v češtině jsou odvozování, skládání slov a zkracování.

 

1. ODVOZOVÁNÍ (DERIVACE) – nejčastější způsob tvoření slov v češtině. Rozumí se jím tvoření slov s novým významem pomocí předpon, přípon, popř. koncovek připojovaných ke slovu základovému. Odvozováním vznikají slova odvozená. Př.les ð pra-les, pat-a ð pod-pat.ek

 

1. SKLÁDÁNÍ (KOMPOZICE) – je tvoření nového slova ze dvou, řidčeji tří slov nebo slovotvorných základů. V češtině je ve srovnání s odvozováním méně časté. Skládáním vznikají slova složená. Př.červenobílý, světoznámý, velkoměsto, siločára, málomluvný

 

1. ZKRACOVÁNÍ (ABREVIACE) – je způsob tvoření nových pojmenování ze zkrácených částí základových slov. Věcný význam slov se při zkracování nemění. Zkracováním vznikají zkratky a slova zkratková

 

• iniciálové zkratky – vznikají z počátečních písmen slov – ČR, USA, ZOH,
• zkratková slova – vznikají spojením počátečních hlásek nebo slabik několikaslovného názvu – Čedok, Setuza, Gestapo

17.

Homonyma, antonyma, synonyma

 

• HOMONYMA – slova souzvučná, jsou slova, která znějí stejně, ale mají odlišný význam a původ, není mezi nimi žádná významová spojitost. Formální shoda je náhodná
  • vinný střik x vinný muž
  • homografy se shodují jen v psané formě, vyslovují se rozdílně (panický)
  • homofony se shodují jen zvukově, ale píší se jinak (led – let)

 

 

• SYNONYMA – slova souznačná jsou slova, terá mají různou formu, ale stejný nebo podobný význam, označují stejnou skutečnost
  • dům – budova – stavba – stavení – obydlí – barák – chalupa – chýše – vila
  • částečná – mají téměř stejný význam, ale liší se významových odstínem (kouřit – hulit, volat – ječet)
  • úplná – mají zcela stejný význam, mohou se kdykoli zaměnit (hezký – pěkný)

 

 

 

• ANTONYMA – opozita, slova protikladná jsou slova, která jsou významově opačná, protikladná. Označují jevy stejného druhu, ale opačných vlastností

– den – noc, vysoký – nízký, …

18.

Veta jednoduchá

 

= věta, která obsahuje jeden přísudek a vyjadřuje obvykle jednu myšlenku. Věty se však mohou také spojovat ve vyšší celky

 

 

 

19.

Druhy vedlejsích vet

 

 

 

1. Podmětná – uvozena vztažnými zájmény kdo, co, vztažnými příslovci kdy, kde, spojkami že, aby, kdyby

Kdo se bojí, nesmí do lesa

 

1. Přísudková – uvozena zájmény jak, jako, jaká

Byla stále taková, jakou jsme ji znali.

 

1. Předmětná – uvozena spojkami  že, aby, když, vztažnými zájmény  kdo, co, který, jaký a příslovci kde, kam, odkud, kudy

Říkal, že nic neví.

 

1. Přívlastková – uvozena zájmény a příslovci kdo, který, jenž, kde, když, někdy i spojkami že, aby, jak

Jsou případy, kdy si člověk neví rady.

 

1. Doplňková – nejčastěji uvozena spojkami jak, kterak

Zahlédli zajíce, jak se krčil v brázdě.

 

1. Příslovečná

• Časová – když, až, jakmile, než, sotva, zatímco, kdy, kdykoli, pokud,
• Způsobová – jako, jak, čím-tím, tak že, tak aby
• Příčinná – protože, že, poněvadž, jelikož, ježto
• Účelová – aby, abych
• Podmínková – kdyby, jestliže, jestli, -li
• Přípustková – přestože, i kdyby, i když, ačkoli(v)

20.

Podstatná jména a mluvnické vyznamy

 

PÁD – 7. pádů

ČÍSLO – jednotné (singulár)

• množné (plurál)
• hromadná, pomnožná, látková

 

ROD – mužský (životný x neživotný)

– ženský

– střední

 

VZOR – mužský rod – pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce

• ženský rod – žena, růže, píseň, kost
• střední rod – město, moře, kuře, stavení

 

21.

Obohacování slovní zásoby

 

LEXIKOLOGIE je jazykovědná disciplína, která zkoumá slovní zásobu, tj. souhrn všech slov určitého jazyka. Za základní jednotku slovní zásoby je tradičně považováno slovo

Souhrn slov, která ovládá jeden uživatel jazyka, se nazývá individuální slovní zásoba.

 

Dělí se na individuální zásobu:

 

• AKTIVNÍ – slova, která jedinec nejen zná, ale také je bez problémů užívá (u dospělého člověka je to asi 5 – 8 tisíc slov)
• PASIVNÍ – slova, kterým sice jedinec rozumí, ale sám je neužívá (průměrně 40 tisíc slov, nezáleží na vzdělání)

22.

Administrativní styl

 

 

ADMINISTRATIVNÍ STYL (praktický, odborný, jednací) je styl informativní a věcné komunikace při úředním styku. Je zaměřen na fakta a jejich sdělení, ovlivňuje a řídí činnost adresáta.

Funkce administrativních projevů je řídicí (směrnice, zákony, nařízení), odborněsdělná (zpráva, sdělení, úřední dopis) a správní (žádost, protokol)

 

 

 

SLOHOTVORNÉ ÚTVARY ADMINISTRATIVNÍHO STYLU

• ÚŘEDNÍ DOPIS – formou úředního dopisu je žádost
• ŽIVOTOPIS – CV (curriculem vitae – běh života)
  • měl by obsahovat: osobní údaje, vzdělání, zájmy a úspěchy(nepovinné), praxe, členství v různých organizacích, vlastnoruční podpis, místo, datum
  • strukturovaný životopis – podává informace heslovitě, někdy i na předtištěném formuláři
• ÚŘEDNÍ ZPRÁVA
• OZNÁMENÍ – stručná informace o budoucí události
• INZERÁT
• ZÁPIS jednání
• VYHLÁŠKA
• OBĚŽNÍK

23.

Vetné cleny

 

Větný člen je nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci

 

Ty větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována nazýváme základní větné členy, jejich spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou to:

• podmět
• přísudek

 

Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Patří sem:

• přívlastek
• předmět
• příslovečné určení
• doplněk

 

1. PODMĚT

• zvláštními případy jsou: nevyjádřený, všeobecný, bezpodmětné věty

 

2. PŘÍSUDEK

 

3. PŘEDMĚT

• rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, ptáme se na něj pádovými otázkami

 

4. PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ

• místa
• času
• způsobu
• příčiny

 

5. PŘÍVLASTEK

• rozvíjí podstatné jméno
• shodný, neshodný
• holý, rozvitý, postupně rozvíjející, několikanásobný
• těsný, volný

 

6. DOPLNĚK

• vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem přisuzována

 

24.

Věty podle postoje mluvčího

 

• VĚTA OZNAMOVACÍ – vyjadřuje oznámení, prosté dělení, tvrzení či informaci. V písmu je označena zpravidla tečkou. Sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je klesavá

 

• VĚTA TÁZACÍ – vyjadřuje dotaz, otázku. V písmu je označena otazníkem. Sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím. Intonace je stoupavá, nebo postupně klesavá
  • Doplňovací – Kolik je hodin?
  • Zjišťovací – Nešel bys ven?
  • Vylučovací – Půjdeš do kina, nebo zůstaneš doma?
  • Řečnické – Mohl by to tom někdo pochybovat? (Nečekáme odpověď)
  • Rozvažovací – Kam jsem to jen dala?

 

• VĚTA ŽÁDACÍ – vyjadřuje žádost jako přímý rozkaz, zákaz. Dones to sem!

 

• VĚTA PŘACÍ – vyjadřuje žádost, přičemž uskutečnění nezávisí na mluvčím ani příjemci. Graficky bývá zakončena vykřičníkem. Intonace klesavá, sloveso v indikativu,kondicionálu

 

 

 

 

 

 

 

OKRUHY MATURITNÍCH OTÁZEK Z LITERATURY A JAZYKA ČESKÉHO

2004/2005

_______________________________________________________

 

1. a) Nejstarší základy evropské kultury a vzdělanosti, antická literatura
2. b) Indoevropské jazyky a jejich rozdělení

 

2. a) Vývoj české literatury do 14. století
3. b) Slovanské jazyky

 

3. a) Literatura doby husitské a pohusitské
4. b) Jazyk a získávání informací, slovníky

 

4. a) Humanismus a renesance v evropské a naší literatuře
5. b) Slovesa a slovesné kategorie

 

5. a) Vrchol českého humanismu, baroko, J. A. Komenský
6. b) Zájmena

 

6. a) České národní obrození
7. b) Národní jazyk a jeho útvary

 

7. a) Lidová slovesnost a její sběratelé, Čelakovský, Erben, Němcová
8. b) Slohové rozvrstvení jazykových prostředků

 

8. a) Romantismus ve světové a české literatuře. K. H. Mácha
9. b) Umělecký styl, vypravování

 

9. a) Vývoj českého divadla v 19. století
10. b) Charakteristika

 

10. a) Klasicismus, osvícenství a preromantismus (Moliére, Goethe)
11. b) Interpunkce

 

11. a) Vývoj satiry v české literatuře
12. b) Souvětí souřadné

 

12. a) Májovci, ruchovci a lumírovci
13. b) Slovní druhy a jejich rozdělení

 

13. a) Realismus v evropské literatuře
14. b) Popis odborný a umělecký

 

14. a) Realismus v české literatuře
15. b) Publicistické útvary

 

15. a) Moderní umělecké směry na přelomu 19. století
16. b) Funkční styly, slohotvorní činitelé

 

 

16. a) Obraz I. světové války ve světové a české literatuře
17. b) Tvoření slov

 

17. a) Česká poezie 20. a 30. let 20. století
18. b) Homonyma, antonyma, synonyma

 

18. a) Česká próza 20. a 30. let 20. století
19. b) Věta jednoduchá

 

19. a) Humanistické tendence v díle Karla Čapka, divadlo 20. a 30. let 20. stol.
20. b) Druhy vět vedlejších

 

20. a) Obraz II.světové války ve světové a české literatuře
21. b) Podstatná jména a jejich mluvnické významy

 

21. a) Česká poezie, divadlo a film po roce 1945
22. b) Obohacování slovní zásoby

 

22. a) Česká próza od roku 1945 do konce 60.let
23. b) Administrativní styl

 

23. a) Česká próza od 70.let po současnost
24. b) Větné členy

 

24. a) Ženy spisovatelky v české literatuře
25. b) Věty podle postoje mluvčího

 

25. a) Oblíbený autor české nebo světové literatury, regionální literatura a

kultury

1. b) Odborný styl