Umělecké kritiky

Věc Makropulos:

Zpracování Čapkovy Věci Makropulos v opeře není nejšťastnější. Zpívané dialogy mohou působit na diváka poněkud nezajímavě až nudně díky monotónnosti zpěvu herců. Zvolila bych spíše kombinaci zpěvu a mluveného slova nebo aspoň melodičtější zpěv. Na druhé straně výkon herců je chvályhodný, což můžeme vidět při závěrečné scéně umírající Eliny Makropulos, kterou ztvárnila herečka Vlasta Fialová. Samotnému provedení filmu a scénáři nelze nic vytknout.

 John Cage:

Nemám co říct a říkám to. Tento výrok a mnoho dalších takových dělají z Johna Cage nesmírného filosofa. V tomto dokumentárním filmu se autoři mimo jiné jeho filosofií zabývali. Tím způsobili, že divák pozorně sleduje celý dokument a zapisuje si Cageovy myšlenky, aby nad nimi mohli dále přemýšlet. Přiblížili zde také Cageovu techniku atonální hudby, což je úctyhodné k utvoření si představy toho druhu umění.

Mahler:

Hned na začátku tohoto dokumentárního filmu si všimneme, že se jedná o dílo surrealistické, což může některé odradit, jiné zase tím více přilákat. A právě toto surrealistické ladění dodává filmu ono kouzlo. I když spousta diváků není nadšenci takového typu, je nutno podotknout, že toto dílo je obzvlášť povedené. Celým filmem nás doprovází Mahlerova hudba, která nás dokonale vtáhne do jeho světa. Co se týče samotného Gustava Mahlera, jež si zahrál Robert Powell, není co vytknout. Svou roli zahrál velice věrohodně a do postavy Gustava se vcítil, jak jen se dalo.

Stalker:

Stalker je velmi zajímavý a poučný film natočený stylem, kdy se myšlenka objevuje postupně. Nelze jej pochopit hned na začátku, je třeba film sledovat až do konce. Je zde názorně ukázaná víra v něco, řád a respekt. Výkony herců jsou naprosto perfektní, vcítili se naprosto do rolí. Střídavé černobílé a barevné záběry upoutají diváka a vtáhnou jej do atmosféry aktuálních scén. Je zde názorně ukázáno to, že člověk musí něco udělat pro to, co chce získat.

Koyaanisqatsi:

Tento hudební dokument se zvláštním názvem (znamenající život vytržený či život vymknutý kontrole) ukazuje divákovi Zemi ve své kráse i nekráse. Někdo by mohl vytknout fakt, že zde nenajde jedinou větu, jediný dialog. Toto je však nahrazeno smyslnou hudbou, která perfektně určuje náladu daných záběrů. Můžeme zde vidět zákonitosti přírody, zásahy člověka do přírody, věci z technického oboru, život lidí. Při zhlédnutí tohoto dokumentu můžou být někteří zklamaní z toho, jak my sami ničíme tuto krásnou planetu.

Lady Macbeth Mcenského újezdu:

V této inscenaci jsme mohli vidět Šostakovičovo zpracování klasické opery. Lady Macbeth byla v tomto zpracování dáma plných tvarů, o kterou měli muži zájem. Objevovaly se zde místy sexuální a násilné záběry, které mohly někoho zaujmout, jiného pobavit, ale mnohé také velmi odpudit a vzbudit v nich odpor. Zpracování jako takové bylo na druhou stranu působivé a velmi zajímavé. Herci odvedli svůj výkon velmi dobře jak v živějších scénách tak i při těch milostných.

SouthPark:

Je docela překvapivé, že si tento animovaný film (seriál, chcete-li) získal tolik oblíbenosti z řad diváků. Objevuje se zde vulgárnost, násilí, nechutné a brutální scény. Tohle všechno omlouvá jedině to, že je to kreslené. Avšak co když SouthPark zhlédne malé dítě jako nějakou pohádku? Pochytí spoustu neslušných výrazů a návyků. Pak se jen těžko tyto návyky odnaučí. SouthPark je svým způsobem absolutně neinteligentní a stupidní forma zábavného pořadu. I když se člověk zasměje nad některými vtipnými scénami, jako celek je to nic neříkající a pro mnohé i pobuřující práce jejich „šikovných“ autorů.