Historie e-mailu
Všechno to vlastně začalo na konci sedmdesátých let, konkrétně v roce 1969, kdy vědci americké agentury ARPA završili svůj výzkum propojením čtyř počítačů… Pokud vám to připadá, jako začátek prvního assignmentu, tak je to správně. Historie e-mailu je totiž s historií samotného Internetu provázaná. Ale dobrá, začněme se věnovat samotné elektronické poště, nebo-li zkráceně e-mailu.
Málokdo ví, že protokol pro přenos elektronické pošty byl zabudován prakticky od začátku v rodině protokolů TCP/IP. Byl to SMTP (Simple Mail Transfer Protocol), který umožňoval předávání zpráv na základě přenosových protokolů TCI/IP v čistě textové formě (sedmibitové ASCII (American Standard Code for Information Interchange).
Hned na začátek je ale nutno podotknout, že vedle SMTP existují další protokoly a systémy pro přenos pošty. Jeden známější příklad za všechny: koncepce X.400, která je založena na standardu ISO/OSI. Jelikož je ale Internet založen na TCP/IP, budu se přece jen odvolávat spíš na SMTP.
Jak už bylo řečeno na začátku, původní SMTP umožňoval přenos sedmibitových ASCII znaků. To odpovídalo tehdejším nárokům na jeho tvůrce – jak ze strany uživatelů, kterým čistý text bohatě stačil, tak ze strany správcům tehdejšího ARPANETu, jehož přenosové linky měly jisté limity…
Tak jak se ale možnosti „Sítě“ rozrůstaly a její přenosové rychlosti zvyšovaly, i uživatelé začali přemýšlet, o nečem „navíc“, a dostali nápad, že by k textové zprávě taky rádi občas něco připojili – vysvětlující obrázek, náčrtek grafu, technický nákres, atp. (ještě pořád se bavíme o dobách, kdy rodící se internet používali jen univerzity a vědecká pracoviště :o) Také je důležité zmínit, že „Síť“ začali používat neamerické, resp. neanglické ústavy, což s sebou neslo problémy s lokálními abecedami a jejich kompatibilitou (nebo spíše nekompatibilitou) se sedmibitovou sadou ASCII…
První, co se vyřešilo, byla právě podpora lokálních znakových sad. Od toho byl už jenom krůček k tomu, aby bylo možno do zpráv vkládat i netextové soubory. Řešení bylo nasnadě: všecno, co není čistý ASCII, se prostě nejakým způsobem do této podoby převede, přenese a pak se zase hezky převede do podoby původní. O tom, že to zas tak težké není, svědčí i to, že těch způsobů bylo vymyšleno hned několik – a tak bylo třeba se dohodnout na tom, který z nich se bude používat…
A tak vznikl MIME (Multipurpose Inernet Mail Extensions). Slovo „Extensions“ dává tušit, že tento stadnard nijak nezasahuje do původního SMTP, ale je pouze jeho nadstavbou, tím „nečím navíc“, o kterém jsem v předminulém odstavci). Samotný mechanismus přenosu zprávy je nadále zajišťován pomocí SMTP a TCP/IP. Nebo přesněji – pomocí SMTP a jakéhýckoli jiných přenosových (trasnportních) protokolů.
Nyní udělám malou, nicméně významnou odbočku. Jelikož SMTP vznikl v době, kdy „písíčka“ ještě vlastně nebyla. Tehdy se používaly sálové počítače a terminály k nim se připojující. Proto vlastně poštovní „server“ i poštovní „klient“ běželi na stejném počítači a informace mezi sebou si vyměňovali pomocí „komunikačních“ souborů ve sdílených adresářích.
Po nástupu osobních počítačů proto bylo nutné vymyslet architekturu klient/server. A tak se na scéně objevil POP (Post Office Protocol), který vyhrál pomyslnou bitvu mezi nově vzniknuvšími protokoly. Nutno podotknout, že SMTP zůstal – ale bylo ho možno použít pouze pro směr klient -> server, nikoliv opačně. A o to právě šlo. Nakonec se tedy prosadil zmíněný POP, který je dnes ve verzi 3, tj. známý POP3.
Vraťme se nyní k MIME. Jak bylo řečeno, tento standard definuje způsob, jakým lze k tělu poštovní zprávy připojit jakýkoliv soubor. Ale nejenom to – pomocí MIME lze odeslat i zprávu, jejíž tělo je v jiném formátu než čisté ASCII. Tato „schopnost“ MIME, mimo jiné, může za to, že si můžeme psát „hezky česky“ a nikoliv „seredne cesky“.
Problémem však zůstává, že MIME – protože je to jenom „něco navíc“ – je součástí klienta, nikoliv serveru. Tím je řečeno vše – ne všichni poštovní klienti MIME podporují a umějí ho používat – proto se může stát (a dost často se to stává! :-(, že místo „hezkého českého“ textu dojde jen „hezký eský“…
Dalším pojmem, který doprovází vývoj (teď už dosti pozdní) e-mailu, je LDAP (Lightweight Directory Access Protocol). Je to protokol rodiny TCP/IP, který má v podstatě „za úkol“ zprostředkovávat uživateli databázi e-mailových adres. Dnes je již tento protokol podporován prakticky všemi poštovními klienty, takže uživatel to s tím hledáním má náramně jednoduché ;o)
A poslední „věcička“, o které se jen tak letmo zmíním, je MAPI (Messaging API, nebo-li Messaging Application Programable Interface). Polední proto, že MAPI už v podstatě nepatří do e-mailu jako takového, ale je součástí některých poštovních klientů. A jen tak letmo proto, že je implementována pouze na jednu konkrétní platformu (M$ Windows). V podstatě jde o společný jazyk poštovního klienta a jiných programů, které jsou pak schopny (když to trochu přeženu) „ovládat“ poštovního klienta „na dálku“ :o)
A to by, myslím, k historii e-mailu stačilo. V podstatě jsem se dostal až do současných dnů, a jak vypadá e-mail dnes, určitě všichni víte. Tak ať vám ten „mejl“ „pjekně“ slouží! ;o)