Lovečtí psi
Od věků platná zásada, že není dobrého myslivce bez dobrého psa, platí stále a bude platit i v budoucnu. Myslivec si pořizuje psa z mnoha důvodů. Jedním z nich je ohled k postřelené zvěři, která často dlouhé dny hyne v bolestech, hlady, žízní a úzkostí. A právě lovečtí psi jsou nepostradatelnými pomocníky při dohledávání raněné zvěře.
Většina myslivců se snaží opatřit si dobrého psa. U takového psa se předpokládají kvalitní vrozené vlastnosti, jako je jemný nos (prozrazuje se navětřením zvěře na velké vzdálenosti a jistým sledováním postřelené zvěře), temperament a pracovní ochota (projevuje se v rychlém a vytrvalém hledání zvěře), nebo tvrdost a vrozená ostrost (pes se nezalekne ani studené vody, ani křoví, ani škodné). To jsou vlastnosti dané psovi do vínku při narození a přenášené od předků na potomky.
Druhým předpokladem dobrého psa jsou vlastnosti, které člověk psovi vštípil výchovou a výcvikem. Sem patří poslušnost, spolehlivé přinášení, klid před zvěří a po ráně, rozvaha a jistota ve stopování, hlášení atd. Tyto vlastnosti odporují přirozeným pudům psa, jsou ale nezbytné k tomu, aby vrozené vlastnosti bylo možno zužitkovat v zájmu myslivosti. Na zkouškách loveckých psů pak může dobrý cvičitel ukázat svoje umění a zdatnost a porovnat se s jinými.
O PŮVODU PSA
Pes je nejstarším zdomácnělým zvířetem. O tom svědčí mnoho vykopávek víceméně zachovalých koster psů z doby kolem 10 000 – 15 000 let před naším letopočtem, tedy z doby kamenné, kdy se člověk živil lovem. Prapředek dnešního psa se zřejmě přidal k tehdy žijícímu pračlověku především proto,
aby si snadněji opatřoval obživu ze zbytků ulovené zvěře nebo ryb. Postupně se s člověkem sblížil a člověk začal využívat jeho vlastností pro svou potřebu, hlavně k hlídání svých sídlišť a k lovu. Ve které části kontinentu nastalo první sblížení psa s člověkem se ovšem neví.
Ochočení prapředkové našeho psa vykazovali značnou variabilitu. Z ní pak můžeme odvozovat schopnost vytvářet různá plemena, navzájem se lišící nejen barvou a druhem srsti, ale hlavně velikostí, stavbou kostry i vlastnostmi. Tato variabilita poukazovala na to, že pes vznikl křížením různých druhů tehdy žijících vlků a šakalů a že k tomuto křížení docházelo z popudu pračlověka čili že pes byl první zvíře, jehož chov byl řízen člověkem.
V četných vykopávkách pravěkých sídlišť byly nalezeny různé druhy psů, z nichž se odvozují dnešní plemena a jejich vzájemná příbuznost. V kolových stavbách z doby asi 10 000 let před naším letopočtem byly nalezeny zbytky koster psa, o jehož vlastním původu se nic bližšího neví a jenž byl nazván pes bažinný neboli rašelinný (Canis familiaris palustris Rütimeyer). Od něho se odvozuje vznik četných plemen dnešních teriérů, špiců a pinčů. Jejich společným znakem je zejména menší velikost, velmi živý temperament, ostražitost a ostrost. Největší z potomků psa bažinného jsou dnešní poměrně nejmladší plemena – knírač velký, dobrman a eldelteriér, kterých se využívá především jako psů služebních.
Skupinu severských psů podobných vlkům a dále psů pasteveckých odvozujeme od psa, jehož pozůstatky našel ruský badatel Inostranzew ve vykopávkách u Ladožského jezera. Tento pes byl mohutnější než pes rašelinný
a byl nazván Canis familiaris Inostranzewi. Je to pravděpodobně přímý potomek severoevropského vlka nebo kříženec mezi vlkem a psem rašelinným.
Skupinu dogovitých psů odvozujeme od samostatného předka Canis familiaris decumanus, o jehož původu se nic bližšího neví, ale který se mohutnou stavbou těla nejvíce podobá dnešním dogám. Křížením severských plemen s plemeny dogovitými vznikli pravděpodobně dnešní psi svatobernardští a novofundlandští.
Vývojově nejmladším prapředkem našich psů je bes bronzový (Canis familiaris matris optimae), jehož zbytky byly nalezeny v četných sídlištích z doby bronzové (u nás kolem 4000 – 5000 let př.n.l.). Odvozují se od něho všechna plemena ovčáků, která se mu velikostí, stavbou kostry a tvarem lebky nejvíce podobají.
Z doby bronzové pochází i pes, jehož zbytky byly nalezeny právě u nás. Byl středně velký a od psa bronzového se lišil především tvarem lebky, který připomíná lebku dnešních honičů neboli brakýřů. Byl pojmenován pes popelništní (Canis familiaris intermedius). Byl pravděpodobně prapředkem dnešních plemen loveckých pudlů. Velká tvarová rozmanitost těchto plemen
se dá vysvětlit tím, že vznikla křížením původního psa popelništního s jinými prehistorickými plemeny.
Jedinou skupinou, o jejímž vzniku se zatím ví jen velice málo, jsou chrti. Pravděpodobně vznikli ze stepních vlků. Jakékoli doklady o tom však scházejí.
Studium původu psa a různých plemen je velice ztíženo právě nesmírnou variabilitou, záležející na schopnosti psovitých šelem křížit se mezi sebou.
Toho využil člověk a záměrně vyšlechtil již stovky různých plemen.
VÝCVIK
Podstatou výcviku psa je dovedné působení na jeho nervovou soustavu cestou smyslových orgánů s cílem vytvořit určité stálé návyky psa na specifické povely nebo podmínky práce.
Psovod působí na psa při výcviku jako komplexní podnět. To znamená, že pes vnímá psovoda několika analyzátory: čichem, sluchem, zrakem. Psovod tedy ovlivňuje psa svým pachem, rychlostí pohybů, svou polohou, mimikou obličeje, hlasem, silou zvuku a jeho intonací. Chceme-li vycvičit psa, musíme v prvé řadě vypracovat vzájemný vztah – kontakt mezi psovodem a psem. Dále musí psovod ovládat teoretické základy výcviku a při výcviku je dodržovat.
- Poslušnost
Poslušnost je prvním a základním předpokladem použitelnosti psa.
Pes kteréhokoliv loveckého plemene a jakkoliv vynikající jinými svými vlastnostmi je neupotřebitelný, jestliže není poslušný.
Předpoklad pro učení poslušnosti je dán sociálním instinktem, pudem podřízenosti, který je vrozen každému loveckému psu. Plnění povelů se musí stát psu zvykem a pes musí poslouchat automaticky.
- Přivolání
Správně cvičené a procvičené přivolání podporuje vývin poslušnosti
a zpevnění ostatních cviků a výkonu vůbec.
Povely pro přibíhání – jméno psa, ,,Sem!“, dvojí krátký hvizd.
Povely pro pohyb – povelem pro chůzi u nohy je rozkaz ,,Pojď!“,
pro volný pohyb je vybídnutí ,,Běž!“ s pokynem ruky ve směru, kterým se má pes dát.
- Odložení
Odložení je cvik , při kterém dobře vycvičený pes zůstává
na určitém místě ležet nebo v poloze ,,daun“ tak dlouho, až obdrží další rozkaz. Přitom se musí chovat naprosto tiše.
- Daunování
Daunování je cvik, kterým při správném postupu ovládáme psa
na každou pro psa slyšitelnou a viditelnou vzdálenost a za všech okolností. Daunování představuje základ výcviku loveckých psů.
Sluchové povely – ,,Daun!“, dlouhé zapísknutí, výstřel.
Zrakový povel – zdvižená ruka.
- Plazení
Plazení samo o sobě zvyšuje poslušnost psa a je dobrou pomůckou
při stopování za zvěří. S výcvikem plazení můžeme začít, jakmile pes ovládá cvik ,,daun“. Plazení je pro psa cvikem velmi namáhavým.
Povel – ,,Lez vpřed!“ Na tento povel se pes plazí na řemenu i volně směrem, který mu určíme.
- Sedání
Pes musí na povel ihned rychle usednout a setrvat v poloze ,,sedni“ tak dlouho, dokud nedostane další rozkaz. Má sedět klidně a tiše ve správné poloze, a to i tehdy, spatří-li lidi, zvířata nebo uslyší výstřel.
Sluchový povel – ,,Sedni!“
Zrakový povel – zvednutí ukazováčku.
- Vodění na řemenu
Pes má jít klidně při levém boku svého vůdce, nemá odbočovat ani táhnout, ani zůstávat pozadu. Pes nesmí vodítko napnout, ať chůzi zpomalujeme nebo zrychlujeme. Spatří-li pes lidi, psi, kočky, zvěř nebo uslyší-li výstřely, musí zůstat klidný a nesmí sebou škubat.
Povely – ,,K noze!“, klepnutí ploché dlaně levé ruky na stehno.
- Klid po ráně
Účelem cviku ,,Klid po ráně“ je dosáhnout, aby se pes nebál výstřelu, ale také aby po ráně nedivočel. Navyknout loveckého psa na výstřel není nijak zvláště obtížné. Během několika hodinové pochůzky se psem stačí vystřelit 3krát až 5krát. Pes si postupně začne na rány zvykat. Už od malička zvykáme štěně např. na tlesknutí rukou.
- Přinášení
Pes má přinášet na rozkaz každý předmět a každou zvěř, které svou váhou
a rozměry odpovídají jeho tělesným schopnostem.
Na povel ,,aport“ nebo ,,přines“ pes rychle běží, uchopí rychle a správně předmět a co nejrychleji se vrátí. Předmět odevzdá v poloze ,,sedni“, a to teprve na rozkaz ,,pusť“.
V praxi přináší pes veškerou drobnou zvěř, a to buď na rozkaz anebo při dohledávce po honu bez zvláštního rozkazu.
VODNÍ PRÁCE
Poměrně největší ztráty na střelené a postřelené zvěři vznikají při lovu vodní zvěře. Odhaduje se, že ztráty na nedohledané vodní zvěři, zvláště na divokých kachnách je až 50 %. Vodní práce je sama o sobě pro každého psa namáhavá. Dohledávání vodní zvěře je ze všech druhů dohledávání střelené a postřelené zvěře nejnáročnější. Už samotné plavání v hluboké vodě na volné vodní hladině je namáhavé a je víceméně věcí výcviku.
Nejobtížnější část vodní práce představuje dohledávání v hustém rákosí.
Proto se někteří psi při dohledávání této práci vyhýbají, jiní psi již po několika minutách ochabují ve své pracovní povinnosti.
Sledování stopy kachny na suchu není zpravidla spojeno s potížemi. Horší je, jestliže kachna opustí suchou zem. Od toho okamžiku se snaží uchránit se před hrozícím nebezpečím štípáním, potápěním, unikáním na volnou hladinu a snaží se přeplavat vodní plochu k okrajovému rákosí nebo na protější břeh. Tyto okolnosti ztěžují práci psa, a proto na ně musí být pes připraven zvláštním nácvikem.
DOHLEDÁVÁNÍ DROBNÉ ZVĚŘE
Jednou z nejdůležitějších povinností myslivce, především z důvodů etických, je dohledávání střelené a postřelené drobné zvěře. Člověk v důsledku svých nedokonalých smyslů a nedostačující fyzické schopnosti není schopen zabránit ztrátám na střelené nebo postřelené zvěři, a proto používá k tomuto účelu loveckého psa. Každý pes má totiž vrozen dokonalý nos a vlohu ke stopování. Dnešnímu psu však chybí jedna z nejdůležitějších pohnutek, aby hledal
a stopoval svou kořist stejně přesně a vytrvale, jako to činil jeho předek,
- sledování kořisti jako zdroje potravy. V tomto ohledu nečiní výjimku ani
lovečtí psi. Proto se musí podrobit soustavnému a pečlivému výcviku.
PRÁCE PSA NA BARVĚ
Pro práci psa na barvě platí obdobné zásady jako o dohledávání drobné zvěře. Stopování klade na nervovou soustavu psa takové nároky, že podle typu vyšší nervové soustavy psa, podle jeho věku, zdravotního stavu, podle okolností
za nichž pracuje atd., vzniká u psa dříve nebo později únava. Ta se projevuje nepozorností, neochotou, neposlušností a vadnými výkony.
Nejsnadnější je pro psa práce za vlhkého nebo chladného počasí, na vlhké půdě, za mírného deště nebo při slabé pokrývce sněhu. Těžko se pracuje psu
na suchém, kamenitém terénu, na suchém jehličí, na rozmoklých oranicích, v bažinách a na písčité půdě. Práci také ztěžuje silný vítr, kvetoucí porost nebo čerstvá oranice. Nejtěžší je práce psa za horkého počasí na suché půdě
a za tuhých mrazů. Pachy ve stopě a pachy volné totiž ničí vedro, ostré sluneční paprsky a silný mráz.
ROZDĚLENÍ LOVECKÝCH PLEMEN
- OHAŘI
- a) Angličtí ohaři
krátkosrstí – Pointer
dlouhosrstí – Anglický setr
Irský setr
Gordonsetr
- b) Kontinentální ohaři
krátkosrstí – Německý ohař krátkosrstý
Výmarský ohař
Maďarský ohař krátkosrstý
dlouhosrstí – Německý ohař dlouhosrstý
Münsterlandský ohař (velký, malý)
hrubosrstí – Český fousek
Německý ohař drátosrstý
Pudlpointer
Maďarský ohař drátosrstý
- HONIČI
Slovenský kopov
Štýrský brakýř
Brakýř jezevčíkovitý
Beagle
- SLÍDIČI
Kokršpaněl
Špringršpaněl
Velššpringršpaněl
Křepelák
- BARVÁŘI
Barvář hannoverský
Barvář bavorský
- JEZEVČÍCI
Jezevčík hladkosrstý
Jezevčík dlouhosrstý } ráz normální, trpasličí nebo králičí
Jezevčík drsnosrstý
- TERIÉŘI
Foxteriér hladkosrstý
Foxteriér drsnosrstý
Irský teriér
Jagdteriér
Skotský teriér
Velšteriér
Lakeland teriér
Skye teriér
Bulteriér
Český teriér
CHARAKTERISTIKA PLEMEN
OHAŘI
Plemena ohařů jsou charakterizována tím, že vystavují zvěř. Proto se jim také říká ,,stavěči“. Tuto vlastnost, která je všem ohařům vrozena, nemá žádné jiné plemeno. Je to vlastnost velmi užitečná, protože vystavující pes zavčas upozorní myslivce na přítomnost zvěře. Úkolem ohařů je také dohledávání a přinášení drobné zvěře, dohledávání spárkaté zvěře i lov vodní zvěře. Takto vycvičenému ohaři se říká ,,ohař všestranný“ a je ideálem každého myslivce.
HONIČI
Honiči jsou jednou z nejstarších skupin loveckých psů. Mají velmi vyvinutý lovecký pud, který projevují vytrvalým a hlasitým štvaním na stopě zvěře, kterou pronásledují tak dlouho, až ji střelci přivedou do rány. Vedle loveckého pudu mají i výborně vyvinutý orientační smysl. Ten jim umožňuje honit v rozsáhlých komplexech houštin a neomylný návrat na místo vypuštění.
Jejich vynikající nos a vrozená vloha ke stopování z nich činí i spolehlivé barváře při dohledávání poraněné spárkaté zvěře.
SLÍDIČI
Slídiči tvoří samostatnou skupinu plemen, která jsou (podobně jako honiči) určena k nahánění zvěře z houštin. Slídiči jsou určeni k slídění v malých houštinách, křovinách, zatravněných pasekách, rákosí atd. Těmito porosty
při své malé výšce snadno pronikají. Jsou vášnivými aportéry a vodaři. Mají vynikající nos, a proto se také dobře uplatňují při dohledávce postřelené drobné zvěře. Jsou velmi inteligentní, učenliví a snadno ovladatelní.
BARVÁŘI
Barváři jsou specialisté pro dohledávku poraněné zvěře vysoké, popřípadě černé. Jejich používání je omezeno jen na jelení oblasti. Vyžadují zvlášť trpělivý a dlouhý výcvik. Musí se naučit držet stopu, na kterou byli nasazeni, nedat se zmást různými úskoky prchající zvěře, jako jsou např. zpětné stopy, a dokázat tuto stopu vytrvale sledovat i kilometry daleko za nepříznivých povětrnostních podmínek. Některé výkony barvářů jsou přímo neuvěřitelné.
JEZEVČÍCI
Jezevčíci patří do skupiny loveckých plemen nazývaných ,,norníci“.
Používají se k lovu jezevců a lišek (norování) v jejich přirozených obydlích, norách. I jezevčíci mají velmi vyvinutý lovecký pud, a proto se s úspěchem používají i k práci na povrchu stejně jako brakýři, tj. k hlasitému nahánění zvěře z houštin. Vynikají výborným nosem, proto jsou také dobrými pomocníky při práci na barvě. Musí také vynikat odvahou, statečností, neohrožeností
a neúnavnou bojovností.
TERIÉŘI
Typickými vlastnostmi teriérů jsou živost, pohyblivost, temperament
a ostrost na škodnou. Teriéři do 40 cm výšky se používají jako norníci a jsou také zařazeni do skupiny norníků (foxteriér, velšteriér, jagdteriér, skotský teriér, český teriér a lakeland teriér). Kromě norování se s úspěchem používají k nahánění zvěře z houštin, právě tak jako ostatní teriéři, kteří se pro svou výšku nemohou používat k norování.
NĚMECKÝ KRÁTKOSRSTÝ OHAŘ
Výška: pes 62 – 66 cm, fena 58 – 63 m
Váha: 25 – 32 kg
Německý krátkosrstý ohař je nesporně nejrozšířenější plemeno krátkosrstých ohařů na evropském kontinentu. Má souměrný zevnějšek, je silný, rychlý
a vytrvalý, je vyhlášen všemi dobrými vlastnostmi lovce: je iniciativní, dobře vystavuje na jakoukoli zvěř a v jakémkoli terénu. Vyniká především v polní práci, která vyžaduje především nejjemnější nos, ochotu k hledání a iniciativu. Také koná nejlepší službu při práci ve vodě a na barvě, je lehce ovladatelný,
lze ho dobře chovat v domě, vykazuje velkou chuť k práci a oddanost svému pánu. Jeho přívrženci říkají, že umí všechno, a to velmi dobře. Jeho kvality hlídacího psa jsou méně známé, a přesto nejsou o nic menší. Tomuto psu se musí dostat přísné výchovy a výcviku, neboť je o něm známo, že bývá někdy tvrdohlavý.
Tento velký pes má vznešenou siluetu, hlava je jemná, propracovaná.
Nos je hnědý a poměrně vyčnívající. Oči střední velikosti jsou mírné a laskavé, mají nádhernou hnědou barvu a rozhodný výraz. Zuby jsou silné a zdravé. Středně dlouhé uši jsou spíše široké se zaoblenými konci a jsou nasazeny vysoko. Šíje je svalnatá, hrudník hlubší než širší. Prut je zkracovaný pro potřeby lovu na polovinu. Krátká, hustá a drsná srst může být jednotně hnědá nebo hnědá s trochou bílé, případně bílým tečkováním na hrudi a končetinách.
VELKÝ MÜNSTERLANDSKÝ OHAŘ
Výška: pes 58 – 62 cm, fena 56 – 60 cm
Váha: 25 – 30 kg
Tento pes umí výborně stavět a skvěle využívá vyvinutého čichu při hledání zastřelené zvěře, nikdy ji nepoškodí. Zajímavostí je, že tito psi jsou využíváni v loveckých smečkách na vysokou zvěř. V nedávné době sloužili dokonce i jako příležitostní pastevečtí psi. Jsou i výbornými společenskými zvířaty, potřebují však pohyb a hlavně Němci je neradi vidí v bytě. Münsterlandský ohař má vrozené vlohy pro vystavování a zároveň je výborný stopař. Dokáže se
co nejrychleji přizpůsobit rozmanitým poměrům revíru a střídavým způsobům lovu svého pána, a tak se stává neúnavným pomocníkem a kamarádem. Doma
je dobromyslným přítelem rodiny a strážcem. Typickými znaky charakteru jsou pilné a důvtipné hledání, největší vytrvalost, spolehlivá ochota ke sledování stopy, hlasitost na stopě, radostné přinášení, náruživost pro lov ve vodě a lehká ovladatelnost. Je to všestranně upotřebitelný lovecký pes, který získává
u myslivců stále větší oblibu.
Tento elegantní a statný pes má ušlechtilý výraz. Hlava je jemná a morda dlouhá. Oči jsou tmavé. Široké, špičaté a huňaté uši jsou nasazeny dosti vysoko. Hrudník je hluboký. Prut zdobí bílé nebo tečkované třásně. Je nošen vodorovně. Srst je středně dlouhá, dobře přiléhající k tělu a lehce zvlněná. Barva srsti je bílá a černá, černá tvoří bílé skvrny a tečkování.
DRSNOSRSTÝ JEZEVČÍK
Výška: není specifikována standardem
Váha: nižší než 9 kg
Drsnosrstý jezevčík je výsledkem křížení krátkosrstého jezevčíka s kníračem. Díky silné srsti, která ho chrání před chladem a trním, je výborně uzpůsobený k lovu. Jezevčíci mají jemný nos, jsou odvážní, vytrvalí a robustní. Přestože
se jezevčíci liší srstí, všechny 3 druhy mají tytéž psychické i fyzické charakteristiky. Jezevčíci jsou oddaní, rádi si přivlastňují, jsou inteligentní.
I když má jezevčík krátké nohy, nic mu nebrání v pohybu. Tělo je protáhlé, má dlouhý a štíhlý krk, který nese jemnou hlavu, prodlužující se až k čenichu. Mordu má dlouhou a rovnou, čenich černý nebo hnědý, podle barvy srsti. Oválné, živé oči jsou hnědo-červené nebo hnědo-černé, inteligentní a přátelské. Dosti dlouhé, na koncích zakulacené uši, ploché a velmi pohyblivé, jsou nasazeny vysoko vzadu a spadají podél lící. Hrudní koš je oválný, hřbet krátký
a nepoddajný. Svalnaté přední končetiny nejsou zcela souběžné a mírně
se vytáčejí ven. Prut je umístěný v prodloužené linii hřbetu, nesmí být příliš zatočený nebo nošený příliš ,,vesele“. Srst drsnosrstého jezevčíka je hustá
a hrubá a může mít nejrůznější barvy. Mordu zdobí kníry a obočí je velmi husté.
Jezevčíci mají sklon přibývat na váze, proto je nezbytností pravidelný pohyb
a správný potravní režim.
ZÁVĚR
Toto téma seminární práce jsem si zvolila, protože myslivost jako taková je mi velmi blízká, vzhledem k tomu, že skoro celá moje rodina se myslivostí zabývá. Doma máme dva lovecké psy – velkého münsterlandského ohaře a drsnosrstého jezevčíka. Dříve jsme měli i německého krátkosrstého ohaře. Proto jsem se také podrobněji zaměřila na popis těchto tří plemen. Myslím si, že skutečně platí přísloví ,,Myslivec bez psa je jen polovičním myslivcem“. Sama to často vidím doma, kde jsou naši psi otcovými nepostradatelnými pomocníky, např. při dohledávání zvěře.
Použitá literatura:
Hrušovský,J. : Pes a jeho výcvik. Naše vojsko, Praha 1990
Najmanová,D. : Atlas plemen psů. SZN, Praha 1981
Steinitz,J. : Ohaři. Myslivost, s. r. o., Praha 1996