Sanskrt a dévanágarí

Slovo sanskrt (samskrta) znamená ucelené, zušlechtěné, dokonalé – „sam” + „krtam” neboli spolu+stvořené. Věří se totiž, že sanskrt jako jazyk byl stvořený a stovky let se vyvíjel až se zdokonalil – postupem času podstupoval různé stupně modifikací a slučování. Z védského jazyka se po ustálení a propracování gramatiky stal klasický jazyk s estetickými pravidly.

Je to jeden z nejstarších známých jazyků. Patří do indoíránské skupiny indoevropských jazyků. Je to liturgický jazyk hinduismu, buddhismu a jainismu, a je i jedním z 22 úředních jazyků Indie. V Indii a jihovýchodní Asii je jím psána významná část indické filosofie a hinduistické tradice. Tento mrtvý jazyk se používá i dnes – např. v terminologii jógy a jiných indických vědách. Je oficiálním jazykem Indie.

V minulosti se používalo písmo zv. grantha nebo ještě starší bráhmí, jež byl písmem, které bylo použito např. Aśókou na tzv. buddhistických sloupech.

Poté sanskrt používá písmo dévanágarí, zkráceně nágarí.( Slovo dévanágarí znamená město bohů. Etymologie slova není úplně jasná.) Toto písmo se používá dodnes. Tímto písmem se vedle sanskrtu píšou i jiné jazyky, jako např. hindština, marathi, nepálština nebo kašmírština. Dévanágarí víceméně nezná mezery ani velká a malá počáteční písmena.

Je to slabičné písmo – v každé souhlásce je obsaženo a – takže by tedy mělo být uvedeno ka, kha, ga, gha, na…:
Pro samohlásky na začátku slova existují samostatné znaky:
Jestliže má být za souhláskou jiné písmeno než a , je to potřeba vyznačit speciálním znakem, speciální značka viráma označuje, že po souhlásce žádná samohláska není:
Více samohlásek za sebou tvoří spřežky vznikající kombinací jejich základních znaků.

Používaly se však také další doplňkové znaky k označování často se opakujících souhláskových skupin jako nkra,tra,ktva apod.
HISTORIE SANSKRTU

Již na začátku 3.tisíciletí vznikla v povodí řeky Indu civilizace městského typu tzv.harrapská kultura, která zanikla až po vpádu árijských kmenů v polovině 2.tisíciletí.

Z významného období (16. do 9. století), nazývaného obdobím tzv.védské literatury, pocházejí nejstarší indické památky, které byly psány již zmiňovaným písmem dévanágarí.

Kolem poloviny 1. tisíciletí př.n.l. začal být sanskrt postupně vytlačován praktickými jazyky a dialekty a zhruba někdy kolem roku 300 př.n.l se stal mrtvým jazykem staroindických literárních památek.

Proto se sanskrtem začali zabývat učenci. Ti se snažili tento jazyk přiblížit současníkům a zachovat přístupný pro budoucí generace.Tito učenci dokonale popsali fonetickou a morfologickou stránku jazyka, díky nim je sanskrt nejstarším dochovaným jazykem a jsou zakladatelé nejstarší lingvistické teorie. Indie tedy patří spolu se starověkým Řeckem a Římem do skupiny starověkých říší, z nichž se dochovala rozsáhlá díla jazykovědného charakteru.

Indičtí fonetikové popsali zvukou stránku tohoto jazyka takovým způsobem, který neměl obdoby u jejich současníků z jiných říší, ale ani po další dvě tisíciletí. Srovnatelné závěry se zdařili evropským fonetikům teprve v 19.století.

Díky jednoduché metodě přímého pozorování (v Evropě se uplatnila až na počátku 19.stl.), se podařilo indickým fonetikům vytvořit první ucelenou teorii fonetiky. Za základ slova považovali „hlasový zvuk“ (svara),který se upravoval prostřednictvím doteku po celé délce hlasového kanálu. Za minimální fonetické jednotky (askhara) pak považovali slabiky.To můžeme pozorovat i v jejich slabičné abecedě, kterou sestavovali podle mista a způsobu artikulace.Tato abeceda měla 36 základních znaků, z nichž každý označoval spojení určité samohlásky se souhláskou a .

Nejznámější staroindický učenec, který se zabýval snaskrtem je

Pánini (přelom 5. a 4. stl. př.n.l.) – sestavil knihu pod názvem Osm knih (Aštádhyáyí)

• to je první dochovaná gramatika sanskrtu,ale také úplně nejstarší dochovaná gramatika nějakého jazyka
• je napsána úsporným sútrovým stylem ve formě aforismů, ty měly zjednodušit zapamatování nejdůležitějších gramatických jevů
• její význam vidíme i v tom, že byla často komentována jinými autory.

Pánini  v knize cituje 64 svých předchůdců a proto se můžeme právem domnívat ,že pokračoval v poměrně dlouhé tradici popisu gramatiky sanskrtu.

Ve staré indii už také rozlišovali  substantiva, slovesa, předložky a částice, a používali pojmy jako kořen, sufix, koncovka. Zajímavé je, že jejich teorie složených slov by mohla i v dnešní době tvořit jakoukoliv součást moderní gramatiky. Řada jejich teorií je přijatelná i z hlediska dnešní lingvistiky.

Díky dokonalým staroindickým popisům fontiky a gramatiky sanskrtu se nám dochovala vůbec nejstarší podoba nějakého jazyka v celé jeho šíři a to mělo  a dodnes má velký význam pro etymologická, srovnávací a historická studia.

Na počátku 19.stl. evropští filologové a jazykovědci zjistili, že slovní zásoba i gramatika tohoto jazyka má spoustu společných znaků s moderními evropskými jazyky. To znamenalo jeho znovuobjevení, které dalo podmět k rozvoji evropské srovnávací a historické srovnávací gramatiky-první etapu moderní vědecké lingvistiky.

V dnešní době sanskrtu bohužel hrozí nebezpečí že vymře. Sanskrt studuje v Indii jen asi 150 studentů v bombajském Bharátija Vidjá Bhavanu – jednom z nejstarších vzdělávacích ústavů. Je to díky tomu, že absolvent nalezne minimální uplatnění v praxi, což je v dnešní době neperspektivní. Další důvod vymírání sanskrtu je, že nikdy nebyl jazykem velkého množství lidí. Používaly ho jen elity. Básníci a spisovatelé v něm skládali verše a psali prózu. Pro kritiky sanskrtu je jeho výuka jen ztrátou času. Sanskrtští namítají, že v Indii se nemusí číst Shakespeare nebo Sartre, že mají své vlastní klasiky a že by se Indové měli zušlechťovat a vzdělávat z vlastních „zdrojů“ a k tomu potřebují sanskrt. Tyto argumenty mají svou logiku, ale bohužel málokdo na ně slyší. Bohužel sanskrt ve své zemi nejspíš bojuje marně…

PŘÍKLADY LITERATURY  NAPSANÉ  SANSKRTEM

 Rámájana

• pohádka o princi Rámovi, který musel na 14 let do exilu. Jeho oporou je manželka Síta
• objevují se prvky dobrodružství, líčení přírody

Mahábhárata

• nejrozsáhlejší báseň světa
• autorem je Kršna Dvaipájan
• soubor sanskrtských mýtů
• součástí je

Bhagavadgíta = Zpěv Vznešeného

• pojednává o mravnosti, obsahuje 18 zpěvů

Použitá literatura:

 Gordon,Jonson:Svět indie.Praha 1998

Černý,Jiří:Malé dějiny lingvistiky.Praha 2005

Internet