Literární vývoj od 9. do 13. století

V 9.st. se ve všech zemích neobyčejně urychlil rozvoj středověkých literatur. Příčiny nacházíme v růstu významu Byzantské říše a také v křesťanské misi Konstantina a Metoděje. Dochází ke stěhování národů a následně k vzniku nových feudálních státních celků. K jejich upevnění přispívalo zejména křesťanství. Dochází k vzniku 2 oblastí křesťanského světa:

• západní (latinská vzdělanost) – centrum Řím
• východní (řecká a byzantská vzdělanost) – centrum Cařihrad.

Centra středověké literatury (kláštery, chrámy, církevní školy, později univerzity). Jádrem této literatury byla Bible. Bible – z řeckého biblos – kniha. Skládá se ze 2 částí.

Starý zákon má 46 knih a Nový zákon 27 knih. Jednotlivé knihy nebyly napsány najednou, jejich sestavování trvalo staletí. Starý zákon byl napsán z velké části hebrejsky, část ještě aramejsky. Ve 2.st.p.n.l. byl přeložen do řečtiny. Představuje dějiny židovského národa.

Nový zákon vznikl v řečtině a tvoří křesťanskou část bible. Obsahuje 4 evangelia (Markovo, Matoušovo, Lukášovo a Janovo), tj. vyprávění o Kristově životě, 2 epištoly, tj. listy apoštolů věřícím, a Apokalypsu, tj. zjevení sv. Jana – (pomyslný spis o konci světa). Ve 13.st. byla Bible rozdělena na hlavy, verše, věty. Nejznámější překlad je latinská Vulgáta.

Světové literatury v národních jazycích (od 5.st., období po rozpadu západořímské říše – r.476) – oslavuje hrdinské činy střed. šlechticů, rytířů – Francie (Píseň o Rolandovi), Německo (Píseň o Nibelunzích) Španělsko (Píseň o Cidovi), Rusko (Slovo o pluku Igorově).

Počátky psané literatury na našem území spadají do 9.stol. a souvisí s šířením křesťanství v našich zemích.

Roku 863 pozval velkomoravský kníže Rastislav na Velkou Moravu dva bratry ze Soluně –Konstantina (který později přijal mnišské jméno Cyril) a Metoděje, aby v Říši velkomoravské hlásali křesťanskou víru v řeči lidu srozumitelné a položili základy vzdělanosti. Předpokládá se, že na Moravu přinesli již hotové překlady některých náboženských a bohoslužebných textů. Pro tyto potřeby upravili z řecké abecedy první slovanské písmo – hlaholici (později bylo vytvořené zjednodušené písmo – cyrilice, které se stalo základem azbuky). Jazyk do něhož překládali, dnes označujeme jako staroslověnština. Bratrům se také podařilo dosáhnout papežova uznání slovanského bohoslužebného obřadu a tím staroslověnštinu povýšit na úroveň kulturních evropských jazyků.

Vznikaly texty prozaické a veršované. Nejslavnějšími lit. památkami tohoto období jsou Proglas – předmluva k překladu evangelia, a legendy o obou bratří Život Konstantinův a Život Metodějův – ty jsou pojaty především jako životopisy obou bratří a obrana jejich díla i slovanského jazyka a kultury. Činnost Konstantina a Metoděje měla všeslovanský význam, neboť jejich tvorba a jimi vytvořený spisovný jazyk pronikaly i k jiným slovanským národům a poskytovaly jim společné kulturní východisko.

Po Metodějově smrti (v 10.a 11.stol.) postupně nabývala převahy latinská liturgie a vítězily vlivy západní kultury. Metodějovi žáci byli pronásledování, a tak odcházeli do soused. zemí – především do přemyslovských Čech. Přestože expanzivní latina od začátku vytlačovala staroslověnskou vzdělanost, udržela se staroslověnština v Čechách nejdéle: jejím posledním útočištěm byl klášter Sázavský, který proslul působením opata Prokopa. Na české půdě vzniklo několik významných staroslověnských památek: byly to především legendy, zachycující životy českých světců např. Legenda o sv. Václavu. Do 10.stol. se datuje i nejstarší duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny! (ještě se stopami staroslověnštiny). Byla určena lidu a ten ji zpíval při slavnostních příležitostech – plnila funkci první české národní hymny.

Ve 12.stol. získala latina na našem území vůdčí postavení. Nejstaršími lat. památkami jsou především legendy, které oslavovaly život a statečné činy knížete Václava a jeho babičky sv. Ludmily – Kristiánova legenda. Pozoruhodná je i lat. legenda o sv. Prokopu zakladateli Sázavského kláštera. O úrovni pražských dílen v Čechách svědčí Vyšehradský kodex s vynikající skvělou iluminační technikou.

Legendy jsou krokem dějepisné próze, která v latinsky psané tvorbě raného středověku zaujímá významné místo. Středověkou dějepisnou prózu představují především kroniky. Prvním kronikářem a zakladatelem českého dějepisectví byl Kosmas. Po studiích v cizině se stal knězem a později vysokým církevním hodnostářem. Ve své latinsky psané Kronice české(Chronika Boemorum) vytvořil dílo zachycující osudy celého národa od nejstarších dob až po svou současnost. I když je kronika napsána latinsky, autor myslí česky, užil i několika českých slov, cituje některá lidová přísloví. Kosmova kronika je jedním z nejvýznamnějších pramenů pro poznání nejstarších českých dějin, má také značnou uměleckou hodnotu. Našla si i řadu pokračovatelů, např. (latinská Zbraslavská kronika, česká Dalimilova kronika – první česká veršovaná kronika, ze 14.st.).

Legenda – pochází z latiny (to, co má být čteno); literární žánr, veršované nebo prozaické epiky, který vypráví o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců. Historicko životopisné údaje jsou v legendě bohatě propleteny různými zázračnými detaily a výplody autorovy fantazie

• Kronika – literární žánr, popis jednotlivých události v chronologic­kém sledu
• Prameny – vyprávění starců, pamětníků i vlastní zážitky
• Glosy – staroslověnská poznámka v cizojazyčném textu (např. latina)
• Abecední modlitba – každý verš začíná 1.písmenem abecedy