Rodina a společnost

Socializace v rodině

Zatímco Charles Darwin v 19. století zavedl evoluční termín „ polidštění opice“ – socializace v podstatě polidšťuje člověka.

Je to proces, který funguje od narození prvního dítěte světa (v první společnosti světa) – a je to proces, který toto dítě provázel až do jeho smrti.

Teprve v době technických a vědeckých vymožeností se pro tento přirozený a přírodou daný jev ujal odborný název socializace.

Člověk vrůstá do společnosti, ve které se narodil. Do své země, do jazyka svých rodičů a předků, do kultury svého národa, do zákonů země, kde bude žít.

Nese si geny svých předků a je to jeho prvotní výbava, jakýsi vklad do hry jménem Život, která fakticky začíná jeho zrozením. Pak už jen záleží na zemi a prostředí, a především lidech – se kterými se ve své „hře“ setká.

V každé kultuře má tato „hra“ jiná pravidla. Jedno však mají všechna pravidla společné: rodiče. Neexistuje dítě, které by alespoň na úplném počátku početí nemělo rodiče.

A protože má práce se zamýšlí nad socializací v rodině, budeme dál hrát tuto hru s tím, že naše dítě má jednoho, či dva rodiče.

O pravidlech, která se různí vzhledem k zemi a společnosti, ve které se dítě socializaci „podřizuje“ jsem se zmínila. Je pochopitelné, že jinak bude vybaveno dítě, které se narodí do ekonomicky vyspělé země na vysoké vědecko-technické úrovni – a jinak dítě narozené ve „třetím“ světě ve válečné zóně. Jinak se bude odehrávat socializace dítěte z horké Afriky a jinak dítěte ze severu Finska.

Prostředí je jistě důležité. Nejdůležitější jsou však osobnosti rodičů.

Rodiče jsou hlavní determinující složka v procesu socializace dítěte.

Společnost jako taková dítěti sice vytváří vnější podmínky vývoje, ale nemůže dítě vychovávat, či jinak přímo ovlivnit (pokud tedy není dítě v ústavní péči). Na výchově a potažmo  na socializaci dítěte se vždy podílí konkrétní člověk, ať už rodič, příbuzný či člověk, který je společností určen, pokud dítě rodiče z nějakého důvodu nemá.

Rodiče, v ideálním případě matka i otec – jsou dvě bytosti, na které připadl přirozený úkol – připravit své dítě na život ve společnosti, ve které již oni žijí. Dát mu vše potřebné proto, aby dokázal vycházet s vrstevníky, aby uznal autoritu, aby se chopil svých budoucích sociálních rolí s úspěchem, a aby si jednoho dne dokázal najít zaměstnání, založit rodinu a vychovat své vlastní děti.

Osobnost dítěte je určována nejen geny, tímto prvotním vkladem, ale i náhodnými, bezděčnými situacemi, které ho potkávají, či kterých je svědkem  (např. hádka rodičů, styl mluvy rodiny, způsob chování se rodičů k sobě, případně k sourozencům, či blízkému okolí, atd.) – ale i záměrného výchovného působení (např. příkazy, zákazy, odměny, pochvaly, atd.).

Záleží však i na osobnostech rodičů, na výchově, kterou oni sami „prodělali“, na vzdělání, kterého se jim dostalo, na postavení, kterého ve společnosti dosáhli. Záleží ale i na jejich pohledu na svět, na tom zda pracují či nikoli, na zdravotním stavu, na míře spokojenosti či nespokojenosti se svým životem, atd. To vše se odráží v dítěti. Je jedno jestli záměrně či úmyslně. Důkazem jsou např. lidé, kteří udělají vše proto, aby ze svých dcer a synů vychovali slavné herečky, bohaté fotbalisty, proslulé umělce, či známé politiky.

Osobnost člověka je alchymií v pravém slova smyslu – mísí se tu známé chemické sloučeniny s těmi neznámými a nakonec je výsledek vždy nejistý a v tom je kouzlo života.

Vše co člověka potkalo a potkává ho utváří – chce-li žít ve společnosti, a být jejím platným členem – musí respektovat její pravidla. Stále se přizpůsobuje, stále prochází socializací. Tím, že se stane rodičem nastane situace, kdy člověk, který je stále socializován zároveň socializuje své dítě. Takhle napsané to vypadá daleko složitější než to ve skutečnosti je.

Obyčejný rodič nepřemýšlí nad tím, kdy s tou socializací začne a kde, nebere výchovu a přípravu dítěte na společnost vědecky. Řídí se automatickými reakcemi, které jsou částí přírodního instinktu a vrozených vzorců chování – a částí naučenými vzorci, předanými rodiči a společností.

Dítě je člověk od svého početí. Zde se názory vědců, psychologů a lékařů různí. Neexistuje jednotný názor, kdy se ze zárodku, či plodu stává člověk. Já se přikláním k názoru pana doktora Matějčka, který míní, že dítě je živou bytostí, člověkem již od okamžiku početí. Člověkem „společenským“ se stává následkem socializace (např. komunikace a vzájemné interakci rodičů a blízké rodiny).

Je dokázáno na příkladech tzv. „vlčích“ dětí, že dítě nemůže žít bez společnosti. Tím teď nemyslím společnost v širším smyslu slova, ale přítomnost matky, otce, či jiných lidí, kteří se o dítě starají, mluví na něj – důležitá je především komunikace. I děti psychotických rodičů, kteří drželi své dítě  v jedné místnosti bez kontaktu s okolím, bohužel svědčí o potřebě dítěte komunikovat. Z těchto smutných příkladů se dá odvodit jak důležité je pro dítě mít kontakt s člověkem. „Vlčí“ děti, či děti držené v izolaci vykazovaly těžké známky poruch osobnosti, vady ve vývoji, a přes usilovnou snahu svých „zachránců“ se jen málokdy dokázaly úplně „polidštit“.

Nejdůležitějším prvkem socializace dítěte v rodině je matka.

Je to ona, která ovlivňuje nitroděložní vývoj dítěte. Ona ho přivede na svět, ona ho kojí mateřským mlékem, ona ho hladí, pečuje o něj, přes matku dítě vnímá okolní svět, matka ho seznámí s mateřskou řečí.

Na osobnosti matky a na její schopnosti neselhat záleží jak bude dítě vybaveno pro první kontakty s ostatními členy rodiny a posléze i společnosti.

Jak dítě roste mění se jeho závislost na matce ve vzájemný pevný vztah, v partnerství – osamostatněním se od této závislosti dává prostor pro působení ostatních členů rodiny, tedy otce nebo sourozenců, v ideálním případě i babiček a dědečků.

Dítě se tak nachází mezi lidmi, kteří ho bezmezně milují a chrání ho. To mu dává potřebné sebevědomí, aby se mohlo vydávat do prostoru mimo rodinu. První velkou zkouškou bývá mateřská škola. Tady se pak zúročí láska a péče, které bylo dítěti v rodině dopřáno. Je to pro dítě velký a těžký úkol, a pokud ho dítě zvládne má velkou šanci, že bude stejně úspěšný i ve školním prostředí.

Ať už je dítě v mateřské škole, či na základní škole je stále pevně pod vlivem svých rodičů, ale během času bude na své rodině závislý méně a méně. Jednoho dne se úplně osamostatní a založí si svou vlastní rodinu, ve které bude vychovávat své děti. Kruh se uzavře.

To je ovšem ideální modelová situace. Bylo by krásné, kdyby vše fungovalo jako tento příklad.

Existují však i lidé, kteří ač zploditelé dětí, těžko je nazvat rodiči. Patří mezi ně lidé se závažnou poruchou osobnosti, narkomani, alkoholici, náboženští fanatici, duševně choří. Tyto typy „postižení“ jsou podle mého názoru neslučitelné se zdravou socializací dítěte a vlastně i nebezpečné pro život a výchovu dítěte vůbec.

Nakonec jsem si nechala rodiče, kteří z nějakého důvodu společnost jako takovou odmítají. Existují pro to důvody politické, ekologické, filozofické a jiné. Tyto první jmenované jsou poměrně časté, zvlášť v dnešní době, která již tolik netrestá individualitu (i když svým způsobem také) jako tomu bylo v době socialismu. Jsou to lidé, kteří nechtějí být závislí na tom co jim společnost připraví a na oplátku nežádají od společnosti žádné sociální příspěvky a výhody. Přesto, a nebo právě proto, že si zvolili způsob života, který není vůbec jednoduchý, kdy musí bojovat s úřady o každý kousek své individuality a nezávislosti na systému – jsou nakonec pro společnost přínosem. Každá společnost se vyvíjí – a vyvíjí se proto, že ve svém středu najde lidi, kteří nejsou spokojeni se současným stavem věcí a dokážou svým vzdorem posunout tyto věci dál. V minulosti to byly hlavně revoluce, které měnily řády celých společností – ale nemusí vždy jít o krvavé převraty, aby se ledy stálosti pohnuly.

V každé společnosti se najdou lidé konformní a lidé, kteří hledají raději vlastní cestu. Pro lidskou společnost jsou důležité oba typy těchto lidí.

Cílem socializace člověka jako takového by možná mělo být: umět žít ve společnosti, ale neztratit svůj jedinečný člověčí svéráz. Zkrátka být sám sebou.

Použitá literatura:

Buriánek, J. Sociologie. Praha: Fortuna 2003.

Janoušek, J. Sociální psychologie. Praha: SPN 1988.

Keller, J. Úvod do sociologie. Praha: Slon 2005.

Matějček, Z., Langmeier, J. Výpravy za člověkem. Praha: Odeon 1981.

Matějček, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál 1996.

Havlík, R. Úvod do sociologie. Praha: Karolinum 1999.

Alan, J. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama 1989.