Transformace institucionální péče – esej

V České republice je vysoký počet dětí umístěných v institucionální péči a jejich počet se  od roku 1999 neustále zvyšuje. Institucionální péčí se rozumí umístění v diagnostických ústavech, dětských domovech či výchovných ústavech. Nejčastěji jsou děti umísťovány v těchto zařízeních z důvodů ekonomických a sociálních, dále pak z důvodu poruch chování.  Děti v těchto zařízeních nemají často uspokojeny základní potřeby, kterých by se jim dostalo ve správně fungující biologické rodině – potřebu stimulace, bezpečí a jistoty, lásky a sounáležitosti, společenského uznání a seberealizace. Dále jim v zařízení chybí individuální přístup, na který v tomto prostředí není prostor, mají omezený kontakt s původní rodinou, nejsou podporovány k dalšímu studiu (např. na vysokých školách) a nemají přílišnou oporu při vstupu do samostatného života.

Výše uvedené frustruje a handicapuje zejména ty jedince, kteří v ústavní péči strávili delší dobu. Tito bývají v době, kdy opouštějí institucionální péči nezralí, jsou přivyklí na organizovaný život a mají potíže se začít plnohodnotně starat sami o sebe.

Jejich start do života je velmi ztížen, začlenění je pro ně problematické a vzhledem ke špatné socializaci obtížně naplňují své společenské role. Z těchto důvodu u nich může dojít ke zvýšené kriminalitě (uvádí se až o 56%, přičemž z těchto 56% se 91% adolescentů dopustilo trestné činnosti po skončení institucionální péče!). Jejich nepřipravenost na sociální roli rodiče, včetně nedostatku kopírovatelných rodičovských postupů a praktik představuje závažnou zátěž i pro jejich děti. Ty tedy částečně s sebou také nesou tento handicap.

Problém vidím v tom, že pokud je dítě umístěno do institucionální péče, je věnována pouze velmi malá pozornost celkové situaci dítěte, popř. sanaci rodiny. Vzhledem ke kapacitám ústavních zařízení to není dobře proveditelné, počet umístěných dětí významně převyšuje počet pracovníků. Proto je z mého úhlu pohledu nezbytné zaměřit se v rámci transformace institucionální péče na náhradní rodinnou péči, která skýtá mnoho příležitostí ke zlepšení životní situace ohrožených dětí (samozřejmě v případě, že biologická rodina není pro vývoj dítěte způsobilá). Při sledování současné situace docházím často k dojmu, že situace není řešena z pohledu nejlepšího zájmu dítěte. Tato problematika je však velmi široká – ze zkušenosti vím, že na adopci dítěte čekají páry, které po dítěti velmi touží a jsou připraveni ho zahrnout tolik potřebnou láskou a péčí, musí podstoupit řadu konzultací, vyšetření, návštěv sociálních pracovnic atp. (což považuji za správné a nezbytné), ale celý proces trvá velmi dlouho, často v řádu několika let.

Na druhou stranu je nezbytné prošetřit do jaké rodiny má být dítě umístěno, aby bylo chráněno a nedostalo se do nevhodné péče.

Prostor bych také viděla v umísťování do pěstounské péče či adopci v rodinách neoddaných párů (jelikož manželství nezajišťuje stabilitu vztahu). Další možností je také v rodinách s homosexuálními partnery. Pravděpodobně největším negativem či překážkou této možnosti je posměch ze strany okolí, nicméně tolerance homosexuálních párů je stále větší a stále více se tito lidé začleňují do společnosti jako plnohodnotní jedinci. Tento posměch by měl tedy postupně vymizet. U této varianty vidím silnou stránku v tom, že  pokud bude dítě vychované s láskou (byť homosexuálních párů), bude po psychické stránce silné a dokáže veškerým posměchům čelit (stejně jako posměchu z jakéhokoliv jiného důvodu – výchova v dětském domově/ diagnostickém ústavu, fyzický handicap atp.). V tomto případě bude tato výchova účinnější a vhodnější než ústavní péče.

Dosud jsem nezmínila nejpřirozenější způsob východy dítěte – péči v biologické rodině. Bohužel jsem se v rámci institucionálně vychovávaných dětí setkala pouze s takovými příběhy dětí, kde je pro dítě vhodnější právě ústavní péče. Pocházely z insuficietních rodin, které nebyly schopné se o děti vhodně postarat, respektive neměli zájem.

Jednou z variant zefektivnění transformace institucionální péče je právě sanace biologické rodiny, která je – v případě vhodnosti tohoto řešení – skutečně nejlepší a nejlevnější variantou, které se věnuje i resort MŠMT v Národním akčním plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011.

Prevence je vždy finančně méně náročnou variantou nežli následná náprava, kde se v tomto případě financuje již provoz samotného zařízení ne bezvýznamnou částkou.

Důležitá je správná depistáž, včasná intervence, flexibilita jak transformačního procesu, tak koncepčního modelu, profesionalita spolupracujících pracovníků a komplexnost péče, tedy multidisciplinární spolupráce.

Velkou oporu vidím v OSPOD (orgány sociálně-právní ochrany dětí), které ve spolupráci se školami a školskými zařízeními (tj. středisky výchovné péče, pedagogicko-psychologickými poradnami), popř. s dalšími orgány jako PČR, soudem státním zastupitelstvím apod. mají konat opatření směřující k nápravě dítěte a jeho rodiny.

OSPOD se zabývá ochranou práv dítěte a nároků dětí na příznivý vývoj a řádnou výchovu včetně jejich zájmů a působení na obnově narušených funkcí rodiny. Řeší tedy především preventivní záležitosti, detekuje rizika a snaží se o jejich vyřešení a udržení funkce rodiny.

Problémem je však nedostatečný počet těchto pracovníků a v tomto důsledku také v některých případech jejich nedostatečná kvalifikace. Případy k posouzení mnohonásobně převyšují personální možnosti OSPOD. Ti mají vždy vymezen čas, během kterého musí zaujmout určité stanovisko a rozhodnut o dalším osudu dítěte, aniž by mnohdy dostatečně znal celkovou situaci v rodině, nikdy ji nenavštívil a tedy nemůže znát rodinnou a osobní anamnézu, která mnohé vysvětluje. Zvýšení počtu kvalifikovaných terénních pracovníků, jejichž úkolem by bylo získat o daném dítěti a jeho rodině potřebné informace, by mohlo situaci zlepšit. Tím jsme se ale opět dostali k  ekonomické stránce celé problematiky.

Pokud tedy shrnu nejdůležitější body, docházím k následujícímu:

S ohledem na nejlepší zájmy dítěte je nejdůležitější podporovat biologickou rodinu

(pokud je tato vhodná a schopna se o dítě postarat), aby byla schopna poskytnout dítěti odpovídající péči, výchovu a zabezpečení jeho potřeb. Pokud péče v rodině není reálná, měla by nastoupit možnost náhradní rodiny, která přebere funkce rodiny biologické. Teprve v případě selhání obou předchozích variant by mělo dojít k umístění dítěte do ústavní výchovy (tedy v případě, že již byly vyčerpány všechny dostupné možnosti řešení).

Ve všech uvedených typech péče kladu velkou důležitost profesionalitě a odbornosti působících pracovníků, dále také časovému prostoru pro rozhodování, provázanosti působících orgánů, jelikož tito všichni  rozhodují o budoucnosti rizikových dětí.

Velmi důležitá je také snaha o zlepšení, kterou v Národním akčním plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti vnímám.