Konvertité ve farnosti – esej

Jako konvertitka pocházející z nevěřící rodiny bych se ve své práci chtěla zabývat tématem, které vychází z mých vlastních zkušeností a velmi důrazně se dotýká pastorační činnosti. Chci se v tomto krátkém eseji věnovat problematice začlenění konvertitů do farnosti, neboť jsem na vlastní kůži poznala, že máme co dohánět.

I když se v celém křesťanském světě klade velký důraz na laskavé přijetí nových členů a celkově lidí hledajících pomoc nebo společenství, v praxi to může vypadat trochu jinak.

Když člověk odpoví na Boží volání svou vírou a přijme Ježíše Krista za svého Spasitele, obvykle se začne připravovat k přijetí iniciačních svátostí a postupně se seznamuje nejen se svou novou vírou, ale také s novým prostředí. To si možná někteří lidé úplně neuvědomují. Vždyť pro člověka, kterému tak mocně zasáhl Bůh do života, je najednou všechno zcela nové. Nejen že takový člověk přehodnocuje svůj dosavadní život z morální stránky, klade si jiné žebříčky hodnot, začíná považovat za hřích to, čeho se dřív dopouštěl bez výčitek svědomí, ale přichází také do kontaktu s novými lidmi ve své farnosti a s novými situacemi, které mu až do této chvíle byly zcela vzdálené.

Ovšem pro křesťany, kteří se ve farnosti narodili, je tento cizinec neznámý a stejně tak oni pro nového člena farní obce. Konvertita se cítí velmi osamocen a nemá, na koho by se mohl obrátit, kdo by mu chod farnosti trochu vysvětlil.

Zvláště ve velkých městech, kde je všechno anonymní a kde k určitému centrálnímu kostelu nepřináleží ani nijak zvlášť specifické společenství, nýbrž se tam lidé různě přeskupují, bydlí v různých městských čtvrtích a nejsou na kostel nijak vázáni, je situace zřejmě ještě složitější.

Moje zkušenosti jsou ale vázány na farnost sic brněnskou, ale přece jen perifernější.

Já se v otázkách začlenění do farnosti cítila jako samouk. Měla jsem sice během katechumenátu veliké štěstí na dobrého faráře a celkovou přípravu, ale ani tak nebylo možné na všechno se během katechezí zeptat, a to ani ne tak z časových důvodů, jako spíš proto, že člověk se s životem v církvi seznamuje postupně a mnohé otázky si klade třeba až po uplynutí katechumenátu. Navíc zastávám názor, že o začlenění nového farníka by se neměl starat (jenom) kněz, ale spíš sami farníci, kteří mohou být s katechumenem v kontaktu mnohem častěji.

Cizinec, který hledá ve své farnosti duchovní domov, se zpočátku chová jako slon v porcelánu. S ničím si neví rady, přemítá, co se hodí, co se nehodí, co se jak dělá a co by se dělat nemělo. Zkoumá zvláštnosti místní liturgie, zkoumá vztahy mezi jednotlivými členy své farní rodiny a u toho všeho – jak už jsem psala výše – prožívá velké osamocení a nejistotu.

Já sama jsem na příklad nedokázala pochopit, jak sebevědomě se chovají někteří křesťané na faře nebo s jakými „hloupostmi“ obtěžují pana faráře. Já bych si na takové chování netroufla, neboť jsem měla dojem, že by to tak být nemělo. Ovšem někdy jsem se tím trápila, neměla jsem tyto praktické věci s kým zkonzultovat, neboť jsem ve své farnosti nikoho z laiků neznala.

Když jsem pak viděla, jak se mladí lidé chystají po mši odejít na nějaké své společenství, nemohla jsem v sobě najít odvahu přijít za nimi a přidat se k nim. A nepomohlo ani jejich pozvání. Vždyť pokud vás do nějaké společnosti pozve někdo, koho neznáte a vy víte, že tam nikoho ani znát nebudete, není nijak snadné učinit takhle odvážný krok. Jak asi takové společenství vypadá? Budu tam muset něco říkat? Co když si tam s nikým nebudu rozumět? Sice jsem měla radost, že jsem byla vyzvána přidat se k nim, ale potřebovala bych v tu chvíli po boku někoho, kdo toto společenství zná a kdo mi v takové situaci může být průvodcem a přítelem.

Další problém, který může pro konvertitu nastat, se týká farních aktivit. Bývá pravděpodobné, že při obrácení člověk zažije něco, co má chuť předávat dál. A protože výzvy k aktivitám ve farnosti přicházejí neustále ze všech stran, chtěl by i člověk, který právě prošel nebo prochází jakýmsi láskyplným vztahem s Bohem, něco dělat, nějak svou farní rodinu podpořit, zapojit se do bohulibé činnosti, spolupracovat s církví.

Jenže jak? Co dělat?

Vždyť o květiny se už stará tamhle ta paní, ministrantů máme v kostele davy, lektoři pro první čtení jsou samozřejmě vybíráni z těch farníků, kteří jsou mnohem služebně starší křesťané, obětní dary nosí zase tamty babičky a v jiné dny zase tamta rodinka… Neznalý cizinec přece nemůže přijít a vystrnadit tak z jejich „funkcí“ ty, kteří jistě považují za velkou čest se takhle aktivně zúčastnit liturgie.

Možná to někteří za čest nepokládají a jsou otrávení, když se musí svého úkolu chopit, ale to nemůže nezkušený konvertita vědět, neboť hodnotí své okolí ze svého pohledu. A jeho pohled je výrazně ovlivněn nedávnou silnou zkušeností s Bohem. Takový člověk má tedy dojem, že všichni, kteří chodí do kostela, chtějí něco krásného pro Boha udělat a od něj by tedy bylo víc než drzé, aby je o to chtěl oloupit.

Jistě, časem se člověk přece jen nějak zorientuje, ale je to velmi obtížné a vznikne tak řada nepříjemných situací a někdy i nedorozumění.

A když už se konvertita trochu rozkouká, seznámí se blíže s některými lidmi, může zatoužit sdílet s nimi svůj duchovní život trochu intenzivněji. Já se na příklad snažila spolu s mými kamarády (z vedlejší farnosti) založit duchovní společenství biblického rázu. Doufala jsem ve společné rozjímání nad biblí a ve společné modlitby.

Ovšem narazila jsem na onen původní problém – že mě lidé neznají odmalička, že s nikým nemám žádná hlubší přátelská pouta a že mě vlastně stále (i po dvou letech ve farnosti) považují za cizinku. A tak vzniklo společenství složené jen z přespolních a nikdo z mé farní rodiny do něj nechodil. To považuji za velký problém, neboť takovéto „spolčo“ se nemůže udržet a pokud ano, nikdy se z něj nevytvoří nic, co by opravdu zapadlo do farnosti.

Řešení

Čas snad všechno napraví a rozdíly se jednoho dne setřou, ale v tuto chvíli se mi to tak úplně nezdá. Každopádně si myslím, že by konvertité neměli být hozeni do vody, aby se naučili plavat sami. Možná se v tomto ohledu můžeme učit od našich protestantských bratrů (zvlášť u menších církví), kteří si nových členů svých sborů váží mnohem více a ujímají se jich opravdu se zájmem a láskou. Asi je to způsobeno menším počtem bratrů a sester ve sboru, ale to by jistě neměla být naše výmluva.

Možná kdyby se v každé farnosti vyskytovalo pár lidí – nebo aspoň jeden člověk – který by se nového příchozího ujal, věnoval mu svůj čas a prováděl ho církevním prostředím, cítili by se konvertité lépe přijímáni a možná by pak své síly mohli vložit do něčeho, co by přineslo hojné ovoce.