V. E. Frankl – A přesto říci životu ano

A přesto říci životu ano
Psycholog prožívá koncentrační tábor
Viktor E. Frankl
Reflexe na předmět Etika v pomáhajících profesích
Dříve nežli jsem žačala číst tuto knihu, měla jsem obavy z toho, že bude psána velmi
šroubovaným, odborným slohem, v důsledku čehož budu muset každou větu číst několikrát
za sebou, abych vůbec porozuměla významu. Byla jsem proto velmi mile překvapena čtivým, téměř
beletristickým textem. Franklova kniha sestává ze dvou textů, a sice z pasáže Psycholog prožívá
koncentrační tábor a dramatu Synchronizace v Březince. První část je rozdělena do tří subkapitol:
První fáze: Příjezd do tábora, Druhá fáze: Život v lágru, Třetí fáze: Po osvobození z lágru.
V první části Frankl – ostatně jako v celé publikaci – velmi objektivně, bez eufemismů
a bez sebemenšího sentimentu popisuje naivní naději vězňů přijíždějících s transportem do tábora.
Zajímavý je zvláště popis toho, jak jsou nově příchozí vyděšení lidé záměrně konfrontováni
s vězni, kteří nevypadají tak zle, jak by se dalo čekat, ba ani chování stráže není ještě zdaleka
tak nesensitelné (dokud vězňům ještě zbývá nějaký majetek). Tento fakt pochopitelně člověka
naplní silnou optimistickou vírou v lepší zítřky, která je ovšem rozmetávána a znovu vzkřišována
v nekonečném koloběhu. Základní trýzní vězně v koncentračním táboře je tedy nemožnost
předvídat, co se stane v další vteřině, což je pro jakéhokoli člověka nanejvýše stresující faktor.
Frankl následně líčí další ponižující akty, zbavující člověka identity, odstřihující jej od dosavadního
života, dokud člověku nezbyde vůbec nic, kromě doslova – jak Frankl uvádí – „holé existence“.
Taková zcela absurdní situace si žádá naprostou změnu vzorců chování jedince. Nesmyslné
situace se náhle stávají běžnou součástí života a každý je nucen se s nimi vyrovnat. Člověk,
který ztratil vše, se stává apatickým, zahořklým a není divu, že přemýšlí o tom, že by dobrovolě
ukončil svůj život. Ti šťastnější s bohatším vnitřním životem se mohou nechtat pohltit svými
představami nebo vírou v cokoli, co jim dává smysl. V této souvislosi mě napadá obrovský kontrast
s naší soudobou, západně orientovanou, společností, jejímž hlavním životním smyslem je zejména
materiální obohacování, přičemž složka duchovní, a náboženství obecně, se dostává do pozadí
jako nedůležitá. Máme utkvělou představu, že se stále vyvíjíme a zdokonalujeme, ale ve skutečnosti
je naše vnitřní podstata stále křehčí, zranitelnější. Jsme navíc permanentně formováni svým okolím,
v důsledku čehož se stáváme poddajnými, neschopnými uvažovat. Věříme barevným reklamám,
slavným značkám a celebritám. Co by nám ale zbylo, kdybychom tohle ztratili? Kdybychom ztratili
tuto vnější iluzi, měli bychom alespoň něco, když je naše vnitřní složka tak křehká? Mohu
se (naštěstí) pouze domýšlet, jak by pobyt v koncentračním táboře snášela má vlastní generace.
Jak je popsáno v druhé subkapitole, utrpení psychické je téměř nesnesitelnější než utrpení
fyzické. Dalo by se tedy říci, že v koncentračních táborech nešlo pouze o fyzickou likvidaci
nepohodlných lidí, ale o snahu zničit podstatu člověka, jeho důstojnost a psychiku. Jaký to má ale
pro kohokoli význam? Jaký člověk může na takovýchto neskutečných zvěrsvech participovat?
Frankl se na tuto problematiku snaží dívat opět objektivně a bez nenávisti s tím, že nelze všechny
dávat do jednoho pytle. Navíc tvrdí, že sadističtí lidé byli přímo vyhledáváni, kdykoli
se sestavovalo dozorčí mužstvo. Jak je ale možné, že se v naší populaci našlo těchto sadistických
osob takové množství? Freud by tento problém nejspíš vyřešil poznámkou, že se každý člověk rodí
jako od přírody špatný. Já přesto nedokáži pochopit lidskou bytost, která by se mohla chovat tak
nenávistně k lidem, kteří jí nic zlého neudělali. Neumím si představit, jak bych si mohla takové činy
ve své hlavě ospravedlnit.
Když si představím život v „lágru“, patrně tím nejpalčivějším problémem se mi jeví
neschopnost se vzepřít, neschopnost cokoli ovlivnit a jen trpně čekat na svůj osud. Frankl ve své
knize ovšem říká něco jiného. Podle něj i v této zdánlivě absolutně vnucené situaci existuje zbytek
duchovní svobody a svobodného postoje. Člověku zůstává zachována „nejvyšší lidská svoboda“,
díky níž může zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. I v takové situaci prý existuje
možnost výběru. Ač je to mnohdy těžké, každý se může rozhodnout, kým se stane.
Těmito úvahami již Frankl pomalu načrtává pozdější podobu logoterapie, jejímž je
zakladatelem. Podle logoterapie si člověk může zachovat dobré psychické zdraví hledáním smyslu,
přičemž smysl lze údajně najít i v utrpení, pohlédneme-li na utrpení jako na jedinečný úkol.
Důležité je přijmout svůj osud a napřímit své síly do budoucnosti. Hledat a nalézat smysl
ve zdánlivě bezvýchodné situaci může být často to jediné, co člověku pomůže. Nejen, že se tato
terapie osvědčila v praxi v koncentračním táboře, ale dá se dobře aplikovat i v běžném životě.
Můžeme jen polemizovat, zda by Frankl byl světu tak prospěšný, kdyby využil možnosti odjet
do USA a byl by ušetřen útrap koncentračních táborů.
Drama Synchronizace v Březince staví téměř do kontrastu tři slavné filozofy se situací
v „lágru“. Filozofové zde svým vlastním způsobem a svou vlastní filozofií interpretují a rozebírají
to, co se v koncentračním táboře děje, čímž vlastně dochází ke shrnutí témat textu předchozího.
Závěr publikace je pak věnován Franklově promluvě, v níž popírá existenci kolektivní viny.
Dosud jsem se při četbě nesetkala s nikým, kdo by dokázal popsat hrůzy, které sám prožil,
s takovým nahledem. Kniha je nesentimentálním, nevyumělkovaným obrazem psychiky lidí
v mezní situaci. Snad proto se striktně netýká pouze problematiky druhé světové války, ale všech
lidí, kteří se dostávají do situace, s níž si nevědí rady. Frankl tak dokázal nejen přesvědčivě
refektovat mentální prožitky osob pobývajících v koncentračním táboře, ale popsal na tomto
extrémním modelu mnoho pocitů, které lidé běžně zakoušejí. Formuloval myšlenky duševní
hygieny. Nejde o zpověď, ani vyjmenovávání faktů, ale o něco, co může mít pro každého člověka
význam, co může pomoci. V tom vidím nadčasovost logoterapie i této knihy.