Chytré děti

V roce 1890 psycholog William James popsal dětské vnímání světa jako „velký vibrující zmatek“ a tento názor pak přežíval dlouhá desetiletí. Děti byly podle tohoto pojetí velmi jednoduše myslící bytosti schopné nanejvýš základních citů a pocitů – štěstí, smutku a zlosti.

Ale mozek i těch nejmenších dětí je daleko aktivnější, než se předpokládalo. Dlouho před tím, než dítě vytvoří první slova, je schopno dedukovat, rozlišovat složité struktury a projevovat city.

Nejde jen o city. I v myšlení jsou děti daleko schopnější, než se předpokládalo. Jsou schopny dedukovat, rozeznávat obličeje, rozlišovat i malé rozdíly. Do tří měsíců je dítě schopno poznat matku i na fotografii a hlavně má vynikající a dlouhodobou paměť. Pokud mu někdo ublíží, pamatuje si to léta.

Zatímco dříve se při pravidelných lékařských kontrolách hodnotil především fyzický stav a vývoj dítěte, dnes by se dětští lékaři měli zaměřit na jeho schopnost vyjádřit city a pocity a mentální pokrok. Výzkumy ukazují, že pro tělesné i duševní zdraví je zapotřebí, aby dítě citově prospívalo. Ve třech měsících by dítě mělo splňovat určitá kritéria: reagovat cíleně na podněty, například na hlas, na jídlo, vyjádřit jasně, co má rádo a co ne, zajímat se o lidi a o to, co dělají. Pokud to nedělá, lze už v tak útlém věku předpokládat pozdější psychologické či psychické problémy včetně depresí, úzkosti, neschopnosti se soustředit, případně autismu. „Místo toho, aby se pediatři ptali, zda dítě už leze nebo se snaží posadit, měli by se zajímat o to, jak vnímá svět a sdílí ho s okolím,“ „Měli by se ptát, zda dítě ukazuje na různé předměty. Jak reaguje na novou osobu, na nový hlas. Jak projevuje city?“ To vše by mělo vést k tomu, že psychické poruchy bude možné vysledovat daleko dřív než dosud, doslova v prvních měsících, možná už týdnech života.

Empatie patří k citům, které projevují už velmi malé děti. Pokusy ukázaly, že stačí umístit spokojené dítě vedle plačícího novorozence a zcela jistě se také rozpláče. Platí to i pro novorozence staré jen několik hodin či dní. Nejnovější výzkumy prováděné v Itálii ukazují, že to není zvuk jakéhokoli pláče, který na dítě působí. Pokud se mu přehrává ze záznamu jeho vlastní pláč, dítě nereaguje. Jde o reakci na nepokoj, smutek nebo úzkost jiného člověka. Pokusy také ukázaly, že tak jak dítě roste, schopnost empatie postupně mizí. Když je dítěti šest měsíců a víc, pláč druhého dítěte už ho nerozpláče, jen dělá smutné nebo znepokojené grimasy. Ve třinácti až patnácti měsících dítě, které je s jiným plačícím dítětem v jedné místnosti, se ho samo snaží uklidnit a utěšit, případně přivolává svou matku. Ukazuje se, že děti jsou potěšeny a spokojené, vidí-li na obličeji matky nebo jiného člověka úsměv. Když vidí tentýž obličej smutný, dívají se radši jinam, dokonce i tehdy, když se člověk na ně opět začne usmívat.

PĚT AŽ ŠEST MĚSÍCŮ

V tomto věku už dítě čile komunikuje svým způsobem s okolním světem. Vyjadřuje překvapení, radost, frustraci a spoustu dalších citů a pocitů. Dobře se vyvíjející dítě by mělo jasně vyjadřovat potěšení, když spatří obličeje rodičů nebo známých. Pokusy dokázaly, že šestiměsíční dítě má obrovskou pozorovací schopnost a dokáže rozlišovat detaily. Například rozezná fotografii jednoho šimpanze od fotografie jiného. V tomto věku prý dokáže rozeznat i dva různé šimpanze v zoologické zahradě. Tato schopnost s přibývajícími měsíci mizí. V devíti měsících už to dítě nedokáže. O to lépe však umí rozeznávat obličeje lidí. V šesti měsících dítě také rozezná základní zvuky většiny jazyků. Tuto schopnost rovněž ztrácí zhruba v roce, když začne mluvit jen jedním – rodným jazykem.

DALŠÍ OBDOBÍ

V deseti měsících se děti snaží zachytit pohled rodičů, upoutat jejich pozornost. Natahují ruce, když chtějí do náručí, a prakticky dokážou beze slov vyjádřit všechny své požadavky i city. Od devíti měsíců se rozdíly v temperamentu jasně odrážejí i v různé mozkové aktivitě. Zakřiknuté, stydlivé dítě například prokazuje zvýšenou aktivitu v levém předním mozkovém laloku. V osmnácti měsících si batolata už sama sebe velmi dobře uvědomují a zažívají velmi složité city, jako je pýcha nebo vzdor. Vztah k rodičům by měl být v tomto věku v ideálním případě tak otevřený, aby je dítě mohlo beze strachu o cokoliv požádat.
VÝSLEDKY A JEJICH POUŽITÍ

Na řadu otázek se dnes daří najít odpovědi. Například proč některé děti ze své uzavřenosti a stydlivosti vyrostou, zatímco pro jiné je celoživotním břemenem a handicapem. Výzkumy Nathana Foxe z Marylandské univerzity prokázaly, že nesmělost má biologický základ. Devítiměsíční stydlivé děti sledované při setkání s cizinci prokazovaly napětí a zvýšenou aktivitu v části mozku spojené s pocity úzkosti a strachu. Otevřené bezproblémové děti při setkání s cizími lidmi se k nim naopak natahovaly a vykazovaly zvýšenou aktivitu v částech mozku spojených s pozitivními emocemi. Podle Nathana Foxe rodičovská péče zmůže mnoho, ale ne všechno. Chybná je v tomto případě jak malá, tak přílišná péče. V řadě případů dítěti handicap, který má v biologické výbavě, prostě zůstává. Dosavadní výsledky výzkumů jednoznačně prokázaly vysokou mozkovou aktivitu dětí už od prvních dnů života. V mozku nejmenších dětí existuje více mozkových synapsí (spojů), než jich v životě potřebují. Pokud se tyto synapse neupevňují a netrénují, přestanou být funkční a s postupujícím věkem je dítě ztrácí. Je možné ovlivnit citový život dítěte a způsob, jakým vnímá svět? Vědci tvrdí, že k tomu není třeba složitých výchovných pomůcek. Společenský, citový a akademický život dítěte začíná při prvním pohledu z očí do očí, prvním úsměvem, který si dítě s rodiči vymění. Dítě se snaží komunikovat už od prvního okamžiku, kdy přijde na svět. Důležité je komunikaci neodmítat, nepřehlížet, ale rozvíjet.