Introspekce a extrospekce

Introspekce a extrospekce

Pozorování vlastního prožívání bylo jako vědecká metoda již dávno zpochybňováno, i když bylo v 19.stol. základní metodou psychologie.

Anglický filosof •John Locke (1632-1704) navrhnul metodu zkoumání pochodů v mysli – introspekci, nebo-li uvědomělé pozorování vlastních vnitřních psychických jevů. Snaží se tím najít prvky vědomí (nebo-li elementy), ze kterých se skládá vědomý život.

Německý filosof • Immanuel Kant (1724-1804) první z představitelů německé klasické filozofie vyslovil pochybnost nad introspekcí jako vědeckou metodou, když uvedl (1798), že zaměření pozornosti na určitý zážitek mění průběh tohoto zážitku.Souhlasili s ním i    A. Comte roku 1824 a další poukazovali na nemožnost udržovat ve vědomí určitý obsah a současně jej pozorovat (člověk nemůže dost dobře pozorovat např. vlastní vztek, aniž by nenarušil jeho průběh a aniž by byl schopen se na jeho pozorování koncentrovat, protože to znamená rozdělení na pozorovatele a pozorované).V experimentální psychologii introspekci zaváděl na přelomu 19. a 20. století Wilhelm Wundt, německý psycholog a filosof, (1832-1920), který správně soudil, že poznatky získané sebepozorováním mohou obohacovat, především zpřesňovat výsledky experimentů.

Introspekce se v psychologii udržela a přinesla významné poznatky. Neprovádějí ji jen psychologové sami na sobě, ale také pokusné osoby, a není obvykle zaměřena na aktuálně probíhající, ale na minulé prožívání. Její objektivita je založena na shodě informací o sebepozorování zážitků u více pokusných osob. Na počátku 20.století došlo v tzv.,,würzbunské škole“ k pokusům zprostředkovat myšlenkové zážitky pokusných osob pomocí dotazování. Z toho vychází dnes oblíbená metoda interview, která sebepozorování vyžaduje. V současné době přiznává introspekci určitou hodnotu i kognitivní psychologie, studující mentální struktury. Prožívání z psychologie vyloučit nelze, a jde tedy spíše o to stanovit podmínky, za nichž by používání introspekce bylo podstatně méně subjektivní. Původně ji používal psycholog sám u sebe, aby popsal vlastní duševní stavy. Později byla introspekce rozšířena na ,,šetřené“ osoby, jimž je dán úkol, aby popsaly určitý druh zážitku, což umožňuje srovnávání jejich výpovědí. Behaviorismus odmítal klasickou psychologii vědomí, protože byla postavena na ,,nevědecké subjektivní“ introspekci, která podává nekontrolovatelné výpovědi. Faktem je, že introspekcí stejného zážitku (citů) dospěli různí psychologové k různým poznatkům, ale pokud se provádí u více osob umožňuje srovnání, takže určitá míra kontroly výsledků tu je.Introspekce se využívá v psychologii pro sebehodnocení, při měření postojů nebo určitých sociálně-psychologických jevů.

Tvrdošíjně se obhajobě introspekce proti jejím odpůrcům věnoval polský psycholog M. Kreutz (1962). Podle něho směřuje introspekce především popisu skutečnosti v kvalitativní i kvantitativní podobě (např. % vyjádření). Podle něho musí hodnotná introspekce splňovat 3 předpoklady: 1) má být používána k popisu psych. procesů  současně s jejich průběhem nebo bezprostředně po něm

2) je třeba používat ji k popisu výrazných psychických jevů

3) introspekcí získaný je nutno sbírat systematicky a v jeho vyhodnocování je třeba uplatňovat srovnávací kvantitativní                    hlediska.

Pokud introspekce selhala, zdůrazňuje Kreutz , bylo to způsobeno tím,že se zaměřovala na příliš subtilní zážitky.

extrospekce

Pozorování druhých lidí je zaměřeno na jejich chování, ale sklouzává někdy i ,,pod kůži“ pozorovaných, když zahrnuje úsudky o motivaci pozorovaného chování apod. Pozorování, které má být vždy plánovité a systematické, předem dobře připravené, směřuje buď k volnému popisu toho, co je pozorováno, nebo se omezuje jen na určité druhy chování (např. na agresivitu, spolupráci apod.). pozorování může být zdokonalováno užitím různých technických prostředků, které zachycují předmět pozorování, jako jsou fotografie, video atd., které umožňují se vracet k pozorovanému a kontrolovat již zjištěná data. Pozorování může být buď zjevné, nebo skryté. Skryté má tu výhodu, že nenarušuje průběh pozorovaného děje. Zvláštním případem je tzv. zúčastněné pozorování, kdy je pozorovatel  členem pozorované skupiny. Pomocí této náročné metody byly získány cenné poznatky např. o psychice vězňů, chování a smýšlení členů gangu apod.

Spolehlivost pozorování je různá, bylo zjištěno, že záznamy dvou pozorovatelů, i odborných psychologů, téhož jevu se shodují jen zčásti. Přesto však je pozorování základní a cennou vědeckou metodou. Dlouhodobé pozorování může trvat i řadu let. Sledují se v něm vývojové změny určitého jevu. Může být doplňováno jinými metodami nebo může samo vystupovat jako doplňková metoda komplexního pojetí předmětu studia.

Podmínky úspěšného pozorování:

• Pozorování musí být objektivní (pozorovatel musí zaznamenávat fakta, ne domněnky)
• Musí být cílevědomé (musí vědět co chce pozorovat a co je v daném jevu podstatné)
• Pozorování musí být důkladné a podrobné, ale pozorovatel se musí zaznamenat pouze to důležité.
• Musí mu předcházet důkladné studium tématu (čím víc toho víme, tím lépe se soustředíme na pozorování)
• Musí být systematické a uspořádané
• Má být spojeno s aktivním myšlením (umožňuje zdokonalování)
• Má být zakončeno slovním formulováním dosažených výsledků – systematickým. a podrobným zápisem.