Bipolární afektivní porucha

BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA DŘÍVE MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA

Co je bipolární porucha?

Bipolární porucha, dříve nazývaná maniodepresivní psychóza, je onemocnění mozku postihující přibližně 1% populace. Tato porucha spočívá ve střídání nadnesené nálady, zvýšené aktivity a energie (mánie nebo hypománie – podle závažnosti), jindy naopak skleslé nálady, snížené energie a aktivity (deprese). Muži a ženy jsou k onemocnění stejně náchylní. Nejčastěji postihuje dospělé mezi 25 – 35 lety, ale projevuje se už od období dospívání. Onemocnění má biologickou podstatu spočívající v narušení poměrů mezi chemickými působky (tzv. neuromediátory) v mozku. Nemoc vážně narušuje život a je nebezpečná: asi 20% nemocných spáchá sebevraždu. Známé jsou dva typy: U typu I jsou obě fáze onemocnění silně vyjádřené, u typu dvě je fáze mánie mírnější, tzv. hypománie, fáze deprese může a nemusí být také mírnější.

Průběh

Nemoc probíhá ve dvou fázích – deprese a mánie. U mužů se obvykle dostaví nejdříve mánie u žen deprese, která u nich bývá také častější. Za bipolární poruchu nelze považovat střídání těchto nálad během dnů, každý z těchto dvou cyklů trvá delší dobu. Díky tomu bývá často špatně diagnostikována, např. období deprese může být spojeno s podzimem a zimou, mánie potom s létem a jarem a tím nemoc nemusí být rozpoznána. Manická fáze se dokonce může projevit jen jednou za život. V této fázi nemocný má rozjařenou náladu, je hyperaktivní, rychle myslí a mluví, často přeskakuje z jedné myšlenky na druhou, špatně se soustředí, má nižší potřebu spánku, má sklony utrácet, flámovat, provokovat, neexistují pro něj žádné problémy ani překážky, mívá zvýšenou sexuální potřebu a může užívat drogy nebo začít nadměrně pít alkohol. Manická fáze může trvat i jeden týden. Následuje fáze depresivní, kdy si začne uvědomovat své předchozí činy, přichází pocity viny, studu a příznaky klasické deprese. U této fáze je vysoké riziko, že nemocný spáchá sebevraždu. Může trvat i velmi dlouhou dobu, nejméně 2 týdny. Mánie může také proběhnout ve slabší verzi, tzv. hypománii. Někdy se mohou při těžké epizodě mánie nebo deprese rozvinout i další psychické příznaky jako např. halucinace (nerealistické sluchové, zrakové či jiné vjemy) a bludy (nereálná přesvědčení, na kterých pacient trvá). Bludy velmi často souvisejí s poruchami nálady – například blud o vlastní grandiozitě („jsem král vesmíru“) může provázet epizodu mánie.

U některých osob se mohou příznaky mánie a deprese objevovat v jednom období společně, potom mluvíme o smíšeném bipolárním stavu. Obvykle se jedná o podrážděnost, špatný spánek, výrazné změny v chutí k jídlu, myšlenky na smrt či sebevražedné tendence.

Příčiny

Pravděpodobně neexistuje jediná příčina bipolární poruchy. Pravděpodobná je genetická dispozice k onemocnění. Můžeme tedy předpokládat existenci genů pro bipolární poruchu. Pokud by bipolární porucha byla vyvolána jen genetickými faktory, potom by u jednovaječných dvojčat, z nichž jedno trpí bipolární poruchou, muselo zákonitě onemocnět i druhé dvojče. Lékařské studie to však nepotvrzují. Výzkumy ukazují, že podobně jako u jiných duševních poruch ani bipolární porucha není výsledkem poruchy jediného genu, ale o kombinaci genů, které společně s vlivy prostředí způsobují rozvoj onemocnění.

Možnosti léčení

Bipolární porucha je chronické onemocnění, u většiny pacientů lze dosáhnout stabilizace jejich stavu, ale nelze nikdy říci, že by se úplně vyléčili. Mohou však normálně pracovat a fungovat ve společnosti. Mohou se podávat tzv. stabilizátory nálady, kterých je řada typů, měly by se užívat dlouhodobě, kromě nich může lékař podle potřeby předepsat další léky, např. k léčbě deprese; nejstarším stabilizátorem je lithium. Současně s léčbou těmito léky jsou vhodné i různé formy terapie. Obvykle se užívá tzv. kognitivní behaviorální léčba, psychoedukace, rodinná terapie:

Kognitivní behaviorální léčba pomáhá lidem postiženým bipolární poruchou naučit se změnit nevhodné myšlenkové postupy a modely chování.

Psychoedukace dává pacientům s bipolární poruchou informace o podstatě nemoci a její léčbě, jak včas rozpoznat příznaky návratu onemocnění atd. Psychoedukace je také vhodná pro členy rodiny.

Rodinná terapie je zaměřená na snížení napětí v rodině. Toto napětí může zhoršovat nebo přímo vyvolávat příznaky bipolární poruchy u nemocného.

Umělci

Existují teorie, že gen který je za tuto chorobu odpovědný, má na svědomí i kreativní a umělecké sklony postižených. Jsou dokonce známy případy, že se někteří lidé báli léčit, aby tak nepřišli o jakýsi zdroj inspirace. U nás touto chorobou trpěl například Miloš Kopecký nebo Ota Pavel, ze zahraničí se to tvrdí o:  Hans Christian Andersen, Ludwig van Beethoven, Kurt Cobain (sebevražda, z životopisu – v dětství často říkal, že bude jednou slavný, bral drogy, trpěl pocity nepochopení), Charles Dickens, Ernest Hemingway, Goethe, Axl Rose (Gun’n’roses), Ben Stiller (v rodině), Ozzy Osborne, Vincent van Gogh nebo Edgar Allan Poe. Miloš Kopecký tuto chorobu považoval (stejně jako další postižení), za mnohem horší než tělesné nemoci, spousta lékařů jej považovala za neukázněného pacienta, přestože on byl přesvědčený, že dbá každého jejich slova. Jeho otec trpěl neléčenou depresí, jeho matka zemřela v koncentračním táboře, což splňuje více než dost teorie o příčinách vzniku bipolární poruchy. Dcera z jeho prvního manželství spáchala v 16ti letech sebevraždu a s dcerou z druhého manželství měl už od puberty problémy, ze kterých byl zoufalý. Kouřil poměrně dost, asi 20-30 denně, ale měl období, kdy toho zanechával. Problémy s alkoholem vždy popíral, ale v manických fázích určitě docházelo k excesům. Dříve vypil několik šálků kávy denně, v pozdějších letech stále méně. Sám sebe hodnotil jako společenského, svérázného, ctižádostivého, často však byl depresivně pesimistický.

Depresemi trpěl už v mládí, ale nepovažoval je za nic závažného, periodický průběh se u něj projevil kolem 35ého roku, začal se léčit, bral několik druhů léků, dokonce byl léčen i elektrošoky, kterým ale přičítal vynechávání paměti. Udivující bylo, že byl schopný po nich nasednout do auta a odjet na zkoušku do divadla. Mezi jednotlivými fázemi se u něj objevovala i období bez příznaku, tzv. remise. Přesto byl však otrokem těchto fází, nemohl jistě slíbit, že splní každý závazek. Ve fázi deprese nevycházel z domu, nemohl nic dělat, ale nedělat nic nesnesl, ale i v těchto stavech odcházel večer hrát divadlo. V manické fázi se potom projevoval maximálně jeho šarm a elán, utrácel peníze, kterých nikdy nebylo dost, bez ustání mluvil, hýřil humorem, perlil vtípky, stáčel hovor k dámám, ptal se na intimní vztahy svého lékaře se sekretářkami a sestrami.  Je zajímavé, že ačkoli nikdy nesouhlasil s psychiatrickou hospitalizací a odmítal léčbu, vždy podepsal dobrovolný vstup…