ÚVOD

Významné místo v sociální determinaci vývoje jedince zaujímá  socializace.

    Jde o proces začleňování jedince do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec
postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost.
Je to nesmírně významná přeměna, znamenající  přechod z říše přírody do říše lidské kultury a na

ní založené lidské společnosti.
 

Socializace  osobnosti

Socializace jedince je proces, kterým se člověk v důsledku aktivního styku se společenským prostředím vyvinul z biologického tvora v osobnost. Zjednodušeně  tedy proces, při kterém se narozený jedinec zařazuje do společnosti. Tento proces je procesem dlouhodobým a velice komplikovaným a ne každému jedinci se úspěšně podaří tímto procesem projít.

Jaké jsou tedy cíle socializace ? Tyto cíle můžeme rozdělit na základní čtyři:

1.naučit jedince správně se chovat v různých sociálních rolích (jestliže se toto  člověk naučí, stává se platným členem společnosti, v opačném případě se jeho chování považuje za nepřiměřené, nežádoucí a škodlivé)

2.vzbudit v jednotlivci snahu dosáhnout víc

3.naučit se určitým dovednostem

4.socializace vypracovává u člověka schopnost vzdát se určité potřeby nebo ji odložit na později nebo ji nahradit něčím jiným (vyžaduje disciplínu).

Význam procesu socializace spočívá především v zachování kontinuity celé společnosti, v tvorbě normativního a hodnotového konsensu dále v zajištění stability společenského uspořádání a v neposlední řadě také v předávání norem a tradic.
Socializační proces je u jednotlivých jedinců rozlišný. Liší se například rozsah tohoto procesu u jedinců, ale také u téhož jedince v různých oblastech. Z praxe není známo mnoho případů jedinců, kteří by projevovali chování totálně socializované. Někdo stačí svými silami jen na okruh rodinný, nebo snad ještě sousedský, jiný se dovede nadto ztotožnit se zájmy svého povolání, národa nebo své obce. Někdo může vykazovat jemné sociální cítění a chování ve své rodině, nikoli však ve vztahu k svým zaměstnancům, nebo k příslušníkům jiné národnosti , případně jiného vyznání. Při posuzování socializovaného chování ale musíme být opatrní. Někteří jedinci mohou projevovat (nebo spíše předstírat) vyšší, odosobnější  typ myšlení, cítění nebo chování jen proto, aby za ním ukryl své egoistické a utilitární zájmy (zisk, povýšení, pochvala).
O pravé socializovanosti lze mluvit, jestliže běží o dobrovolné a nesobecké ztotožňování se s blahem užší nebo širší skupiny. Není ovšem snadné ztotožnit se se zájmem širší skupiny (např. národa), poněvadž tomu brání různá částečná zaujetí, příliš silná ztotožnění s blahem skupiny užší (rodiny, třídy apod.).Působením procesu socializace se tedy vysvětluje:
1.vznik skupinových typů myšlení, cítění, chování
2.zpodobňování jedince se skupinou a těmito jejími typy, kdy konformnost s nimi je pro něj závazná (musí mluvit řečí své skupiny, zachovávat její zvyky, konvenční pravidla , její mravní kodex)
3.projevy jedinců, kdy jejich socializovanost je spíše věcí jejich svobodného rozhodování a ukazatelem jejich umění žít ve společnosti (jedinec nemusí být snášenlivý k příslušníkům jiné třídy, konfese, strany, rasy, ale dovede-li to , prokazuje to jeho vyšší typ socializovanosti).
Socializace je proces celoživotní.

Socializace představuje vztah vzájemného působení mezi společností a jedincem:
společnost — socializace — osobnost
Zatímco psychologie si všímá především vztahu „socializace – osobnost“, sociologie či kulturní antropologie se zaměřuje na vztah „socializace – společnost“.
Socializace zabezpečuje vrůstání člověka do společnosti a kultury a znamená získávání sociálních dovedností, návyků a postojů potřebných pro styk s lidmi, pro přijímání různých společenských rolí, morálních i jiných norem společnosti.
Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích vzájemným působením osob, skupin, institucí.
Někdy má specifickou podobu záměrného působení (v rodině – výchova, dítě se učí např. pozdravit, potká-li známého člověka), ale přitom neustále působí různé socializační stimuly nezáměrně, živelně (prostředí – působení filmů, reklam, knih, ale také vzorů dospělých). Každý z nás je subjektem i objektem socializačních vlivů, tzn. že přijímáme i předáváme podněty k vrůstání do společnosti.
Socializační působení se uskutečňuje prostřednictvím procesů sociálního učení v několika formách. Za obecné mechanismy sociálního učení považujeme:

1) asociaci (podmiňování), 2) posilování (zpevňování) a 3) observaci (odezírání).
Vedle nich rozlišujeme :

4) anticipaci (očekávání), 5) nápodobu a 6) identifikaci (ztotožnění).

ad 1) Asociace (podmiňování) je vytváření spojů mezi podněty, působícími na jedince v časové a prostorové návaznosti a odpověďmi jedince na ně.

ad 2) Učení posilováním je založeno na odměnách a trestech. Odměny i tresty jako regulátor
sociálního učení přicházejí od rodičů, učitelů, trenérů, vrstevníků, spolužáků, atd. Sociální
odměnou jsou různé formy pochvaly, uznání, lásky. Sociálním trestem je projev nesouhlasu,
zamítnutí, zavržení, odepření projevů sympatie, pohrůžky. Učitelé chválí, dávají dobrou
známku – odměňují žáka za splněný úkol. Rodiče děti pohladí, usmějí se, projeví radost –
odměňují dítě za chování, které odpovídá požadavkům, normám a zvyklostem. Trest má
naopak odstranit nebo oslabit nežádoucí chování. Odměny jsou podstatně efektivnější než
tresty. Obecně platí, že chválit lze přede všemi, pokárat nebo trestat mezi čtyřma očima.

ad 3) Observační učení vychází z latinského observo, což znamená odezírám, pozoruji. Není
vždy nutné, aby byl odměněn či potrestán přímo určitý jedinec. Stačí, když např. případ
pochvaly pozoruje u někoho jiného (třeba kamaráda, oblíbené filmové postavy). Účinek může
být stejný – posiluje to jeho vlastní chování. Jedinec si osvojuje takové způsoby chování a
jednání, za které je sociálně odměňován jeho model.

ad 4) Projevem očekávání, anticipace toho, jak se bude jedinec chovat, ovlivňují jednotlivci i
sociální skupiny průběh sociálního učení. Očekávání druhých působí jako „vmanévrování“ do
určitého způsobu reagování, chování nebo jednání. Říká-li matka synovi „dokážeš to, jsi
šikovný“, vyjadřuje důvěru v jeho schopnosti a posiluje jeho touhu cíle dosáhnout. Avšak i tato
forma sociálního učení má svou odvrácenou stranu – na vývoj jedince velmi nepříznivě působí
ta očekávání, která opakovaně vyjadřují nedůvěru a nespokojenost „Zase jen dostatečná, to jsi
celý ty.“ Toto rozhodně nemotivuje k lepšímu výkonu.

ad 5) Učení napodobením je běžné i u zvířat. Ve společnosti či etnických skupinách na
nižším kulturním vývojovém stupni je hlavním a někdy také jediným způsobem učení.Avšak i
v našich sociálně.kulturních podmínkách se bez napodobování lidský jedinec neobejde.
Napodobením se učí řeči, mimice, gestikulaci, zdrženlivému či živému projevu citů, trávení
volného času. Nepodobením lze převzít i způsob života, způsob chování k ostatním lidem.
(např. hra šestileté holčičky „na maminku“ prozradí hodně o chování její matky k ní.)
ad 6) Identifikace vyjadřuje ztotožnění s osobou, k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit, připodobit. Je to záměrné úsilí o převzetí způsobů chování a jednání modelu. Modelem může být prakticky kdokoliv. Na rozdíl od výše uvedených forem sociálního učení, které regulovaly proces učení dítěte zvenčí, je identifikace prostředkem autoregulace, sebeřízení, sebevýchovy.
Společnost jako celek socializačně působí na jedince prostřednictvím různých činitelů. Funkci činitelů socializace mohou plnit nejrůznější sociální skupiny a nejrůznější osoby, s nimiž jedinec vstupuje do různých vztahů. Hlavními činiteli socializace jsou takové sociální skupiny, do nichž je jedinec začleněn relativně trvale, a které proto mají možnost dlouhodobého působení. Jde především o rodinu, školu, vrstevnickou či zájmovou skupinu, sociální skupiny na pracovišti. Mezi činitele socializace počítáme také sdělovací prostředky.
Proces socializace prochází řadou stádií, v nichž se jednotlivec učí podílet se a účastnit na činnosti kolektivů, organizací a sociálních skupin. První stádium probíhá v rodině, další ve složitějších skupinách. Pro jednotlivce má rodina v procesu socializace nezastupitelný význam., neboť formuje strukturu osobnosti člověka. Rodina dává jedinci určitý hodnotový základ, učí jej, co je a  není vhodné,  jak se chovat ve společnosti, vštěpuje mu základní vzorce chování. Tato socializační funkce rodiny bývá bohužel v současnosti dosti často zanedbávána a je stále častěji nahrazována důrazem na materiální zabezpečení dítěte.Významným a specifickým činitelem socializace je rodina. Rodina dává dítěti první, a proto již velmi silné zkušenosti do dalšího života. Ukazuje mu, jak se lidé chovají jeden ke druhému, zda spolupracují a pomáhají si, jak reagují, když se jim něco nedaří. Dítě sleduje názory, postoje i hodnoty matky a otce, zjišťuje, co je úkolem muže a ženy. Rodina předává základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života, předává mu sociální požadavky a normy a reguluje jejich přijetí. Rodina a její citové zázemí jsou pro vývoj dítěte nezastupitelné. Kladné, vřelé citové vztahy v rodině usnadňují vytvoření kladného vztahu k lidem vůbec.
Vrstevnická skupina je zpravidla malou sociální skupinou, jejíž členové jsou si blízcí věkem. Z tohoto hlediska je homogenní. Vrstevnické vztahy v ní vznikající mají různé formy, promítají se do různých aktivit jedince. Vrstevnická skupina ovlivňuje vývoj dítěte už od předškolního věku, ale zvláštního významu nabývá v období dospívání. Dospívající se osamostatňují, odpoutávají od rodiny a navazují nové, diferencovanější vztahy s jedinci obojího pohlaví. Vrstevnická skupina vytváří „cvičné pole“ pro osvojování nových rolí, zvládání nových situací, které přináší dospívání a dospělost.
Osvojení souboru norem a hodnot je jedním ze základních cílů socializace, který vede k přizpůsobivému jednání. Každá sociální skupina si vytváří svůj vlastní systém norem a hodnot. Normy jsou psané a nepsané (zvykově vžité) vzorce jednání, chování které mají určené hranice. Členové sociálních skupin vyžadují, aby se jednání pohybovalo uvnitř  těchto stanovených hranic.
Zvykově vžité normy se od předpisů, nařízení a zákonů liší tím, že jsou spontánním výrazem, který vzešel zevnitř skupiny.Tvoří základ skutečného jednání. Jsou odvozeny od tradic a kulturních vzorů.
Odchylku od normy pak  nazýváme deviací. Deviantní chování jedince může vznikat dvojím způsobem:
1. jedinec se nemůže  (nebo nechce) zařadit do společnosti a přijmout její normy
2. společnost jedince nepřijme, vytěsní jej
Deviantní chování je velmi časté v období dospívání. V této době si lidé  teprve utváří názory na svět kolem sebe , jsou lehce zranitelní, ovlivnitelní a snadno přejímají názory ostatních.
Proces socializace je zesilován procesy sociální kontroly, které jsou z hlediska individua motivujícím činitelem proti tendencím odchylovat se od splnění očekávaných rolí. Sociální kontrola nastoluje novou rovnováhu proti působení procesů, které rozvíjejí odpor ke konformitě. Jako prvek kontroly vystupuje v první řadě moc, což je schopnost jednotlivce nebo sociální skupiny dosáhnout svých cílů proti opozici jiných. Politický systém je hlavním nástrojem, který vytváří a rozděluje moc, stanoví oblasti předepsaného, dovoleného a zakázaného jednání a institucionalizuje právo kontroly.
Opakem procesu socializace je proces diferenciace případně dezintegrace (dezintegrace- totální rozklad velkých skupin ) . V praxi je proces dezintegrace spíše jev vzácný, častěji dochází k přechodu od jedné formy integrace k druhé.
Proces diferenciace je ale procesem naprosto běžným, může se projevovat ve směru horizontálním (ten je dán jedinečností a neopakovatelností každého člověka) a ve směru  vertikálním , ve smyslu znerovnění, hierarchizace.
Pojetí člověka jako sociální bytosti, je jednou z přístupových cest  k pochopení jeho specifického postavení ve společnosti. Označujeme-li člověka za sociální bytost, máme tím na mysli především to, že jeho nejcharakterističtější vlastnosti nevznikají s jeho narozením, ale až v důsledku jeho začleňování do kultury určitého lidského společenství, do mezilidských vztahů a společenských činností.

Závěr

 Člověk se tedy rodí jako bezbranný a naivní organismus, který sice v řadě svých funkcí a procesů „zraje“, ale který by se bez začlenění do společenskokulturního prostředí nikdy nedobral k tomu, co jej specifikuje: řeči, návyků, uměleckého výrazu, vztahu k umění vůbec apod.
Proces socializace osobnosti je tedy procesem velice důležitým, který má ve  společnosti  své nezastupitelné místo.

Seznam použité literatury:

Internet.

Helus Z. , Psychologické problémy socializace osobnosti

Bláha  A. I. , Sociologie

Prochovník Š. ,Obecná sociologie

Možný I. , Sociologie rodiny

Sociologický slovník