Vývoj dítěte do jednoho roku života

Do jednoho roku života zvládne malý človíček projít nejvíce obdobími za nejkratší dobu. Pokud bychom počítali i prenatální období, kdy dítě v matčině bříšku již vnímá podněty okolí, byly by to čtyři období: prenatální, perinatální, neonatální a kojenecké. Je to jedna z nejdůležitějších fází v lidském životě, neboť během jednoho roku se naučíme jako lidské bytosti základům řeči, naučíme se vnímat a reagovat na hluk a ticho, bolest, strach, rozvinou se motorické dovednosti, učíme se věřit svému okolí apod.

V prenatálním období dítě dokáže vnímat nejen metabolické změny a např. změny polohy matky či zvuky, ale velmi dobře reaguje i na psychickou zátěž matky – je neklidné, více v bříšku pohyblivé.

V perinatálním období, které je pro dítě prvním velkým mezníkem, jej určitě nejvíce ovlivní samotný porod a jeho průběh, který může svými negativními vlivy změnit celý další život jedince.

Období neonatální, kdy se u dítěte rozvíjí základní lidské reflexy jako polykací, sací, uchopovací apod., je podstatné pro přežití. Bez některých z těchto reflexů by jedinec nebyl schopen žít. Novorozenec asi 16-20 hodin denně spí a v krátkých úsecích bdění uspokojuje své biologické potřeby. Zrak novorozence je fixován pro ostré vidění ve vzdálenosti cca 25 cm. Dítě upřednostňuje kontrastní a tvarově bohaté objekty; rádo pozoruje lidský obličej, který tyto požadavky splňuje. Již z prenatálního období si dítě pamatuje hlas své matky, který preferuje před hlasem ostatních lidí. Z chutí a vůní dává přednost sladkému. Nejdůležitější v tomto období je pro dítě doteková stimulace při chování, krmení apod. Během krátké doby si novorozenec spojí např. zvednutí do určité výšky s kojením, což je již výsledek učení. Malé dítě rozlišuje v podstatě jen dvě emoce – příjemnou a nepříjemnou. V tomto období dítě velmi citlivě vnímá i psychické rozpoložení matky – potíže se mohou projevit např. průjmem či větší plačtivostí. Je třeba dodržovat pravidelnost v době kojení či koupání – jsou to první záchytné body, kterých se dítě drží. Zrovna tak časté změny prostředí mají na dítě negativní vliv, navíc časté chození po návštěvách dítě přivádí do stále nového prostředí a mezi nové tváře a hlasy, což se může zrovna tak projevovat úzkostlivostí a plačtivostí novorozence.

Období kojenecké je snad nejbouřlivější co se týče všech oblastí vývoje jedince a také pro maminky nejkrásnější. Dítě nás už vnímá, když na něj promluvíme, umí se na nás smát, umí udržet hlavičku v poloze na bříšku atd. Maminka již na dítěti pozná, zda je veselé či mrzuté, živé či unavené. Dítě v tomto období velmi dobře reaguje na laskavý či naopak přísný tón matčina hlasu. Kolem šestého měsíce lze začít dítě posazovat na nočník – vždy po jídle a po spaní maximálně tak na 5 minut. Lze jej zkoušet i na chviličku posadit s oporou a lze jej přitahovat za ručičky do sedu, některé děti se začnou „kutálet“ za hračkou. V sedmém až osmém měsíci se dítě již samo posadí, začíná lézt. V jedenáctém až dvanáctém měsíci dítě již samo stojí, mnoho dětí již dokonce samo chodí.  Dítě je také vybaveno dvěma důležitými vrozenými aktivitami – jde o broukání a úsměv. Broukání, které se objevuje kolem 4. měsíce života dítěte, má za účel přitáhnout pozornost dospělých, kteří dítěti „odpovídají“, mluví s ním. To je velmi důležité pro to, aby se dítě naučilo používat řeč k mezilidskému kontaktu a samozřejmě i pro samotný rozvoj řeči. Upoutat pozornost a evokovat reakce dospělých má i vrozený úsměv (zvaný „sociální“). O biologickém původu broukání a úsměvu svědčí fakt, že jich jsou schopné i neslyšící, resp. nevidomé děti; u obou však tyto projevy časem vymizí, protože subjektivně nevyvolají žádoucí odezvu (nevidomé dítě nevidí, že mu rodiče odpovídají taktéž úsměvem, a neslyšící hlasovou odezvu neslyší). Po broukání, asi na půl roce, začíná dítě žvatlat a kolem 9. měsíce věku již rozumí jednoduchým slovům. Než je začne aktivně používat, musí si výrazy nashromáždit do pasivní slovní zásoby. První smysluplná slova přicházejí koncem kojeneckého období. V alespoň trochu přijatelných existenčních podmínkách se dítě nedokáže nudit. Všechno nové je zajímavé a jakmile se dítě naučí, nebo náhodně objeví nějakou novou činnost, vydrží se jejím opakováním bavit téměř donekonečna. Zpočátku jsou to jednoduché aktivity (např. mávání rukama), které nemají žádný vědomý cíl; pak se ale stane například to, že dítě při mávání strčí rukou do hračky nad sebou, čímž ji rozhoupe – další novinka, kterou pak stále opakuje. Je tu ovšem významný rozdíl v tom, že původní činnost – mávání rukama, již není samoúčelná, nýbrž se stává účelným prostředkem k dosažení určitého cíle – rozhoupání hračky. Zde začíná chápání příčiny a následku (neboli tzv. kauzální souvislosti), což je předpoklad pro rozvoj záměrného, účelného a s vědomím nějakého cíle vedeného jednání. O normálním vývoji dítěte svědčí v 7. -8. měsíci nástup tzv. separačního strachu a strachu z cizích lidí. Narozené dítě nerozlišuje mezi sebou, jinými lidmi a okolním světem vůbec – vědomí vlastní identity musí teprve vzniknout. Nejdříve si začne uvědomovat své tělo, jeho aktivity a projevy, které – jak dítě časem zjistí – se nějak odlišují od okolí. Dále si začíná být vědomé důsledků vlastní aktivity (viz výše) a vlastních emočních prožitků. Podobně, jako dítě pochopí, že matka existuje, i když není právě nablízku (pochopení tzv. trvalosti objektu), přijme i fakt vlastní existence, její stálosti a integrity. Nejdůležitějším objektem vnějšího světa pro dítě zůstává matka (mateřská osoba), která mu zajišťuje uspokojení převážné většiny biologických i psychologických potřeb. Pro žádoucí vývoj dítě potřebuje, aby matka jeho potřebám porozuměla a dokázala mu poskytovat adekvátní zpětnou vazbu, tedy takovou, která bude srozumitelná zase pro dítě samotné. Z chování matky si dítě odvozuje význam vlastních aktivit, což má pro jeho psychický vývoj (v oblasti emocí, sebepojetí nebo sebedůvěry a v mnoha dalších) závažné důsledky. Příkladem nesprávné komunikace ze strany matky je tzv. dvojná vazba, kdy není v souladu zpravidla verbální a neverbální složka jejího projevu (např. oslovuje dítě něžným, zdrobnělým slovem, ale má přitom zlý nebo naštvaný tón hlasu). Dítě je pak zmatené a neví, co si z toho má vybrat, a jeho snad nejdůležitější psychická základní potřeba – potřeba jistoty a bezpečí – tím je frustrována.

Sociální prostředí malého dítěte by mělo být vřelé, laskavé a stálé. Jestliže je dítě zanedbáváno nebo naopak vystaveno nepřiměřeným nárokům, rodiče jsou příliš autoritativní nebo naopak příliš liberální, případně jsou k výchově dítěte z nějakého důvodu nekompetentní, pak dítě strádá ve svých potřebách a nerozvíjí se tak, jak by mělo a/nebo mohlo. Předpokladem pro zdravý vývoj dítěte je přiměřené uspokojování všech jeho potřeb – z nebiologických jsou to hlavně potřeba jistoty a bezpečí, potřeba stimulace a učení a potřeba lásky.