Fyziologie spánku

1. Úvodem

Lidský mozek vypadá jako obyčejné větší jádro vlašského ořechu vážící cca 13 000 -15 000 gramů a vědci jsou jím přesto fascinování již mnoho století. Zejména proto, že mu stále nerozumí. Umíme jej sice popsat a pojmenovat námi vymyšlenými jmény, vybudovali jsme si řadu teorií o procesu myšlení, ale stejně jsme stále na začátku. Jak daleko je vlastně věda od dob Aristotela, který přisoudil mozku funkci „ochlazovače krve“?

 

Pohledů na mozek a myšlení je celá řada, ale mě zaujal proces spánku. Spánek zabírá zhruba třetinu našeho života a je opředen řadou záhad už jen proto, že svým způsobem připomíná smrt. Někdo říká, že je spánek nezbytný pro regeneraci organismu, jiný tvrdí, že spíme jen proto, aby mozek stačil vstřebat informace, které přijal našimi smysly. Pravda bude někde uprostřed.

 

2. Fyziologie spánku

2.1 Spánek a tělo

Zatímco anatomie je nauka o stavbě a uspořádání částí organismu, fyziologie je věda o funkcích organismu a jeho částí. Podíváme se tedy na spánek jako na čistě biologickou záležitost.

 

Spánek patří mezi základní biologické potřeby jako jídlo, pití či sex. Vyskytuje se u všech obratlovců (lze jej dokázat pomocí měření bioelektrických projevů – viz 2.2 a 8), u jiných živočichů lze spánek nebo podobný stav předpokládat.

 

Co se s člověkem při spánku děje? Tělo odpočívá, funkce jednotlivých systémů se zpomalí a rozeběhnou se regenerační procesy. Dochází ke změnám fyziologických funkcí (změna tělesné teploty, srdečního a dechového rytmu, tvorba moči…), mění se hladiny hormonů a množství neurotransmiterů v mozku (množství noradrenalinu při bdění je aspoň dvakrát tak větší než v době spánku).

 

Bylo zjištěno, že diurnální cyklus (cyklus dne a noci) je řízen ze dvou center v hypothalamu (suprachiasmatici, NSC). Jde o shluky několika tisíc neuronů, které vykazují pravidelné změny v elektrické aktivitě buněk a to periodicky během 24 hodin. A to i když jsou izolovány od zbytku těla. Jsou zatím jedinou známou strukturou, která se podobá představě našich biologických hodin. Můžu se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby člověk o tyto neurony přišel. Rozhodil by se pravidelný systém spánku a bdění? Byl by člověk vůbec schopen dále žít? Nevím, to je otázka spíš pro neurology. Neurony z NSC jsou ovlivňovány impulsy z oční sítnice (monitoring střídání světla a tmy), vliv má i vzrušení či rozčilení. Přesný mechanismus fungování neznáme.

 

Svůj vliv na spánek má epifýza, která syntetizuje řadu hormonů. Mezi nimi také melatonin, který se vylučuje při pobytu člověka v temnotě a který způsobuje ospalost.

 

2.2 Fáze spánku a EEG

Na čem se literatura a vědci vzácně shodují, je pojmenování jednotlivých fází spánku. Moderní výzkum spánku se datuje od použití elektroencefalografie (EEG), metody snímání a zápisu elektrických potenciálů mozku. Elektrické proudy v mozku objevil pomocí galvanometru Caton již v roce 1875 při pokusech se zvířaty. Až kolem roku 1929 bylo v klinických podmínkách možno měřit tyto malé rozdíly potenciálů (napětí) u člověka pouhým přiložením snímacích elektrod k hlavě.

 

V roce 1937 bylo na základě pozorování celonočních zápisů EEG vypozorováno, že obraz EEG se v průběhu spánku mění. Nalezli 4 stadia, jejichž EEG vzorec se periodicky opakoval. Fáze 1 představuje stádium nejlehčího spánku, protože průběh EEG se nejvíce podobá grafu získanému při sledování bdělé mozkové aktivity. Stádium 4 se považuje zase za nejhlubší dobu spánku, protože EEG je velmi podobné vzorci EEG člověka v komatu. Tyto fáze se periodicky opakují a to po 80-120 minutách.

 

V roce 1953 zjistili dr. E. Aserinský (v té době ještě student) a dr. N. Kleitman z university v Chicagu, že se občas spáčům rychle pohybují oči pod zavřenými víčky. Podle tohoto rychlého pohybu očí se tato fáze nazývá REM spánek (z angl. rapid eye movements) a ostatní fáze NREM (nebo non-REM).

 

Neurony v NSC způsobí útlum motorických funkcí a člověk je kromě okohybných svalů vlastně v REM spánku paralyzovaný. Když se převalujeme v posteli, právě přecházíme mezi REM a NREM spánkem.

 

Mezi každé dva cykly NREM spánku (cyklus = 4 stádia) je vložen REM spánek, který trvá 5 -15 minut. (Údaje jsou průměrné a rozhodně ne absolutní.) EEG vzorec (nepravidelná rychlá frekvence) REM spánku připomíná bdělý stav (!), ale přitom je hluboký. Proto se nazývá také paradoxním spánkem.  EEG vzorec NREM spánku obsahuje zase „pomalé“ vlny – pravidelná, nízká frekvence – a někdy se nazývá synchronním spánkem). Obdobné střídání úrovně bdělosti nastává i během dne, což závisí na hladině neurotransmiterů (přenašečů) v CNS (centrální nerovové soustavě).

 

A teď jak se podívejme, jak to probíhá postupně (viz. [4]). Ležíme-li klidně s otevřenýma očima, objeví se EEG vzorec rychlých vln beta (vlna – krátkodobá změna napětí), frekvence vlny beta je 14 – 30 Hz. Zavřeme-li oči, ale ještě bdíme, objeví se pomalejší rytmus alfa (frekvence 8 – 13 Hz). Když začneme usínat, mizí rytmus alfa a zápis se skládá z vln theta (frekvence 4 – 7 Hz). To je první stádium spánku NREM. Snižuje se svalové napětí, klesají víčka a oči se pomalu pohybují. Ještě ale nespíme, na případný hlasitý dotaz jsme většinou schopni správně zareagovat a současně se probudíme. Toto první stádium NREM spánku odpovídá usínání.

 

V druhém stádiu se dále zpomalují elektrické projevy mozku a objevují se zvláštní série vln. Kontakt s okolím je potlačen, oči se nepohybují a my spíme. Tyto dvě stádia se nazývá lehký spánek.

 

Přechod do dalších stádií je spojen s dalším zpomalením elektrické činnosti mozku (méně neuronů synchronizuje excitace a inhibice – viz [1]) a převažují vlny theta. Oči bez pohybu. Ve 4. stádiu spánku již převažují pomalé vlny delta (0,5 – 3,5 Hz) s vysokou amplitudou. Stádia tři a čtyři označujeme jako hluboký (pomalovlnný) spánek.

 

REM spánek se vyznačuje úplnou ztrátou svalového napětí, rychlými nepravidelnými pohyby očních koulí a aktivním nesynchronizovaným EEG záznamem. Kromě výše uvedené paralýzy dochází k aktivaci orgánů rovnováhy ve vnitřním uchu (To by mě zajímalo proč. Možná kvůli náměsíčným J) a aktivaci zrakové kůry (že by příčina vizuálních obrazů snů?)

 

Všechny čtyři fáze a REM fáze se po celou dobu spánku opakují. U mladého dospělého člověka zabírají různé fáze spánku různou dobu (viz. [4]) – 1. stádium 5-10% času, 2. stádium asi 50%, 3. a 4. stádium dohromady 20%, REM spánek 20-25% času.

 

Tyto poměry trvání stádií se mění s věkem. U novorozence trvá REM fáze celých 50% spánku, u kojenců 30%, u dospělých 20-25%. Podíl třetí a čtvrté NREM fáze s věkem klesá a u starých lidí může zcela vymizet.

 

Žádná čísla se nesmí brát absolutně, mluvíme o výzkumech, která nemají objektivně určená kritéria a měřící techniky a nemohou se opřít o absolutně průkazný dlouholetý výzkum. Našel jsem v [3] trochu jiná čísla, ale časový poměr jednotlivých fází je zachován.

 

3. Spánek – vznik a účel

3.1 Příčina spánku

Možná proto, že je to dáno geneticky, máme prostě svoje biologické hodiny, které nelze (dlouhodobě) oklamat.

 

Existuje řada teorií. Nejdříve si vědci mysleli, že spánek vzniká jako důsledek nedokrvení mozku v horizontální poloze, jiní viděli důvod v pravém opaku, překrvení mozku. Oboje je nesmysl. Koncem 19. století se rozšířila histologická teorie – neurony zatahují svá zakončení a přerušují spojení s okolím. Neprokázáno.

 

Zajímavější je chemická toxinová teorie. Tělo je přes den zaplavováno „jedy“ – oxid uhličitý, kyselina mléčná, cholesterol apod. Ve spánku se tělo očistí. Proti této teorii hovoří to, že často usínáme i když nejsme unaveni (co taková lenost, rozležení se apod.?) a naopak někdy nelze spát pro velkou únavu. A když usínáme ve chvíli, kdy dosáhne koncentrace jedů dané hladiny, proč se neprobudíme záhy, kdy tato hladina poklesne pod danou mez? Existenci tzv. spánkového jedu lze podpořit pokusy Francouzů Legendreho a Pierona, kteří dělali pokusy na psech. (Otázku krutosti takových technik posuneme do pozadí, protože to je na dlouhou debatu, nehledě na to, že použití lidského mozku by bylo asi ještě neprůchodnější). Nenechali je spát dokud se nemohli hýbat a byli utraceni. Neurony v čelních mozkových lalocích byly zničeny, jádra změnila tvar a membrány byly jakoby rozleptány leukocyty. Pokud se pes před utracením aspoň chvíli prospal, takové změny nebyly pozorovány. Jed, který to měl mít na svědomí pojmenovali hypnotoxin. Dalším potvrzením bylo, když odebrali míšní mok a extrakt z mozku bdících psů a aplikovali zdravým psům a ti najednou měli příznaky velké únavy a usínali. Protiargumentem je pozorování siamských dvojčat srostlých hlavami (mozky napájeny stejnou krví), přičemž dvojčata spala jak chtěla – každé zvlášť.

 

Tuto záhadu ale přece jen rozluštíme. (Dle [4] byla ale tato teorie vyvrácena roku 1976 na pokusech se psy.) Další pokusy s transferem krve (resp. nějakého peptidu z krve) spících zvířat jiným zvířatům teorii hypnotoxinu potvrzují. Siamská dvojčata lze vysvětlit tím, že jedno prostě spát chtělo a druhé ne, přičemž nebyli vystavování žádným cizorodým látkám. Hypnotoxin tedy existuje, ale není jediným ani primárním důvodem usínání. Hypnotoxin je podle mě totiž souhrn chemických látek, které spánek přivozují a řídí. Kromě uvedeného hormonu melatoninu lze počítat i mediátory adrenalin, seratonin, acetylcholin atd.

 

Jiná, instinktivní teorie, říká, že usínáme ne proto, že jsme otráveni nebo unaveni, ale proto, abychom se neotrávili nebo neunavili! Můžeme to považovat třeba za instinkt či reflex, kterým se organismus brání proti „přetížení“.

 

Pasivní teorie spánku je založena na pokusech p. Bremera v roce 1935, když přerušoval u zvířat mozkový kmen na různých úrovních. Při řezu nad mostem zvířata usnula a zůstala trvale spát. Při řezu pod prodlouženou míchou střídání spánku a bdění ustalo. Podle této teorie je bdění výsledkem stimulace mozku smyslovými a vnitřními orgány. Ustane-li tato stimulace, usneme. Veškeré informace z těla přicházejí do mozku mozkovým kmenem, jeho přerušení zbaví mozek vší stimulace. Tím by se dala vysvětlit a zároveň zavrhnout teorie, že usínáme při přerušení komunikace s vnějším okolím. Důkazem můžou být pozorování, kdy hluchá a slepá dívka s nevyvinutým hmatem téměř stále spala. Psi a kočky, kterým byly přerušeny zrakové, sluchové a hmatové nervy, usínali při sebemenší příležitosti. Ano, komunikace byla přerušena, ale nemyslí se tím již komunikace mezi okolím a lidským smyslem, ale smyslem a mozkem.

 

Vědci Hesse a Economo dokázali, že spánek lze vyvolat ovlivněním některých mozkových struktur. Že tedy existují centra spánku (zřejmě vazba na NSC v kapitole 2.1). Dle [4] těchto „center“ bylo lokalizováno nejméně 5 (mezi nimi retikulární formace – viz funkce v [3]).

 

Lze to shrnout asi tak, že spánek ovlivňují / vyvolávají určitá mozková centra na základě řady chemických podnětů. Jednoznačná (jednoduchá) příčina nebyla zatím nalezena.

 

3.2 K čemu je spánek dobrý?

Překvapivě není stále jasně a přesvědčivě dokázáno, proč (jaký je účel) vlastně lidé (i zvířata) spí, tedy střídají období spánku a bdění. Předpokládá se, že je to doba odpočinku a regenerace organismu.

 

To dokazují pokusy na mozku zvířat. Na plátku krysího mozku (viz [1], str. 161) je vidět, že proteosyntéza (slouží k obnově buněk) probíhá zejména v době NREM spánku, při bdění a REM spánku je úroveň proteosyntézy nižší.

 

Tomuto odpovídá i výklad zdravým selským rozumem – kdy jindy si člověk odpočine a zregeneruje síly, když ve spánku odpočívají svaly i mozek, protože nejsou vystaveny podnětům a příkazům k nějaké akci. Samozřejmě v době spánku pracuje hladké svalstvo (neovlivnitelné lidskou vůlí) jako jsou střeva, žalude, srdce a plíce. Člověk tráví, dýchá a okysličuje orgány. Tyto procesy jsou ale zpomaleny. Pokud by k tomu nedocházelo, člověk by samozřejmě zemřel.

 

Na druhou stranu [4] uvádí, že fyzická regenerace organismu během spánku je méně významná než za bdělého klidu, protože se zpomaluje látková výměna.

 

Překvapivě proces třídění a uspořádání informací ve spánku (způsobeno noradrenalinem) probíhá během NREM spánku. (To by mohlo vysvětlovat nízkou logiku snů, protože sny probíhají v REM fázi a množství zmíněného hormonu je nízké.)

 

Na druhou stranu E. Hartmann v poměrně často citované knize (viz [2]) Funkce spánku říká, že REM spánek dodává sílu a restartuje naše psychické procesy – myšlení, uvažování, rozhodování, představování – které jsou unaveny bdělým životem. Konsoliduje a zpevňuje naši paměť, ale i ostatní poznávací schopnosti. Jednoduše říká, že REM spánek je psychicky obnovující a NREM fyzicky regenerující. To dokazuje i chemickými ději v těle (hladina katecholaminu atd.) Pozitivně sny podporují sebeprožívání, učení se, osvojování dovedností a přispívají k dobré náladě (pokud nejde o můry či běsy – viz 4.1).

 

Dle [4] není u lidí (u krys to platí) zcela prokázán vliv spánku na paměť a proces učení.

 

Zajímavě to řekl W. B. Webb: „Nespíme proto, že jsme vyčerpáni, ale proto, abychom možnostem vyčerpání předešli.“ Spánek nás dle něj chrání před tělesným vyčerpáním, sny před vyčerpáním psychickým.

 

Dále také psychologická potřeba snu v kapitole 4.

 

4. Sny

Existují různé definice snu. I když považuji definice za věc převážně nudnou a stejně každý ví, co je to sen, jednu si zde uvedu.

1. Fisse[1]: „Sen je zvláštní forma myšlení, odehrávající se ve spánku, a má specifické vlastnosti. Kvalita těchto vlastností závisí na spánkovém stavu, kdy se sny objevují.“

Je už prokázáno, že sny se zdají právě v REM spánku. Pokusy probíhaly jednoduše tak, že byli lidé buzeni v průběhu REM spánku a dotazováni, zda se jim něco zdálo. Většina lidí odpověděla že ano, oproti menšině probuzených z NREM spánku. V NREM spánku se sny také zdají, ale jsou výrazně odlišné. Jsou prokazatelně kratší, obsahují méně vizuálních prvků a nejsou tak „živé“, tedy máme dojem reálnosti. (A to i když jde o evidentní absurdity! – jenže to si uvědomíme až po probuzení, jak nesmyslný to byl sen. Jakoby by ve spánku byla odpojena jakási „racionální“ část osobnosti, která možná je zapojena v NREM spánku, protože se v této fázi absurdity nezdají. Možná proto se někdy přisuzuje větší analytická síla NREM fázi, protože výsledkem mohou být logická řešení – viz níže) až do chvíle, kdy se probudíme. Lidé uváděli, že spíš měli pocit, že přemýšlejí, než sní.

Bylo dokázáno, že sny má každý člověk, pouze si je nepamatuje. Podobná pověra existuje okolo černobílých snů. Není žádný důvod, proč by sny měly být černobíle. Snad jen v případě, že je člověk barvoslepý a nikdy barvy nepoznal. Důvodem vůbec položení otázky o barvě snů je to, že barva je charakteristika, které si člověk všimne jako první, ale kterou také jako první zapomene.

Zpočátku byli sny samozřejmě chápány nábožensky, jako poselství bohů. Sny byly vykládány kněžkami (antické Řecko), věštci apod. Vykládání snů probíhá doteď (viz [9]) a dle mě je to nesmysl. Nemyslím tím ovšem seriozní psychoanalýzu lidského snu, to smysl má. Nikoliv však, že „ve snu tchýni viděti – 13 hned vsaditi“ nebo černá kočka ve snu přes cestu znamená, že druhý den si zlomím nohu.

Současné psychologické teorie o snech lze rozdělit na dvě hlavní skupiny. Podle první se sny považují za náhodné odrazy rozmanitých stimulů, které působí na organismus v průběhu dne a také v průběhu samotného spánku. K těmto teoriím patří i názor, že spánek slouží jak k zapamatovávání, tak k vymazávání zážitků a událostí z paměti. Druhá skupina teorií hledá ve snech hlubší význam. Podle těchto názorů sny přinášejí intuitivní pochopení skutečnosti nebo jsou výsledkem další duševní činnosti spojené s denní aktivitou. Nejvíce je rozpracována psychoanalytická teorie snů Sigmunda Freuda. Podle této teorie mají sny odhalovat konflikty a jejich vyjasnění může mít význam pro psychické zdraví.

Podle Freuda, který nahradil nadpřirozeno podvědomím, jsou sny projevy nenaplněných přání. Jiná teorie říká, že sny pomáhají utřídění myšlenek. Některé z nich uloží, jiné zapudí. V současnosti se vědci domnívají (a není to daleko od toho třídění), že mozek se prostřednictvím snu pokouší dát smysl nepřehledným řadám myšlenek. Během dne je mozek vystaven proudu informací a dat, které musí zpracovat. Ve spánku, kdy jsou smysly značně oslabeny, se snaží útržky myšlenek vysvětlit a spojit je s informacemi v paměti již uloženými.

Psychologickou potřebu snů uvedl ve stati O spánku, snech a stavech příbuzných již v roce 1859 Jan Evangelista Purkyně. Navazoval na něj i Sigmund Freud. Říká, že sny jsou ventilem primitivních sfér lidské psychiky, který je třeba sněním upouštět, protože v bdělém životě nemůžeme dát volný průchod svým agresivním pohnutkám, erotickým přáním a dalším nesocializovaným pohnutkám.

Sny jsou ale i prostředkem probírání problémů a svou iracionalitou mohou náhodnou kombinací faktů vytvořit neobvyklou vazbu či řešení problému. Řada umělců a vynálezců tvrdí, že sny jim pomohly nalézt řešení. Na druhou stranu jsme si řekli, že význam pro třídění informací má zejména NREM spánek (kapitola 3.2). Mohlo by být tedy možné, že zmíněné objevy na základě snu (např. prý Mendělejevova periodická soustava prvků) se staly na základě uspořádání informací v NREM fázi spánku.

Na jiném místě [2] se uvádí, že tato „prozření“ nebo živé představy, které převádí racionalitu, abstrakci, formální myšlenky a logické vztahy do názorných konkrétních obrazů, se nazývají hypnagogické stavy. Je to mentální aktivita, vzbuzující dojem snové činnosti, která se do našich myslí vkrádá, když se pohybujeme na hranici mezi bděním a dřímotou (viz stádium 1 spánku). Však výše uvedený objev Mendělejevovy tabulky prý probíhal tak, že ve snu viděl správně celou tabulku, ale sen zapomněl. A tak si napsal prvky na kartičky a začal je různě řadit. Jednou se mu v dřímotě objevila tabulka se správným pořadím. Probudil se a zapsal ji.

Mluvili jsme o hypnotoxinu v souvislosti se vznikem spánku. Jestliže má spánek tyto jedy odplavovat, uvažuje se, že sny (tedy REM fáze) vyplavují přebytečné psychické obsahy, útržky vzpomínek, neuskutečnitelné fantazie, přání apod. Je pochopitelné, proč se tedy sny staly předmětem zájmu psychoterapeutů. Analýza snů může poodhalit skryté hlubší duševní pochody pacienta – viz opět S. Freud.

Další teorii psychologické potřeby snu staví Ian Oswald z university v Edinburgu, když na základě výzkumů vzájemných vztahů mezi spánkem, sněním a endokrinologickými procesy dospěl k závěru, že NREM spánek slouží především k obnově tělesných tkání a REM spánek k obnově mozkových tkání a pro růst mozkové hmoty.

S tím by se dalo polemizovat už jen proto, že převažuje názor, že neurony jen ubývají, resp. že se „opravují“ velmi velmi pomalu. V kapitole 3.2 jsme si také řekli, že v průběhu NREM spánku dochází k obnově buněk a jedním dechem jsme řekli, že probíhá i třídění informací. Takže je vidět, že stále nic nevíme na 100%.

 

4.1 Noční můry a noční děsy

Oba pojmy jsou ze světa „nenormálních“ snů.

Noční děsy mají dokonce svůj latinský název – pavor nocturnus. Tyto děsy se objevují výhradně během nejsilnějšího spánku (fáze 4). Nejsou to sny. Noční děs lze pokládat za dočasnou poruchu nervového systému. Objevují se brzy po usnutí, obvykle do půl hodiny, má krátké trvání (1-2 minuty) a člověk se z něj vždy probudí. Noční děsy se vyskytují nejčastěji v dětství a jsou charakteristické svou neovladatelnou výbušností. Vyvolávají silnou úzkost a panickou reakci organismu, srdeční tep dosáhne až 200 úderů za minutu, chaotická pohyblivost, hrůzostrašné výkřiky. Z nočního děsu si člověk téměř nic nepamatuje, prožité hrůzy se zachovávají v paměti jen jako vybledlé vzpomínky. Zpravidla nic konkrétního. Mysl člověka, který se z děsu probudí, je značně zmatená a noční děsy tedy nepatří do psychologie snové činnosti a jde o dočasnou poruchu nervově vegetativního systému.

Noční můry se mohou podobat úzkostným snům a dostavují se během REM spánku. Z noční můry se člověk probudit nemusí a mohou trápit člověka v jakémkoliv věku. Obsah úzkostných snů a nočních můr bývá bohatší než u děsů a lze si jej zapamatovat.

 

5. Spánková deprivace

Je stav, kdy se spánku nedostává. Je jedno proč.

Příkladem může být newyorský diskžokej Peter Tripp, který v roce 1959 (pod dohledem lékařů) nespal 200 hodin, aby tím vydělal peníze na charitu. Po 50 hodinách bdění měl mírné halucinace, po 100 hodinách se staly různé testy pro něj nesnesitelnými. Po 110 hodinách upadl do deliria, po 120 hodinách dostal povzbuzující látku, aby se udržel vzhůru. Po 150 hodinách byl zcela dezorientován – nevěděl kde je ani kdo je. Objevilo se paranoidní chování. Po 200 hodinách považoval lékaře za hrobníky, kteří jej přišli pohřbít. Po skončení akce spal nepřetržitě 13 hodin (Je vidět, že i když nespal cca 8 dnů, stačilo mu jen o pět hodin více než je denní průměr. Myslím si, že to znamená, že člověku k čistě  biologickému životu stačí relativně málo spánku, zbylé hodiny prospíme z jiných důvodů, než je čistě biologické přežití – má tedy psychické účinky, význam pro mozek a myšlení).

Obecně dle [4] to postupuje takto: ospalost, snížení pozornosti (zejména u zrakových podnětů), snížení aktivity, pokles nálady, agresivita. V dalších 78 – 96 hodinách se příznaky zesilují a přidává se pocit ohrožení, poruchy orientace, třes rukou, porucha prostorového vidění a rozostřování zraku. Dále shodně [4] uvádí, že výraznější nervové poruchy se neočekávají (nikdo to ale nezkoušel! – resp. není to zveřejněno, těžko říci, jaké šílenosti se děly při v nacistických a komunistických lágrech), že lze léčit nespavostí deprese.

Jiný názor má autor [2], který říká, že pokusní lidé neuvádějí poruchy vnímání, orientace či prožívání. Občas byly pozorovány úbytky paměti, perzekuční bludy (to fakt nevím co je) a zřídka halucinace. Lidé byli schopni provádět běžné úkony. Špatná byla koncentrace pozornosti. Osobně se přikláním spíše k prvnímu příkladu, protože si myslím, že nedostatek spánku rychle výrazně ovlivňuje nejdříve psychiku a pak i fyzičku lidí. Autor neuvádí žádné konkrétní příklady a ani nevíme, kdo byl pozorovaný, zda to byl náhodný nebo vycvičený člověk nebo dokonce člověk s mozkovou poruchou (je znám případ, kdy člověk nespal několik let, ale to šlo o vzácnou mozkovou poruchu).

Jako rekord se v literatuře uvádí případ amerického studenta Randy Gardnera, který roku 1965 nespal 11 dní. Pak byl pokus raději přerušen.

Pokusy na zvířatech (v tomto případě na krysách) ukazují, jak to dopadne, provede-li se pokus až do konce. Nejdříve známky celkového oslabení, stresové chování, kožní problémy, poruchy pohyblivosti, úbytek na váze (navzdory zvýšenému příjmu potravy). Později zduření endokrinních žláz (s vnitřním vyměšováním), žaludeční vředy a smrt.

 

6. Snová deprivace

Dělaly se pokusy, kdy byli lidé soustavně buzení z REM spánku. Postupem času bylo potřeba osoby budit osoby mnohokrát za noc, protože často upadaly do REM spánku. Po deseti nocích bylo třeba pokus ukončit, protože se ukázalo, že lidé okamžitě po probuzení upadají do REM spánku. Ukázalo se, že po několika dnech bez REM spánku se začíná objevovat napětí a úzkost. Lidé se obtížněji soustřeďovali, pozornost kolísala, byli unavení a podráždění.

Nebylo to však proto, že by se nevyspali, když byli tak často buzeni, ale proto, že neměli REM spánek. Důkazem jsou pokusy W. Dementa. Jiné pokusné osoby byly stejně často buzeni, ale v NREM spánku. Ti ale pak žádné problémy neměli.

Pokud jsou pokusné osoby selektivně ochuzovány o REM fázi spánku, objevují se u nich psychické potíže. Při srovnání spánkového deficitu se pak dostavuje REM fáze častěji a trvá déle než normálně.

 

Z toho všeho lze usuzovat, že bez spánku obecně být nemůžeme. Stejně tak ale nemůžeme být bez REM fáze spánku (tedy beze snů). To nás sice biologicky přímo neohrožuje, ale může to vést k psychickým poruchám. A protože lidé časem upadají rovnou do REM fáze, nelze v pokusu pokračovat, aniž by došlo ke zmíněnému biologickému poškození. Oproti tomu o nedostatku NREM fáze nebylo prokázáno, že by byl problémem. Avšak spánkové fáze jsou spojené nádoby a tak nemůžeme postrádat ani jednu fázi.

 

Už jsem zde několikrát říkal – nic není absolutní. G. W. Vogel uvedl výsledky vlastního pozorování, když svého pacienta ochuzoval o REM spánek 25 dní za sebou a stav pacienta se zlepšil, protože ulevil od deprese. Myslím si ale, že tento příklad uvedený v [2] není akceptovatelný. Není řečeno, kdo je Vogel, kdy a kde se to stalo a hlavně na kom pokus prováděl. Jeden pacient rozhodně není reprezentativní vzorek, zvlášť pokud byl duševně chorý nebo měl vůbec nějaké psychické problémy. To potvrzuje i americký psychiatr R. Greenberg, který provedl pokusy na dvou skupinách osob (jedna deprimována, druhá ne) a potvrdil, že deprimovaní jsou úzkostnější a hůře si pamatují látku. – Aha, další důkaz smyslu REM spánku jakožto pomocníka zpevňování paměťových stop! ( Docela rád bych slyšel o pokusu, kdy by se nějak uměle vyvolával REM spánek, třeba by se lépe učilo J )

 

7. Poruchy spánku

Problémy s lidským spánkem řeší mladá lékařská věda somnologie a hypnologie. Mezi onemocnění spánku se řadí poruchy zcela neškodné, např. spánkové záškuby svalstva, stejně jako poruchy velmi nepříjemné, např. chronická nespavost, a konečně poruchy nebezpečné, jako je spánkový apnoický syndrom.

 

Americká Společnost center poruch spánku vytvořila tuto specifikaci druhů spánku:

 

Poruchy počátku a udržení spánku, tedy nespavost (Disorders of initiating and maintaining sleep – DIMS)

Zvýšená spavost (Disorders of excessive somnolence – DOES)

Poruchy rytmu spánku a bdění (Disorders of sleep-wake schedule).

Poruchy provázející spánek a buzení – parasomnie (dysfunctions associated with sleep, sleep stages or partial arousals).

 

Mnohem více najdete v publikaci [4].

 

8. Výzkum spánku

se provádí také z důvodů léčby poruch spánku. Pacient má na sobě řadu snímačů a elektrod, které registrují zvolené parametry. Současný zápis různých fyziologických veličin ve spánku se nazývá polysomnogram, příslušný přístroj se jmenuje polygraf. Údaje se zapisují na roli papíru nebo moderněji v digitální formě na paměťová média.

 

Co vše lze sledovat:

 

• elektroencefalogram (EEG, zápis mozkových elektrických potenciálů),

 

• elektromyogram (EMG, záznam elektrických potenciálů ze svalu),

 

• elektrookulogram (EOG, záznam pohybů očních bulbů),

 

• elektrokardiogram (EKG, záznam elektrických potenciálů ze srdce),

 

• celkové pohyby těla,

 

• dýchání a dechové pohyby,

 

• srdeční frekvence,

 

• a další.

 

9. Závěr

Účelem této práce není podat detailní analýzu k tématu, ale uspořádat informace, které se mi zdají pro čtenáře zajímavé a poukázat na příslušné zdroje. Tvorba práce byla zejména pro mě podnětem k četbě dalších zajímavých knížek o mozku a spánku a vůbec zamyšlením se nad daným tématem.

 

Notace:

Kurzívou jsou cizí výrazy a termíny, tučně zase výrazy důležité či neznámé.

 

Použitá literatura:

[1]     Susan A. Greenfieldová : Lidská mysl, Knižní klub & Balios, 1998.

Velice zajímavá moderní obrázková publikace, dostatečně odborná. Je někdy poznat, že ji napsala americká žena.

[2]     Michal Černoušek: Sen a snění, Horizont, 1988.

Autor použil metodu dialogu. Překvapivě se mi to četlo mnohem hůře než jedna kapitola, která tak psána nebyla. A ta byla pro mne, možná svou strukturovaností, nejzajímavější.

[3]          Alexandr Vejn: Spím, spíš, spíme; Lidové nakladatelství, 1983.

Velice zajímavá knížka, chybou je zbytečně matoucí metaforické nazývání kapitol.

[4]     Antoni  Prusinski: Nespavost a jiné poruchy spánku, Maxdorf, 1993.

Medicínská kniha s užitečným teoretickým úvodem.

 

Další zajímavé knížky:

[6]     John R. Searle: Mysl, mozek a věda, Mladá Fronta, 1994.

[7]     Nikolaj Šejkov: Mozek zkoumá mozek, Svoboda, 1983.

[8]     Sergej M. Ivanov: Tajemství paměti, Mladá fronta, 1976.

[9]          Jonathan Hancock: Skryté síly mozku, Fontána, 1997.

Ostatní:

[9]    Jiří Bílek: Sny pro sázkaře, N-Press, 1999.

1] Kniha Současný výzkum snů