Termín jáství je českým ekvivalentem k latinskému „ego“ nebo anglickému „I“.  V jáství prožíváme svou vlastní osobnost, uvědomujeme si sami sebe jako „já“ a hodnotíme se.

Sebeobraz, jakožto jedna ze složek jáství, není jen popisem rysů vlastní osobnosti, ale vztah k sobě samému, který může být plný vnitřních rozporů.  Je v něm obsažen aspekt shrnující představu o podstatě vlastní osobnosti, dále různé varianty sebelásky a také část hodnotící, týkající se různých forem sebeocenění.  Obrazy sebe se někdy rozlišují na několik variant. Reálné „já“: jedná se podstatu dané osobnosti. Vnímané „já“: jak se jedinec vnímá. Ideální „já“: představa jedince, jaký by chtěl být. Prezentované „já“: to jak jej vnímá okolí. Na utváření sebeobrazu působí vlastní přirozenost a sociální okolí jedince (rodina, přátelé, partner . . .), na jejich základě se formuje ideální já.

Základním aspektem sebeuvědomování v rámci sebeobrazu je pocit totožnosti, vědomí „Kdo jsem?“ a „Kam patřím?“, vytvoření si osobní identity.  Osobní identita vyplývá z psychofyzické identity, jak je osobnost sžita se svým tělem, a sociální identity, vyplývá z ní jak se jedinci daří zvládat úkoly života a jak je začleněn do sociálních vztahů. Osobní identita je výsledkem individualizace, kterou lze označit jako proces stávání se sebou samým. Podmínkou je osamostatnění názorové, citové i akční[1].  Jedním výsledkem nezvládnutí tohoto procesu je trvalá nezpůsobilost řídit svůj život bez pomoci někoho zralejšího, popřípadě izolace. Osamostatnění souvisí s charakteristikou osobnosti. Podle toho můžeme mluvit o internalistech a externalistech[2]. Internalisté jsou přesvědčeni , že to co je potká je výsledkem jejich aktivity, zatím co externalisté soudí, že jsou vedeni osudem. Stejně tak můžeme rozlišit člověka niterného, málo závislý na svém okolí, společnosti, módě atd., a člověka vnějškového[3], ten je na okolí podstatně více závislý na veřejném mínění a na podnětech z venčí. Niterný člověk se dokáže sám zabavit, vnějškový potřebuje být baven.

S vnímáním sama sebe souvisí také sebecit, je velmi důležité, jak pociťujeme své vlastní možnosti a jaké charakteristiky osobnosti si připisujeme. Pocity vlastních možností se stávají součástí vědomí v období adolescence. V této době jsou ještě značně nestálé. Sebecit často kolísá od jedné krajnosti ke druhé. Rovněž externalisté mají sebecit labilnější než internalisté. Pro náš sebecit je důležité, jak vnímáme pocity kompetence (představa o vlastní schopnosti, způsobilosti), pocit sebeurčení (vyplývá z toho, jak se jedinci daří dosahovat své cíle, nebo jak je stanovovat, aby je byl schopen dosáhnout) a pocit vnitřní jednoty (vyjadřuje soulad mezi zaměřením a schopnostmi).  Na tom, jak prožíváme tyto pocity se podílí i naše reálné já. Je nepochybné, že se naše sebepojetí brání před před přiznáním si negativních charakteristik, proto jsme si schopni své osobní charakteristiky uvědomovat jen částečně.  Specifickým pocitem je pocit osobní důstojnosti, který vyplívá z pozitivních a negativních ocenění vlastní osobnosti v průběhu života.  Přílišné ulpívání na osobní důstojnosti vede k orientaci na její vnější znaky. Jedinec začíná posuzovat druhé podle toho, jak mu lichotí a jak si jej váží.

S tím souvisí i sebehodnocení, jakožto jádro jáství, pokud jím oceňujeme své vlastní „já“[4].  Sebehodnocení má dva póly a to spokojenost a nespokojenost. Přesto si můžeme připisovat mnohé další charakteristiky jako: pýcha, hrdost, ješitnost, arogance nebo skromnost, pokoru, stud, sebekritičnost apod. Za ústřední sebecharakteristiku v rámci sebehodnocení se považuje sebeúcta. Ta je budována uvědomování toho, jak se nám daří dosahovat cílů, které jsme si vytýčili. Sebeúcta dále závisí na tom, jak prožíváme shodu mezi svým reálným já a svým ego-ideálem. Záleží jak vnímáme své chování  v porovnání s morálními zásadami společnosti, jaké je naše morální vědomí a jaké jednání.  Z tohoto hlediska rozlišujeme sebereflexi a svědomí.  Sebereflexe je uvědomování si obsahů svého vědomí a charakteristik výsledků svého jednání. Svědomí je ta část sebehodnocení, kdy cítíme vinu, za jednání, které jsme provedli v rozporu s našimi zásadami nebo morálními normami. V podvědomí   lidí  existuje určitý ideál, kterým se snaží řídit v souladu se svým svědomím.

V typologii jáství se objevují dimenze avidita a sociální citlivost. Aviditou se rozumí chtivost, touha mít. Sociální citlivost je zaměřeností na lidské vztahy, poskytování pomoci.

Vysoká avidita s nízkou sociální citlivostí vede k utváření  egocentrického „já“. Jde o jedince orientovaného na shromažďování a získávání. Osobnost tohoto typu se soustřeďuje na své prožitky a zájmy.  Protikladem je allocentrické „já“, které je tvořeno kombinací nízké avidity a vysoké sociální citlivosti. Jedná se o osobnost orientovanou k druhým, na úkor svých vlastních  zájmů.  Vysoká avinita s vysokou sociální citlivostí dává vzniknout expanzivnímu „já“. Jde o typ osobnosti, který je vnitřně konfliktní střetáváním osobních zájmů orientací vycházet vstříc. Nízká avinita a sociální citlivost se projevuje v autistickém „já“. Takoví lidé se navenek málo projevují. Zdá se, že se jich dění kolem příliš nedotýká.

vysoká

EGOCENTICKÉ           EXPANZIVNÍ

JÁ                                   JÁ

citlivost

malá                                                                                velká

         AUTISTICKÉ                  ALLOCENTRICKÉ

      JÁ                                           JÁ

nízká

„Já“ je velmi křehký a snadno zranitelný osobní útvar.  Jeho vývoj je komplikován mnoha událostmi.  Vážnými úskalími v procesu jeho tvorby může být bezcitná výchova, nepřijetí kolektivem, vážná onemocnění, ale i výška a jiné fyzické nedostatky.  V krajních případech může vyústit v autismus nebo depersonalizaci.  Autismus se jako porucha jáství vyznačuje zpřetrháním pout, které jedince váží k druhým. Takový člověk  se stává zamlklým a působí dojmem nepřítomnosti. Depersonalizace je porucha subjektivního pocitu, v němž prožíváme svou osobnost jako já.  Člověk si připadá cizí.

Použitá literatura:

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI,

Doc. Phdr. Vladimír Smékal, Csc., Státní pedagogické nakladatelství, 1989

[1] Schopnost jednat sám za sebe

[2] Podle I. Kona

[3] Podle V.G. Bělinského

[4] Podle Z. Myslivečka