Šikana mezi dětmi

Šikanu můžeme definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který se nemůže této situaci vyhnout a není schopen se jí účinně bránit.

U šikany jde o závažnou agresivní poruchu chování, u kterého  dochází k porušování sociálních norem a které je spojeno s násilným omezováním základních lidských práv.

Toto agresivní jednání můžeme vysvětlit jako prostředek k uspokojení potřeby, v jejíž cestě stojí nějaké překážky např. sebeprosazení, získání něčeho žádoucího.

Velkým rizikem je také vliv médií, kde můžeme často vidět kladného hrdinu, který prosazuje dobro násilím.

Chování, v němž se objevují prvky šikany, lze sledovat už ve středním školním věku, tedy v době , kdy má třída své normy a rozdělné role. Šikana má s rostoucím věkem stoupající tendenci a má většinou charakter fyzického násilí nebo vydírání. Většinou k ní dochází ve škole, tedy hlavně ve třídách, z   33% nebo na toaletách, z 32 %.

Šikanující agresor je obyčejně fyzicky zdatný a silný, většinou s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními. Bývá necitlivý a bezohledný a za své chování se necítí vinen. Je to spíše podprůměrný žák a jeho tendence k agresi souvisí s podezíravostí vůči okolí. Své agresivní jednání zpravidla projevuje již od raného věku. Svoji oběť klasifikuje jako méněcennou bytost, pro níž platí jiná pravidla (není hodna ohledu)   a často přesouvá zodpovědnost za šikanu na oběť (  např.: „On si o to koledoval.“ „ Nemusel mě provokovat“.)

Agresivní jednání se vytváří již v prvních letech života. Rodiče šikanujících dětí bývají k agresivnímu jednání tolerantnější  nebo ho i podporují a sami ve výchově užívají tělesné tresty. Dětem chybí vřelý zájem o ně a dostatečné citové zázemí. Převládají zde zkušenosti s negativním postojem rodičů, odmítání až nenávist. Agresoři jsou většinou z rodin s nižším socioekonomickým postavením. Na druhé straně však i z rodin „náhle“ zbohatlých rodičů, kteří jsou plně zaměstnáni a dětem nemohou dostatečně věnovat svoji pozornost.

Předpokládaný vývoj těchto agresorů je ten , že v dospělosti budou mít více konfliktů se zákonem a jejich agresivita poroste. Co se týče šikanujících dívek, ty se tak často nedostávají do konfliktu se zákony, ale pravděpodobně budou kruté ke svým dětem.

Šikanovanou obětí se může stát prakticky kdokoliv. Bývají to spíše děti tiché, plaché, s nízkým sebevědomím, které jsou zvyklé se podřizovat. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné. Naopak to může být také  dítě s nějakou předností nebo s velmi vřelým vztahem k učiteli. Bývají to také často samotáři, kteří neumějí navazovat kontakty, jsou málomluvní nebo děti odmítající násilí a handicapované děti.

Osudem těchto obětí je to, že jejich utrpení dříve nebo později končí. V dospělosti obvykle šikaně uniknou, protože už mají s ní zkušenosti.

Samotná šikana představuje pro oběť ohrožení psychického zdraví ( sklony k depresi, pochyby o sobě samotném, sklony k úzkosti) a somatického zdraví jako jsou poruchy spánku, svalové tenze, snížená imunita.

Šikana je vždy záležitostí celé skupiny. Problémem na všech věkových úrovních je nepříznivé hodnocení oběti, kterou bývá nesympatická jedinec s malou prestiží. Vtah  k obětem šikany bývá tudíž ambivalentní, nejčastěji jde o kombinaci soucitu a pohrdání.

Jak poznat, že je dítě šikanováno?

Dá se tak usoudit podle nepřímých známek, kterých si můžeme všimnout.

Dítě je často o přestávkách samo, ostatní o něj nejeví zájem, také během přestávky často vyhledává přítomnost učitelů. Má-li promluvit před třídou, je ustrašené, nejisté. Působí smutně až depresivně a zhoršuje se jeho prospěch ve škole, někdy dokonce náhle. Jeho věci jsou poškozené, znečistěné, případně rozházené, stejně je to s jeho oděvem. Mívá odřeniny, škrábance nebo řezné rány, které nedokáže odůvodnit.

Pak jsou zde přímé známky, které jsou viditelnější než ty před tím. Dítě bývá šikanováno za přítomnosti učitele, ovšem méně nápadněji a mírněji. Tak během hodiny můžeme slyšet posměšné poznámky na adresu dítěte, dítě má pokořující přezdívku.  Příkazy , které jsou pronášeny dětmi, jsou doprovázeny panovačným až nenávistným tónem  a dítě se jim podřizuje. Během čekání na oběd děti do něj šťouchají, strkají, kopou a  je nápadné, že dítě tyto rány neodplácí.

Jestliže učitel na základě těchto známek pojme podezření a zvýší pozornost, může agresory chytnout při činu. V tomto případě je nutné případ řádně vyšetřit. Během šetření by měl dodržovat hlavní zásady správného postupu. Chránit zdroj informací a neprozradit ho. Prozradit  co nejméně o tom, co nám už je , a zejména co nám dosud není známo, nebo to nemůžeme dokázat. Vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky  a to každého zvlášť.  Za každou cenu musíme uchránit oběť před dalším hrubým atakům na jeho osobu.

S agresory jednáme individuálně a v méně závažných případech někdy postačí individuální domluva. Domluva má zpravidla obsahovat i hrozbu postihem nebo tresty.

Prevence šikany

Jako v každé lidské skupině, tak i ve třídě dochází k jakémusi boji o prosazení svých zájmů a uplatnění své vůle. Učitel se zde musí prosadit jako ten, kdo má v těchto sporech poslední slovo, kdo bývá soudcem. Jeho úkolem je prosazení spravedlnosti mezi dětmi. Jde především o ochranu slabších před silnějšími. Může využít každé příležitosti k tomu, aby je povzbudil, dodal jim odvahy, posílil jejich sebevědomí, ujistil je, že jsou stejně hodnotné jako ostatní.

Děti mají silnou potřebu se svěřovat a proto je třeba je v tomto podporovat. Musíme jim hlavně naslouchat, aby měly děti ve škole pocit bezpečí před agresivními vrstevníky.

Dobrou prevencí je také co nejširší uplatňování  kooperace mezi dětmi při všech školních činnostech. Základem je podporovat zapojení outsiderů do skupinových aktivit, aby tak mohli získat respekt třídy a vyšší sebeúctu.