Obcování kladiva se srpem – esej
Kam se poděl ideál a kultura humanismu?
Cílem výchovy a vývoje člověka je, podle většiny známých pouček a definic, úspěšné dokončení procesu socializace. Jak však má být tato myšlenka uchopena v době, kdy člověk je svědkem a vlastně devastace přírody, asimilací kultur a společensko-politické prostituce.
Hledáme malé i velké cesty, jak poskládat své společensko-integrační puzzle. Bojujeme, budujeme, spojujeme, pliveme, participujeme nebo popíráme vše s tím, že vše aristokraticky fungující je to zlé. Jednoduše tvoříme své subkultury v různorodých sociálních prostředích, kde naše já je pouhým kouskem plastelíny, se kterou si hrajeme, než…
Víra řídí cesty lidí od pradávna. Někdy však může být slepá, v horším případě slepou být chce. Proč však věřit v ideologie potlačující nárok na identitu a sebeurčení jedince, ba celých národů, tvořící šedou masovou kulturu v neschopnosti milovat a tak vlastně místo snahy dát něčemu život jej brát, ničit, bořit a zabíjet duše i těla lidí?!
Jak můžeme komunistické zvěrstvo, plnými ústy bez šmouhy ve svědomí, nazývat kulturou, ideologií či dokonce filosofií právě dnes, kdy veřejně víme a můžeme mluvit o tom, co jsou zač! A tak budeme raději zakazovat nacistické symboly, myšlenky a parafrázovat do učebnic dějepisu tragický dopad nástupu fašistů k moci, to vše s vlastní lhostejností podívat se pravdě do očí a zjistit, že svět umí také hrát stereo. Nebudeme z očí sundávat růžové slepecké brýle, protože nám se vlastně za „komančů“ žilo dobře, srp a kladivo nám na rozdíl od hakenkreuzu nevadí a dovolená v „Jugošce“ byla vlastně docela prima.
…než z jejího patvaru vytvoříme něco zcela konkrétního. Tvar, podobu, myšlenku či cit. Kladivo, blesk či smrt, anebo zášť, nenávist, strach a pomstu.
„Svými následky naše novodobé dějiny poznamenal na dobu nejdelší únor 1948. Vůči, po něm následujícím čtyřem desetiletím, lhostejní či smířliví být nesmíme. Při jejich hodnocení ale nevystačíme s líbivými proklamacemi, které někteří dnes tak snadno zastávají, protože je už nic nestojí. Bojovat včerejší bitvy není příliš obtížné a odvážné. Nostalgicky vzpomínat na onu prazvláštní jistotu rovnosti v bezmoci a útisku tehdejší doby přijatelné také není.
Nejvíce z nás zažilo rok 1968, kdy se tak silně projevilo všeobecné volání lidí naší země po svobodě a demokracii, a kdy se ukázalo, že komunistický režim bez použití násilí fungovat nemůže. Není třeba propadat pasivitě a dojmu jakési dějinné nevyhnutelnosti. To, co jsme prožívali, nebyl žádný vnější, námi samotnými nezměnitelný osud. A nebude tomu tak nikdy.“[1]
A tak obalamuceni proklamací nereagujeme, a mnozí volíme politické uskupení, neschopné a možná ani nechtící se zříci zrůdností komunismu potažmo stalinismu, mající na svědomí zmaření milionů lidských osudů a životů. Ba co více, necháváme je znovu a znovu zavrtávat pod kůži v nových variacích tohoto vraždícího viru. V otázce bezpečnosti vlastní země a výstavby radarové základny se necháváme zastrašovat postbolševickým Ruskem, které je zahaleno pod průsvitné roucho demokracie, přes které je však dobře vidět co se skrývá uvnitř. Kupujeme výrobky made in China a chválíme prokapitalistické kroky čínské vlády nevidíce chudobu, bezmoc a smrt milionů ideologických bezvěrců.
A potažmo i my volíme přes čtyři desetiletí činné vrahy naší identity, naší kultury. Hromadu mrtvých ideálů neschopných existence, popírajících svou hlavní existenční myšlenku. Proč nikdo ani nezakroutí hlavou nad tím, jak jsou komunističtí poslanci schopni kupčit s hlasy pro zcela evidentně pravicového, amerikanistického, kapitalistického kandidáta? Jak mohou brát tak vysoké nesoudružské platy za zasedání v Europarlamentu, když hlavní myšlenkou KSČM je vystoupení z EU? Jak je možné, že pak místo blokace Evropské ústavy ji pouze komentují klasickou snůškou frází typu: „Vládnoucí kruhy se teď snaží dosáhnout přijetí takzvané Smlouvy EU, jejímž cílem je smluvně zakotvit a vnutit reakcionářskou asociální a militaristickou politiku, proti zájmům lidu.“[2]. Zavírá nad těmito otázkami komunistický volič záměrně své oči nebo je opravdu slepý a hloupý…
Stávají se z nás snad lidé neuvědomující si či snad bezohlední vůči své vlastní identitě, kultuře, historii? Ignorujeme naši občanskou zodpovědnost, nechodíme k volbám, chováme se jako stádo ovcí a klidně necháváme bujet nádor na naší těžce vybudované demokracii.
Snad mé smysly fungují správně a i Vy ostatní prohlédnete, co se skrývá za rouchem oděným v barvě rudé jako krev. Již Platón ve svých spisech říká, že po zhroucení demokracie nastoupí opět tyran. Nedovolme to! Děkuji… +
[1] Václav Klaus: Novoroční projev prezidenta republiky, 1.1.2008
[2] Hassan Charfo, oddělení mezinárodních styků ÚV KSČM, HaNo, 3. 8. 2007