Pedagogické směry 20. století-behaviorismus

Ve dvacátém století se setkáváme s celou řadou pedagogických směrů, které odrážejí různá filozofická východiska i různé sociálně politické podmínky, ze kterých tyto směry vznikají a dále se rozvíjejí. Přes zdánlivou rozdílnost východisek – od pozitivismu a pragmatismu až k existencialismu, fenomenologii a neotomismu – můžeme při jistém zjednodušení říci, že v nich nacházíme celou řadu styčných rysů typických pro pluralistické pojetí pedagogiky jako vědy jak uvádí JŮVA(2001). Je to především její demokratické zaměření, její snaha o pedagogický dialog (zdůrazňovaná zvláště postmodernistickou pedagogikou) a její úsilí o vytvoření kladné citové atmosféry v celém výchovně vzdělávacím procesu (typické například u pedagogiky existencionalistické nebo u pedagogiky vycházející z humanistické psychologie).

Od počátku dvacátého století se rozvíjí v mezinárodním měřítku komplexní hnutí označované obvykle jako pedagogický reformismus. Jeho stoupence spojovala kritika dosavadní pedagogiky poznamenané herbartovským intelektualismem a receptivním charakterem výchovného procesu a současně snaha o novou koncepci výchovy, která by odpovídala změněným podmínkám moderní společnosti. Reformismus, jak uvádí JŮVA(2001), vycházel z některých starších podnětů, hlavně z Rousseauovy koncepce přirozené výchovy a z Tolstého myšlenky volné školy, zvláště se však inspiroval Spenserovými  a Deweyovými ideami praktického a pro život prospěšného vzdělání. V řadách reformistů stojí například švédská pedagožka Ellen Keyová (1849-1926), italská pedagožka Maria Montessoriová(1870-1952) nebo belgický pedagog Ovide Decroly (1871-1932). Na rozdíl od tradiční pedagogiky reformisté výrazně preferují individuální výchovné cíle, zdůrazňují pedocentrický přístup k výchově (dítě má být centrem výchovy a určovat její koncepci), maximální přiměřenost a především co nejvyšší aktivnost jedince ve výchovném procesu. Pedagogickému reformismu a pragmatické pedagogice byl blízký příbuzný směr – experimentální pedagogika, vycházející především ze snahy o přesná měření výchovně-vzdělávacího procesu, a to v rovině vstupů i výstupů na bázi různých testů a vyhodnocení. Například francouzský představitel tohoto hnutí Alfred Binet (1857-1911) se pokouší od roku 1905 uvádět do praxe inteligenční testy, které zkoumají tzv. inteligenční kvocient.

S evropskou experimentální pedagogikou úzce souvisí i snahy amerického pragmatického pedagogického psychologa Edwarda Lee Thorndika (1874-1949), který vedle Deweye nejvýrazněji ovlivnil rozvoj nových pedagogických snah v USA jak uvádí JŮVA(2001). Thorndike přistupuje k pedagogické problematice z pozice behavioristické psychologie, která studuje chování jedince (vztah S – R, tj. stimul – reakce) a jeho interakci s prostředím. Hlavním činitelem dětského vývoje jsou podle Thorndika vrozené síly, které se rozvíjejí působením prostředí. O tomto rozvoji pak rozhodují jedincovy potřeby a jejich uspokojování. Výchovu chápe Thorndike jako přizpůsobování jedince prostředí, podstatu tohoto přizpůsobování tvoří učení se novým reakcím. O úspěšnosti učení rozhoduje úspěšnost jedincovy reakce, jeho pohotovost a zralost, jeho motivace, frekvence jeho cvičení a transfer (přenos osvojených reakcí do nových struktur). Thorndikova analýza učení je dodnes jedním ze zdrojů moderního didaktického myšlení.

Samotný behaviorismus je psychologický směr jehož podkladem je pozitivizmus. Behaviorismus, jak uvádí TRPIŠOVSKÁ(1989), zdůrazňuje význam objektivně pozorovatelných faktů pro vědu a je skeptický vůči introspektivně získaným údajům. Definuje proto psychologii jako vědu o chování. Vychází z mechanické koncepce, problémy psychiky redukuje na formu obecných fyzikálních problémů, zejména mozkovou mechaniku, což ústí do tzv. psychologie „bez duše“. Všechny psychické jevy považuje za komplexní případy mechanických zákonů. Vychází z ruské objektivní psychologie Sečenova a z učení Pavlova: podmíněný reflex představuje základní nástroj pro objektivní studium chování. Zaměřuje se na pozorování a měření pozorovatelných odpovědí (reakcí) na pozorované podněty (stimuly), popisuje chování jako spojení stimulu a reakce, S-R. Experimentální procedury z psychologie zvířat se snaží přenášet na člověka. Negativně působil odmítnutím pojmů jako vědomí, smysl, obraz, já aj., které označil jako nevědecké. Zakladatelem klasického behaviorismu byl Watson (1878 – 1958). Na klasický behaviorismus navázal ve 30. a 40. letech 20. století neobehaviorismus, označovaný také jako teorie umění.

Velmi blízký vztah, který vznikl daleko dříve než se psychologie a pedagogika staly samostatnými vědními disciplínami. Jde o tak těsné spojení, že dokonce byla někdy pedagogika chápána jako aplikovaná psychologie, jak uvádí HORÁK A KOLÁŘ(2004). Psychologie jako věda o chování a prožívání člověka zprostředkuje pedagogice poznatky o osobnosti, o vývoji vnitřních podmínek této lidské osobnosti. O psychologii se opírá pedagogika zejména v pedagogických experimentech, při zjišťování specifických zvláštností v učení a vyučování dětí a mládeže i dospělých. Pedagogika čerpá poznání nejen z obecné psychologie a z psychologie pedagogické, ale i z psychologie vývojové a sociální.

Jak uvádí PRŮCHA(2006) prioritní oblastí pedagogické psychologie je problematika učení a poznávání. Je to široká oblast zaměřená na zkoumání toho, jak se žák nebo jiný subjekt učí a jak kognitivní (poznávací) procesy k tomu využívá (např. paměť, pozornost, jazykové dispozice). Zde se uplatňuje několik specifických teorií učení, které vedly k rozvoji odlišných směrů pedagogické psychologii – zejména behavioristická teorie (B. F. Skinner aj.), kognitivní a konstruktivistická teorie (J. Piaget aj.), kulturně historická psychologie učení (L. S. Vygotskij aj.). Žádná z těchto teorií není sama o sobě dostačující ke komplexnímu vysvětlení lidského učení, každá má své omezené použití; „univerzální“ psychologická teorie zatím nebyla vytvořena.

Použitá literatura

Jůva, V., et al.: Základy pedagogiky. Brno, Paido 2001. ISBN 80-85931-95-8

Horák, J., Kolář, Z.: Obecná pedagogika. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyňe, 2004. ISBN 80-7044-572-6

Průcha, J.: Přehled pedagogiky. Praha, Portál 2006, 2.,aktualizované vydání, ISBN 80-7178-944-5

Trpišovská, D.: Obecná psychologie. Most, Revírní středisko výchovy a vzdělávání 1993