Školské instituce pro volnočasové aktivity
Volný čas je možno chápat jako opak doby nutné práce a povinností a doby nutné k reprodukci sil, jak uvádí PÁVKOVÁ A KOL.(2002). Je to doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybírat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění. Pod pojem volný čas se běžně zahrnují odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti, zájmové vzdělání, dobrovolná společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené. Z hlediska dětí a mládeže do volného času nepatří vyučování a činnosti s ním související, sebeobsluha, základní péče o zevnějšek a osobní věci, povinnosti spojené s provozem rodiny, domácnosti, výchovného zařízení i další uložené vzdělávání a další časové ztráty. Součástí volného času nejsou ani činnosti zabezpečující biologickou existenci člověka (jídlo, spánek, hygiena, zdravotní péče). Ale i z těchto činností si někdy lidé vytvoří svého koníčka, což je zřejmé např. ve vztahu k přípravě (i konzumaci) jídla.
Z hlediska adekvátního využití volného času v životě jedince i společnosti se v současné době rozvíjí pedagogika volného času, jak uvádí JŮVA(2001). Nejde o disciplínu okrajovou. Náplň volného času, rozvoj individuálně i společensky prospěšných zájmových aktivit i jejich častá transformace v aktivity profesní povahy a jejich stále rostoucí podíl na celkové kultuře společnosti tvoří z pedagogiky volného času vedle školní pedagogiky jednu z významných disciplín moderního pedagogického systému.
Pedagogika volného času se snaží ovlivňovat trávení volného času a to tím, že vede žáky a studenty k chápání toho, jak lze volný čas trávit tak, aby byl pro jedince prospěšný, aby usměrňoval a kultivoval jeho individuální zájmy a přinášel mu pocit uspokojení a seberealizace, jak uvádí PRŮCHA(2006). Toto poslání pedagogiky volného času má samozřejmě i velkou preventivní funkci. V současné společnosti vyspělých zemí, kde se ve stále větším měřítku vyskytuje nežádoucí chování mládeže (agresivita, delikvence, životní styl zaměřený na materiální spotřebu, aj.), má velkou důležitost výchova snažící se mladým lidem ukázat vhodné formy a náplň trávení volného času.
Přehled nejvýznamnějších zařízení pro výchovu mimo vyučování jak je uvádí PÁVKOVÁ A KOL.(2002).
Podmínky pro realizaci cílů výchovy mimo vyučování vytvářejí různé společenské instituce jak uvádí PÁVKOVÁ A KOL.(2002).
Školní družiny se zaměřují na práci s dětmi prvního stupně základní školy. Kromě výchovné a zdravotní funkce má velký význam sociálního poslání, protože toto zařízení zajišťuje sociální péči a bezpečnost dětí v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání. Vzhledem k věkovým zvláštnostem dětí mladšího školního věku, zejména k velké šíři a labilitě zájmů, se výchovná činnost orientuje na co nejpestřejší strukturu zájmových činností a uspokojení velké potřeby pohybu. Školní družiny mohou organizovat zájmovou činnost v kroužcích i pro ostatní zájemce (nečleny ŠD) za úplatu.
Školní kluby pracují s dětmi středního školního věku, se žáky druhého stupně základní školy. Vycházejí z charakteristik této věkové skupiny, zejména z větší samostatnosti dětí a jejich vyhraněnější a specializovanější zájmové činnosti. Pracují plně na principu dobrovolnosti. Na rozdíl od školních družin ustupuje do pozadí sociální funkce těchto zařízení. Těžiště práce školních klubů je v zájmové činnosti – v pravidelných kroužcích, souborech, tělovýchovných oddílech nebo v průběžné nabídce spontánních aktivit v prostorách klubu zařízených jako herny, čtenářské koutky počítačové pracovny nebo prostory (vnitřní i venkovní) upravené pro neformální setkávání a komunikaci.
Základní umělecké školy se svými hudebními, hudebně-pohybovými, výtvarnými a literárně-dramatickými obory poskytují uplatnění dětem, mládeži i dospělým s vyhraněnými zájmy a schopnostmi v estetickovýchovné oblasti. Připravují pro studium na středních a vysokých školách s uměleckým zaměřením.
Jazykové školy plní funkci zájmového vzdělávání v oblasti výuky cizích jazyků.
Kromě uvedených typů zařízení se podílí na ovlivňování volného času dětí a mládeže mnoho dalších subjektů. Jedná se např. o Střediska pro volný čas dětí a mládeže, Domovy mládeže, Dětské domovy, různá občanská sdružení, tělovýchovné a sportovní organizace a nebo kulturní a sovětová zařízení.
Ve školním roce 2004/2005 působilo v ČR 4036 školních družin, které navštěvovalo téměř 212 664 žáků a 444 školních klubů s téměř 35 tisíci žáky. Základních uměleckých škol v ČR ve školním roce 2004/2005 působilo 473 a navštěvovalo je 219 tisíc žáků, z toho přes polovinu v oboru hudebním, jak uvádí PRŮCHA(2006).
Pedagogika volného času je disciplína nesporně užitečná pro celospolečenské potřeby. Její rozvoj je však dost nevyrovnaný: Zatímco teorie pedagogiky volného času se dosti intenzivně vyvíjí v zahraničí i u nás, výzkum v této oblasti je nedostatečně rozvinutý. Jak uvádí PRŮCHA(2006), bylo shromážděno dosud málo spolehlivých nálezů o tom, jak mládež tráví volný čas, a hlavně o příčinách, proč velká část mládeže zůstává neovlivněna k účasti na sociálně žádoucích zájmových aktivitách.
Použitá literatura:
Pávková, J., et al.: Pedagogika volného času. Praha, Portál 2002. ISBN 80-7178-711-6
Jůva, V., et al.: Základy pedagogiky. Brno, Paido 2001. ISBN 80-85931-95-8
Průcha, J.: Přehled pedagogiky. Praha, Portál 2006, 2.,aktualizované vydání, ISBN 80-7178-944-5