Herbert Spencer – pedagogický obsah
Herbert Spencer (1820 -1903)
Herbert Spencer byl jedním z největších anglických myslitelů. Za svého života byl vnímán především jako filosof, ale pro současnost má význam spíše jeho pedagogický odkaz, jelikož jeho filosofie je již překonána. Půl druhého století po působení Johna Locka se v Anglii objevuje nová kniha o pedagogice srovnatelná právě s jeho dílem, je to stěžejní, životní dílo Herberta Spencera Výchova mravní intelektuální a tělesná. Jde o sérii čtyř statí představující relativně ucelený pedagogický systém, který zejména v druhé polovině minulého století ovlivnil pedagogické myšlení po celém světě. K jeho věhlasu podstatně přispěl fakt, že autorem byl filosof, mnohými pokládaný za největšího myslitele devatenáctého století.
Protože Spencer byl ve své době silně přeceňován, je nyní téměř zapomenut. Jako pedagog je Spencer stále citován, kdežto jeho filosofie už patří minulosti. Spencer byl typickým individualistou, teoreticky sledoval především zájmy jedince, podle slov Johna Deweyho byl naprosto imunní vůči jakékoli ideové nákaze, a na rozdíl od jiných filosofů té doby reprezentoval ve svém díle zájmy buržoazie.
Spencer ke školnímu vyučování cítil odpor a na univerzitě nestudoval, kupodivu byl však sám nějaký čas učitelem, pak pracoval jako inženýr u dráhy a také jako zástupce vydavatele časopisu Ekonomist, než se v třiatřiceti rozhodl věnovat nezávislé literární činnosti. V ní se projevil jako muž velkého myslitelského talentu a v roce 1860 publikoval velmi ambiciózní Program systému syntetické filosofie.
Základem jeho díla je idea vývoje, která prostupuje celým Spencerovým dílem. V pojmu vývoje (evoluce) rozlišil tři momenty: a) přechod od jednoduchého ke složitému, b)přechod od stejnorodého k různorodému a c) přechod od neurčitého k určitému. Společně s A. Comtem a J. S. Millem sdílel pozitivistickou metodu, která zdůrazňuje objektivnost vědeckého bádání, ale odmítá řešit otázky ontologické (o zákonech vývoje bytí), čímž klade vědě meze, za nimiž ponechává prostor náboženství.
Ve své pedagogice přináší Spencer pozoruhodné podněty k zvědečtění obsahu a metod vzdělání. V jeho době převládaly ve školství prvky dekorativní nad hlediskem praktickým. proti této tendenci postavil požadavek užitečnosti. Znepokojovalo ho, že přírodním vědám se ve školách nevěnovala dostatečná pozornost, proto celou první kapitolu svého pedagogického spisu věnoval otázce: „Které vědění je nejcennější ?“ a rozvinul zde argumentaci ve prospěch poznání přírodovědného. Sám rozlišoval pět stupňů důležitosti vzdělávacího obsahu:
Nejdůležitější jsou činnosti sloužící přímo k sebezáchově: fyziologie
Do druhé skupiny řadil činnosti sloužící k sebezáchově nepřímo, potřebné pro výkon povolání: matematika, fyzika, chemie, astronomie, geologie, biologie a sociologie
Třetí skupinu tvoří vědění potřebné pro zachování rodu: psychologie
Na čtvrté místo staví studium připravující pro funkci občana: dějepis založený na sociologii, biologii a psychologii.
Teprve na poslední místo klade výchovu estetickou: malířství, sochařství, hudba, poezie, uznává však, že bez těchto oborů by život ztratil polovinu svého půvabu. Podle něj má být dokonce i studium estetických předmětů založeno na estetickém základě.
Spencer klade velký důraz také na tělesnou výchovu.
Druhá kapitola jeho knihy je oddíl o intelektuální výchově v němž vytyčil sedm zásad formulovaných ve shodě s jeho evoluční naukou:
- postup od lehkého k těžkému – vyučování musí začínat jen s nemnoha předměty a teprve postupně jejich okruh rozšiřovat
- postup od neurčitého k určitému
- postup od konkrétního k abstraktnímu – co je jednoduché logicky nemusí být jednoduché psychologicky, induktivní metoda má přednost
- výchova dítěte musí být v souladu s historicky pozorovanou výchovou lidstva
- postup od empirického k racionálnímu – studium by mělo mít experimentální úvod, bohatý podklad pozorování
- děti mají být vedeny k tomu, aby prováděly vlastní zkoumání a vyvozovaly vlastní závěry
- otázka motivace, výchovný plán má poskytovat žákům žádoucí podněty
Třetí část spisu tvoří kapitola o mravní výchově, která je v podstatě knihou pro rodiče pojednávající o důležitém problému rodinné výchovy, totiž o metodě trestu. Spencer doporučuje zavést předmět „umění výchovy“ – rodičovství. Odsuzuje disciplínu tradičních trestů a je pro metodu přirozených trestů (př. za ušpiněné kalhoty si dítě musí samo vyčistit).¨
Čtvrtá kapitola Spencerova pedagogického spisu je dodnes považována za nejcenější prvek jeho pedagogiky. Obrací zde pozornost na otázku zdravé životosprávy, správnou dětskou výživu, odívání, s čímž spojuje i problém otužování. Velký význam přikládá též dostatečnému pohybu na zdravém vzduchu, kritizoval výchovu dívek trpící naprostým nedostatkem pohybu. Je jeho velkou zásluhou, že tyto problémy zdůraznil.