Komunikace u dětí v prenatálním a novorozeneckém období

Ve starších pojetích procesu osvojování jazyka dětmi se soudilo, že počátek dětské řeči začíná tehdy, když dítě začne produkovat první slova, která jsou srozumitelná dospělým. Počátek vývoje dětské řeči ale nelze spojovat jen s vyslovováním prvních slov. Je nutné klást tento proces již do nejranějších období života. Narozené dítě již dokáže odlišit lidskou řeč od jiných zvuků a proto se už na malé novorozeně musí mluvit. Dítě díky tomu zjišťuje, že lidská řeč nese určitý obsah. Dnes je již v psycholingvistickém bádání všeobecně uznáváno, že počátek lidské řeči nastává nejen v prvních hodinách po narození, ale již v prenatálním období, kdy dítě vnímá zvuky.

Je prokázáno, že již v období těhotenství dochází k určité komunikaci mezi matkou a nenarozeným dítětem, což znamená, že osvojování jazyka má vývojový charakter již v prenatálním období. Lidský plod je schopen v nitroděložním prostředí rozeznat lidský hlas, z čehož usuzujeme, že tato sluchová zkušenost může významně usnadňovat vnímání řeči po narození.

Od 5. měsíce plod reaguje na tlak a zvukové podněty. V průběhu těhotenství dochází ke specifické komunikaci mezi matkou a dítětem. Lze rozlišit dva druhy komunikace. Z hlediska fyziologického probíhá přímá komunikace skrze společnou krev. Například pokud matka zažívá stresovou situaci, zvyšuje se hladina adrenalinu v oběhové soustavě matky i plodu. Dále probíhá smyslová komunikace, která se uskutečňuje změnami poloh, masírováním břicha a nebo vnímáním hlasu matky. Plod dokáže reflexivními pohyby a záškuby reagovat na zvuk, rozlišuje zvuk přicházející zevnitř těla matky a zvuky z vnějšího prostředí, především hlas matky. Navíc matka reaguje emocionálně na jeho spontánní pohyby a její emoce opět ovlivňují dítě.

Díky novým audio technologiím jako jsou miniaturní mikrofony, je možné zaznamenat zvukové prostředí dítěte uvnitř dělohy. Svět uvnitř je obohacen o šum, zvuky matčina trávení, dýchání a tlukot srdce. Zvenčí k němu pronikají ostré zvuky vyšší frekvence, hudba a především specifický hlas matky. Hlas otce bývá nižší a proto je pro plod oproti ostatním zvukům méně výrazný, ale má také svou vlastní melodii a rytmus, na které si může plod zvyknout a později mu dávat přednost před jinými podněty.

Bylo provedeno několik výzkůmů zabývajících se touto tématikou. Byla potvrzena existence prenatálních komunikačních zkušeností s nimiž se děti rodí. Například bylo zjištěno, že již tři dny staré děti dokáží rozpoznat hlas matek. Což je zdůvodněno tím, že se s ním pravidelně setkávají již před narozením.

Většina výzkumů prenatálního období vychází z metody měření změn tepové frekvence plodu v reakci na určitý podnět. Pokud se tepová frekvence zvýší, plod podnět zaznamenal. Pokud se tepová frekvence nezmění, lze předpokládat, že podnět prošel bez povšimnutí. Díky těmto výzkumům víme, že již v prenatálním období rozeznává plod lidskou řeč od jiných zvuků, včetně hudby. Vnímá hlavně intonaci, přízvuk, melodii a rytmus jazyka.

Dále byla měřena srdeční frekvence plodů kolem 39. týdne stáří, kdy se těmto nenarozeným dětem přehrávaly hlasy různých lidí. Pokud to byly hlasy matek, jejich srdeční frekvence se zvýšila, na rozdíl od přehrávání neznámých hlasů. To prokazuje, že dítě má ještě před narozením nejen schopnost rozpoznat hlas matky, ale také na něj reagovat.

Velice zajímavé poznatky byly získány ve výzkumu nazvaném Vliv matčiny řeči na percepci řeči u novorozenců, který byl publikován v časopise Infant Behavior and Development. V tomto výzkumu dvanáct těhotných žen četlo pasáž z pohádky v posledních šesti týdech těhoteství. Dva až tři dny po narození se pomocí testu tzv. nenutričního sání  zjišťovalo, zda mají tyto děti schopnost si tuto pasáž zapamatovat. Zjistilo se, že kojenci výrazně rytmicky sají, když poslouchájí právě zmíněnou pasáž a to dokonce i když ji už nečte matka, ale někdo jiný.

Kromě „zalíbení“ v matčině hlasu a známých textech, je novorozenec schopen rozpoznat svůj mateřský jazyk od jazyka cizího. V Mehlerově experimentu technikou nenutritivního sání poslouchala francouzská miminka nahrávky ruského jazyka. Zajímavé bylo, že novorozenci dávali

jasně přednost poslouchání své mateřské řeči před posloucháním jiného jazyka.V dalším experimentu Mehler zkoumal, zda novorozenci dokáží od sebe odlišit dva cizí jazyky, avšak zde se žádná preference neprokázala.

Specifickým hlasovým projevem novorozence je pláč. Způsob, jak si získat pozornost a péči. Mimo to, pláč pomáhá novorozenci přivyknout si na proudění zvuku v hlasivkách a na rozličný rytmus dýchání. Kromě pláče produkuje novorozeně též takzvaná „kvazi-rezonující jádra“, což je náhodné hrtanové chvění se zavřenými či pootevřenými ústy. A to nejčastěji v kontaktu s matkou.

Novorozenec tedy dokáže rozlišit lidský hlas od jiných zvuků, pozná hlas matky, reaguje očima nebo pohyby hlavou na verbální podněty. Sám komunikuje hlavně prostřednictvím pláče a jiných reflexivních zvuků, kolem 8. týdne se objevuje broukání, směje se, pokud je spokojený, křičí při nespokojenosti. Všechny tyto nejranější komunikační projevy představují živnou půdu pro rozvoj řeči. Rodiče na základě pláče a okolností situace vyvozují rozličné interpretace. Díky těmto interpretacím a následným reakcím na pláč vznikají první komunikační vzorce projevu a reakce.

Tyto poznatky mají význam nejen pro teorii dětské řeči, ale také význam praktický. Promlouvání matky nebo obou rodičů k nenarozenému dítěti bylo do nedávna považováno pouze za projev něžnosti, který dítě nijak neovlivňuje. Nyní je však tato komunikace doporučována provádět záměrně, jelikož se ví, že nenarozené dítě je schopno na matčin hlas a její neverbální komunikační aktivity reagovat, což má prokazatelně pozitivní vliv na dítě po narození.