Slovo

Aby jazyk mohl dobře sloužit společnosti jako nástroj myšlení a dorozumívání, musí být schopen vyjadřovat neustále narůstající a prohlubující se poznávání veškeré skutečnost kolem nás. Musí vyjadřovat výsledky myšlení, složitost citů a přání. Je to úkol celé soustavy jazyka, avšak nejvíce se projevuje ve slovní zásobě. Zatímco počet hlásek nebo mluvnických tvarů není v jazycích příliš rozsáhlý, veškerou slovní zásobu nelze ani spočítat. Základní jednotkou slovní zásoby je slovo. Slovo je skupina hlásek (výjimečně i hláska jediná) tvořící v jazyce ustálený celek a mající svůj vlastní význam. Kromě jednoslovných pojmenování užíváme často pojmenování víceslovných neboli sousloví. K dalším jednotkám slovní zásoby patří i frazeologická spojení, ustálená slovní spojení mající jako celek jiný význam, než jak vyplývá z významů jednotlivých slov. (např. Žít si na vysoké noze či Vlasy jako havran…) K frazeologickým spojením v širším slova smyslu se někdy počítají i ustálené útvary větné, jako jsou přísloví (Komu se nelení, tomu se zelení) a pořekadla (Na nový rok o slepičí krok).

Bohatství a slohová rozrůzněnost slovní zásoby je důležitým měřítkem vyspělosti jazyka. Počet slov, kterých sami v mluvených nebo psaných projevech užíváme, což je aktivní slovní zásoba, je však mnohem menší než počet slov, jimž při četbě nebo poslechu rozumíme, t.j pasivní slovní zásoba. Individuální aktivní slovní zásoba se odhaduje na 3 – 10 tisíc slov podle stupně vzdělání a jazykových schopností uživatele jazyka. Pasivní slovní zásoba na 9 – 36 tisíc slov, přičemž aktivní i pasivní slovní zásoba se neustále zvyšuje, hlavně četbou a studiem umělecké i odborné literatury.

Slova a sousloví nesou informační obsah, který označujeme jako význam. Ve významech slov se projevuje lidské chápání světa, lidské hodnocení (např. škodná – zvěř škodící člověku) Z jazyka nemizí ani pojmenování výplodů lidské fantasie, jenže se jich užívá obrazně (např. Pegas – okřídlený kůň, ale osedlat Pegasa – básnit). S prohlubováním lidského poznání se zdokonaluje odborné názvosloví, terminologie vědních i praktických oborů. U významu slov se rozlišuje obsah a rozsah.

Obsah významu je soubor významových rysů, to je složek, na které lze význam slova rozdělit (např. čtyřúhelník vydělíme tyto významové rysy: 1. Rovinný útvar, 2. Omezený čtyřmi úsečkami.). Rozsah významu je dán souborem předmětů nebo jevů vykazujících samostatné významové rysy (např. rozsah významu slova čtyřúhelník  zahrnuje obrazce: čtverec, obdélník, lichoběžník, obecný čtyřúhelník, a další).

Soustava českých hlásek

Dělí se na samohlásky (a, e, i, o, u) – to jsou tóny a souhlásky – šumy. Souhlásky, při jejichž vyslovení hlasivky kmitají se nazývají znělé, souhlásky vyslovené bez účasti hlasivek jsou neznělé. Znělé jsou všechny samohlásky a tzv. souhlásky nepárové (m, n, ň, j, l, r). K nepárovým patří i souhláska ř, která však může být znělá i neznělá, podle souhláskového okolí a podle postavení ve slově. Souhlásky odlišující se jenom znělostí nazýváme párové (b – p, z – s, ž – š, g – k, h – ch)

Hlavní zásady spisovné výslovnosti

Zatímco pravidla pravopisu lze stanovit dohodou, pravidla spisovné výslovnosti určuje ortoepická komise na základě poznané a popsané výslovnostní normy, tj. souboru pravidel pociťovaných jako závazných. Výslovnostní norma se zjišťuje v projevech těch mluvčích, kteří spisovného jazyka užívají běžně a uvědoměle, jako jsou např. rozhlasoví či televizní hlasatelé. Pravidla české výslovnosti byla shrnuta ve dvou svazcích příručky Výslovnost spisovné češtiny. První svazek se zabývá výslovností slov domácích, druhý výslovností slov přejatých. Ta se také uvádí v hranatých závorkách v Pravidlech českého pravopisu. Vyslovovat spisovně neznamená vyslovovat přesně podle psané podoby slov, i když jsou mezi českým pravopisem a výslovností větší shody než v jazycích jiných, např. v angličtině.  Táž hláska se v písmu označuje dvojím způsobem, např. samohlásky měkké a tvrdé i,(byl bit a nový byt) samohlásky ú a ů (úkol a dům). Souhlásky ď, ť, ň se označují buď písmeny s háčky (ďábel), nebo před ě či í písmeny d, t, n (dítě). Skupiny hlásek bje, vje se píší buď bě, vě (oběd, věk), nebo bje, vje (objem, vjezd). Skupina hlásek mňe se v písmu označuje buď mně (zapomněl), nebo mě (uměl). Skupina párových souhlásek se vyslovuje buď celá znělá (sbírat – zbírat), nebo neznělá (z tábora – s tábora), rozhodující je poslední souhláska ve skupině, ostatní se vyslovují podle ní zněle či nezněle. K této změně však nedochází před souhláskou v (svolat a zvolat), pak vyslovujeme ve shodě s psanou podobou. Výjimku tvoří skupina sh, ta se v Čechách vyslovuje celá nezněle (na schledanou) a na Moravě zněle (ne zhledanou). Znělá párová souhláska se mění na neznělou na konci slova před pauzou (sud – sut). Dvě sousední stejné souhlásky se vyslovují splývavě (činnost – činost), jen tam, kde by mohlo dojít k nedorozumění se vyslovují zdvojeně (racci x raci) i na hranici dvou slov (pod dubem). Slova dcera, srdce, ctnost vyslovujeme nejčastěji zjednodušeně (cera, srce, cnost). Nevyslovuje se počáteční j ve tvarech slovesa být (jsem – sem). Spisovná výslovnost má pro ústní projev podobnou důležitost jako dodžování pravidel pravopisných pro projevy psané. Ortoepická pravidla se vztahují i na správný přízvuk. Přízvučná bývá vždy první slabika slova. Některá krátká slova přízvuk nemají a v proudu mluvené řeči se opírají většinou o přízvučné slovo, které předchází – příklonky – nebo následuje – předklonky. Jinou odchylku od základního pravidla představují původní jednoslabičné předložky: bez, do, ke, ku, nad, o, na, ob, od, po, pod, pro, před, přes, při, se, u, ve, za, ze. Tyto předložky vyslovujeme přízvučně, tj. následující jméno svůj přízvuk ztrácí.