Formalismus – Viktor Borisovič Šklovskij
Viktor Borisovič Šklovskij (1893–1984) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů ruského formalismu a zakladatelem petrohradského Sdružení pro studium básnického jazyka, jehož členy byly např. také Osip Brik a Boris Ejchenbaum. Je také autorem jedné z nejdůraznějších tezí ruské formální školy, která zní takto: cituji: „Nová forma se neobjevuje proto, aby vyjádřila nový obsah, ale proto, aby změnila formu starou, která svou uměleckost už ztratila.“
Soubor studií, které byly souborně publikovány od roku 1917, je považován za jeden z nejvyhraněnějších projevů zmiňované ruské formální školy, dalo by se dokonce říci, že je jejím manifestem. Vzhledem k tehdejším kontaktům mezi ruskými formalisty a pražskými strukturalisty se záhy po ruském vydání začalo pracovat na českém překladu. Dílo vyšlo několikrát v revidované podobě.Díky tehdejším poměrům však došlo k postižení cenzurou či autocenzurou,takže např. vypadla zmínka o Trockém či kritická zmínka o marxismu a proletářské diktatuře. V pozdějších letech už naděje na vydání nebyla vůbec, protože formalismus stejně jako strukturalismus byly podrobeny ostré ideologické kritice. Co vadilo marxistické literární vědě, je samo téma knihy. Nezabývala se totiž ideovým obsahem literárních děl, ale soustředila se na to, jak je literární dílo uděláno.
Svého zcela necenzurovaného vydání se dočkalo až v roce 2003, doplněno Mukařovského studií K českému překladu Šklovského Teorie prózy, původně vyšlé v časopise Čin z roku 1934. Dostává se nám čtení nejen o metodologii tohoto teoretického směru (především o metodách tzv. syžetové výstavby), ale také podnětné teorie žánrů (novela s tajemstvím, románs tajemstvím, parodistický román, ornamentální próza) a konečně i brilantních srovnávacích analýz jednotlivých literárních děl (Cervantesa, Ch. Dickense, L. Sternea,A. C. Doyla, L. Tolstého i A. P. Čechova).
Teorii prózy je hned od samého počátku polemicky namířena proti ruskému symbolismu opírajícím se o tradiční Potebňovu koncepci umění jako myšlení v obrazech. Hlavní výtka je vedena proti tomu, že Potebňa nerozlišoval praktický přesněji prozaický jazyk, v němž platí zákon ekonomie tvůrčích sil, dosáhnout záměru co nejmenším počtem slov, od jazyka básnického. Ten charakterizuje především způsob vidět věci novým pohledem, vyvedené z jejich kontextu, což Šklovskij dokládá na příkladu Tolstého próz. K cíli nám sice může pomoci obraz, ale neměl by se přibližovat významu našeho chápáni, ale vytvořit zvláštní vnímání předmětu. Cílem tedy není poznání, ale vidění. Prozaická řeč je řečí obyčejnou, pravidelnou a lehkou a určuje ji faktor automatizující, oproti tomu poetická řeč je označena za řeč stavební, která je pokřivena a brzděna, z toho plyne, že její rytmus spočí v porušování rytmu prozaického. Básnickým postupem, který je originální je tedy nutně zpomalení, zabrzdění a retardace, nejrůznější formy pokřivení praktického jazyka a jeho rytmu. Jsou to na příklad paralelismy, tautologie, pleonasmy, vkládání novel, digrese, časové inverze, kdy si vlastně forma tvoří pro sebe obsah.
Nelze opomenou také Šklovského pojetí literárních dějin, které formuluje hlavně ve dvou posledních kapitolách. Pohyb literárních dějin vytváří čáru trhanou a lomenou, dědictví se při směnách literárních škol nepřenáší z otce na syna, ale ze strýce na synovce. Kánon románu jako žánru může být častěji než každý jiný kánon zparodován a „přejinačen“. Hranice mezi vážností a humorností se ruší tím, že forma humoristická jako forma nejméně kanonizovaná, pracující přitom nejintenzivněji s aparátem smyslové nerovnosti, připravuje nové formy pro umění vážné. Proto je také za nejtypičtější román světové literatury označen Sternův Tristram Shandy, pro nějž je typické obnažování formy. Umělecké forma je zde podávána bez jakékoliv motivace, prostě jako forma. Děj je zpomalován mimo jiné přestavováním: věnování je obsaženo až v 8. kapitole, předmluva dokonce v 64. kapitole, 178. a 179. kapitoly jsou umístěny teprve za kapitolu 185.
Pokus ruské formální školy udělat z díla čistý, vědecký preparát jako metoda literární a jazykové analýzy zůstává dosud neporažena, i když byla mnohokrát velice kritizována. Odkaz ruské formální školy je i téměř po století svého vzniku dosud. Málokdy se stává, že by se literárně vědné studie setkávaly po také době ještě s nějakými úspěchy. Šklovského Teorie prózy je tedy jednou z mála výjimek.