Moje cesta ke čtenářství – úvaha
„Umyj si ruce!“, „Vyčůrat a spát!“, „Bylo, nebylo…“
Patříte také k těm šťastlivcům, kteří výše uvedené věty kdysi slýchávali takřka den co den? Pak je vše v pořádku, protože vaši rodiče kromě toho, že se starali o vaše základní fyziologické potřeby (potřeba jídla, spánku, dostatečná hygiena), také dobře věděli, co každé dítě ke svému spokojenému životu potřebuje. Ano, mám na mysli únik za devatero hor a devatero řek, kde každé dítko může prožívat svá dobrodružství, zažívat pocity přátelství, bezpečí a především bezmezné jistoty, že pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí.
Také já jsem patřila k těm dětem, které každý večer hned po večerníčku utíkaly do postele, zachumlaly se do peřin a netrpělivě čekaly na maminku, až rozsvítí lampičku, otevře knížku a rozvypráví se o tom, co tentokrát provedla ta Pipi dlouhá punčocha.
A ještě netrpělivěji jsme s bratrem očekávali příjezd babičky, která s sebou vozívala kouzelné sluchátko a podnikala s námi různé výlety žáků třetí B, v čele s Machem a Šebestovou. Že neuhodnete, kdo měl tu čest mít ve vlasech červenou mašli? Jen pes Jonatána nám při našich hrátkách chyběl.
Jak jsme rostli, maminku přestávalo bavit vyprávět nám už po stodvacátéprvní o tom, proč vlk sežral Karkulku a vyjmenovávat všech sedm Sněhurčiných trpaslíků. Není proto divu, že jen co jsme přelouskali slabikář, a zvládli přečíst složitější věty než Ema má maso, máma ho umí mlít, a ještě k tomu má Emu, vydali jsme se do ráje zvaného „knihovna“. Prostředí plné obrázků, veselých barev, polštářů, deskových her a v neposlední řadě spousty zajímavých knížek, nás uchvátilo hned při první návštěvě. Odcházeli jsme vždycky s plným batůžkem knížek, až milá paní knihovnice měla obavy, abychom se pod tou tíhou nezlomili.
Pravda, po čase jsem Děti z Bullerbynu a spol. vyměnila za jiné hrdiny – Hochy od Bobří řeky, Rychlé šípy a spolu s nimi se snažila dodržovat zásady modrého života a vyhledávat podobná dobrodružství. Možná i díky panu Foglarovi, jsem dodnes skautkou.
Jak už to tak bývá, zanedlouho přišel čas, kdy povinnosti měly přednost před zábavou. To se samozřejmě promítlo i do výběru literatury. Dodnes bych ráda poznala ty hlavy, které se rozhodly nebohým primánům dávat do povinné literatury takové skvosty jako je Epos o Gilgamešovi, a sekundánům F. L. Věka…Ráda bych se jich zeptala, s jakým úmyslem, tak činili… ačkoliv možná snad radši ne. Pokud by totiž odpověděli, že v nás chtěli probudit zájem o literaturu, asi bych se rozesmála…což by se jim nemuselo pozdávat jako vhodná reakce.
Naštěstí jsme s přestupem na vyšší gymnázium narazili na „zlatou“ profesorku češtiny. Byla si dobře vědoma, že sami od sebe nebudeme po večerech louskat Homéra apod., a proto nám vždy pečlivě vybírala ukázky z probíraných děl, které by nás mohly zajímat, a společně s námi se poté zamýšlela nad charakteristikami hrdinů a jejich myšlenkovými pochody, na souvislosti s životem autora, historické pozadí….moc dobře tehdy věděla, že takovéto hodiny nás ke čtení přivedou spíše, než cár papíru s povinnou literaturou, který jsme beztak všichni začátkem září ztratili.
Na gymnáziu jsem se zapsala také do literárního semináře. Ten nám poskytl prostor, pro literaturu, která není v běžných osnovách. Paní profesorka byla natolik charismatická a přesvědčivá, že ještě dnes mám doma poznámky s knížkami, ze kterých nám předčítala, a zaujala nás natolik, že jsme si je zatoužili přečíst sami.
S odchodem gymnázia a přechodem na zdejší školu jsem přišla o řadu inspirací… Ať už jde o zmíněné profesorky, spolužáky, známé… Nicméně změna okruhu lidí okolo mě, významně rozšířila mé obzory po světě literatury. Svůj podíl na tom má i hudba, kterou velmi ráda a hodně poslouchám. Její autoři, muzikanti, se totiž často inspirují různými spisovateli, a hrdě se k tomu hlásí…a není nic lepšího, než si číst knihu a jako kulisu mít puštěnou hudbu, která z příběhu přímo vychází, nebo kterou vytvořil autor sám. Nový rozměr pro vnímání literatury nabízí i autorská čtení, kdy vám vaši oblíbenou knížku předčítá uměleckým přednesem sám autor.
Věřím, že to jakým způsobem teď vnímám literaturu, je odrazem těch chvilek strávených ve společnosti pohádek a rodičů. A jsem za to ráda, a snad mi nic nezabrání v tom, abych podobně v budoucnu obdarovala svoje děti