Základní formy zdvořilosti
Úvod
Dnešní doba je charakteristická zvýšeným tempem a řadou dalších relativně nových situací, jakými jsou informační boom, zvýšená míra zátěže, změny situací, nevídaný technický pokrok s mnoha inovacemi a vymoženostmi, prohlubující se rozpor mezi bohatými a chudými, růst specializace atd. Náš život je jiný než životní cesty našich prarodičů i rodičů. jednou z mála stálic mezi lidmi zůstávají oslovení a mezilidské vztahy, a s nimi spojené rozličné peripetie od radosti a porozumění přes napětí a po nepochopení a utrpení. [1]
Co kdysi stačilo a platilo pro několik pokolení, dnes pomine a ztratí účinnost během jednoho desetiletí, někdy i dříve. Tykání a vykání patří mezi základní formy zdvořilosti. Používáme je dnes a denně, s menší či větší úspěšností. V jedné části seminární práce jsem se pokusila naznačit výčet několika forem dalších forem zdvořilosti.
V další části zabývám tituly, a to titulováním vladařů, státníků, církevních hodnostářů a šlechty. I když je náš stát republikou a s vladaři, církevními hodnostáři a šlechtou se setkáváme nejčastěji jenom na barevných obrázcích v novinách a na internetu. Přestože je setkání s takovými osobami v našich zeměpisných šířkách velmi vzácné, v minulosti, zejména když ještě české území bylo součástí Rakouska-Uherska, nemuselo být takové setkání nemožné. Uvádím zde krátce možnosti jak při setkání takovouto osobu oslovovat. Do této části jsem zahrnula i titulování při setkání s osobou s akademickým titulem.
1. Oslovování
Zlaté pravidlo oslovování: Oslovujeme vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje. Jestliže se nám někdo představí jako doktor Novotný, budeme ho oslovovat ‚pane doktore‘. Pokud se představí jako Aleš Novotný a dá nám vizitku, na níž je titul, je to totéž, budeme ho oslovovat ‚pane doktore‘. I kdyby někdo titul měl, ale neměl ho ani na vizitce, ani by se nám tak nepředstavil, budeme mu říkat ‚pane Novotný‘.
Všechny ženy oslovujeme „paní“, bez ohledu na to, jsou-li vdané či nikoliv. Oslovení slečno si dovolíme jen vůči velmi mladé dívce – anebo když si o to žena sama řekne. Oslovujeme totiž vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje.
Přidat jméno se vyplatí. Známe-li jména dobře, vždy potěšíme vstřícnějším: dobrý den, pane Kocábe, dobrý den, Petře. Tím svému protějšku zalichotíme a získáme si jeho sympatie. Při oslovování tituly již nepřidáváme jméno. V dopise tedy nepíšeme „Vážená paní inženýrko Halouzková“, „Vážený pane řediteli Knížku“, ale jen „Vážená paní inženýrko“, „Vážený pane řediteli“. Jména k titulům přidáváme jen tehdy, pokud by při konverzaci (při čtení dopisu či při služebním rozkazu) nebylo zřejmé, kterou osobu tím myslíme.
Oslovení vyjadřuje náš vztah k oslovovanému, může být různé: podle situace, taktu, zvyku, tradice. Pokud mluvíme o osobě, která není přítomná, neměli bychom používat 3. os. ON, ONA. Citlivě vybíráme mezi paní, slečnou, mladou paní, atd. Jakmile někoho oslovujeme, jsme k němu čelem, nemáme ruce v kapsách, u pánů je vhodné neoslovovat každou ženu na ulici, je vhodné působit vyrovnaně, nesměle.[2]
2. Vladařské, státnické, církevní a šlechtické tituly
Titulů jako takových je celá řada a nemusí jít pouze o jakousi certifikaci o ukončení vysoké školy, nicméně se jedná i o titulaturu vladařů, či panovníků.[3] Ukázku vladařských, státnických, církevních a šlechtických titulů jsem uvedla v přílohách č. 3 a č. 4.
3. Tituly
Akademické tituly při oslovování používáme zejména v prostředí, kde jsou obvyklé. Nebo víme-li, jak jsou důležité pro osloveného. Vždy musíme znát titul s jistotou přesně.
Oslovujeme akademickými tituly, ne vědeckými hodnostmi, k rozlišení nám pomůže fakt, že akademické tituly bakalář, magistr, inženýr, doktor medicíny…, docent, profesor jsou na vizitkách před jménem. Kdežto vědecké hodnosti kandidát (CS.c.) nebo doktor věd (Ph.D.) bývají za jménem.
Titul užíváme jen jeden, i kdyby jejich nositel jich měl pět. Oslovujeme vždy titulem, hodností nebo funkcí nejvýznamnější: pane senátore, i když je doktor práv, pane generální řediteli, i když je inženýr, pane profesore, i když má za sebou docenturu. U těchto titulů nerozlišujeme, zda jde o slečnu nebo paní. Lékařku oslovíme jen „paní doktorko“, jak směšně by znělo „slečno doktorko“, a to i když víme, že paní doktorka je stále ještě svobodná.
Problémy si můžeme způsobit i při oslovování vojáků, policistů – a koneckonců i hasičů – jejich hodnostmi. Zvyk oslovovat ženy mužským rodem patří do dob, kdy jich v armádě bylo jako šafránu. Dnes jsou ženy běžně vojákyněmi nebo policistkami, a proto jediné správné oslovení zní: „Paní praporčice Sýkorová, paní podpraporčice Malá, můžete odejít. Na správném oslovení vždy záleží, to nejen v armádě.[4]
3.1 Akademické tituly
Celkem existuje několik desítek českých akademických titulů. Navíc se dnes stále častěji setkáváme s mezinárodními tituly. Akademické tituly jsou v ČR oprávněny udělovat pouze vysoké školy a fakulty na základě zákona o vysokých školách. Titul není součástí jména, jelikož může být na rozdíl od jména odebrán. Většina používaných titulů je zkratkou latinského výrazu pro danou akademickou hodnost. V případě, kdy dosáhneme v určitém oboru vyššího vzdělání, než jsme měli doposud (např. Bc. pak Mgr.), přestaneme nižší titul používat. Naopak dva různé tituly (z odlišných oborů) užíváme současně.[5] Ukázku akademických titulů jsem uvedla v přílohách č. 1 a č. 2.
3.1.1 Jak používat akademické tituly
V ČR každoročně přibývá osob, které úspěšně zakončují své vyšší či vysokoškolské vzdělání získáním příslušného akademického titulu. V současné době mají u nás právo udělovat akademické tituly vysoké školy. Počet vysokých škol a nabídka studovaných oborů je však široká, a tak se málokdo z nás dokáže zorientovat ve zkratkách veškerých titulů, umí je rozšifrovat a správně používat.
Neakademickým titulem získaným absolvováním studia na vyšší odborné škole, je titul diplomovaného specialisty, DiS., který se při písemné komunikaci vždy uvádí za jménem dotyčného. Běžně se vyskytující tituly bakalářů, inženýrů, magistrů či doktorů medicíny a práv nečiní většinou žádné problémy. Pokud se však objeví před jménem oslovovaných osob zkratky akademických titulů jako MDDr., MVDr., RSDr., RCDr., mnozí z nás zaváhají.
Tímto však výčet akademických titulů nekončí. Dále se můžeme setkat s tituly akademicko-vědeckými. Ty náleží všem osobám, které úspěšné složily státní doktorskou zkoušku a zároveň obhájily vlastní dizertační práci. Mezi tyto akademicko-vědecké tituly patří např. titul PhD.
S tím, jak mnozí využívají možnosti studia na některé ze zahraničních škol, souvisí i častější výskyt různých zkratek jak před, tak za jménem dotyčné osoby. Anglosaské akademické tituly se uvádí vždy za jménem. Mezi nejčastější se vyskytující patří titul B. A., který získává absolvent škol se společenským nebo humanitním zaměřením, titul B.S.B.A., který získá absolvent škol s manažerským zaměřením. Méně častými anglosaskými tituly jsou titul M.F.A. náleží absolventům uměleckých vysokých škol nebo titul LL.M. získaný absolvováním studia právnické fakulty.
Při používání titulu při písemné komunikaci s dotyčnou osobou je potřeba, abychom správně uvedli všechny tituly, které daná osoba získala absolvováním různých studijních oborů, většinou při absolvování povícero vysokých škol. V případě, že nevíme, kolik a které tituly uvést, je možné vyřešit tento problém použitím latinské zkratky p.t. (pleno titolo), která vyjadřuje skutečnost, že daná osoba získala více titulů. My však přesně nevíme, o které tituly se jedná a nechceme se při snaze o jejich vyjmenování zmýlit. Označení pleno titolo pak zastupuje všechny tyto získané tituly.
Správnému používání titulů je potřeba věnovat řádnou pozornost. Někteří lidé chybné titulování přejdou s úsměvem na tváři, najdou se však mnozí takoví, kterým na správném používání titulů záleží.[6]
3.2 Oslovování korunovaných hlav
S oslovením korunovaných hlav to není vůbec snadné. Buďme rádi, že se s nimi nevídáme častěji. Jen se podívejte, na co bychom si museli dávat pozor: Krále oslovíme „Vaše Veličenstvo!“, vévodu „Vaše Výsosti!“, velkovévodu nebo prince či jiného člena královské rodiny „Vaše královská Výsosti!“, císaře „Vaše císařské Veličenstvo!“ (jediný současný císař na světě je japonský), kardinála „Eminence!“, papeže či, tibetského dalajlámu „Vaše Svatosti!“. Oslovení „Excelence!“ je určeno širokému okruhu vysokých státních úředníků a diplomatů. “Excelence” oslovujeme cizí prezidenty, premiéry, ministry zahraničí a velvyslance. Ty nejčastěji, protože jich je také nejvíc. Nicméně moderní doba zjednodušila a počeštila i oslovování v této oblasti: dnes říkáme běžně pane premiére, pane prezidente, pane velvyslanče.[7]
3.3 Šlechtické tituly
Šlechtický titul je udělovaný zejména v monarchiích za zásluhy panovníkem. Udělením šlechtického titulu se osoba, a zpravidla i její potomci, stávají členy aristokracie. S udělením šlechtického titulu bývala spojená privilegia, jako je právo nosit erb, právo pečetit červeným či zeleným voskem a účast na správě státu. V českých zemích do r. 1848 mohl pouze šlechtic zasedat v zemském sněmu, vlastnit deskový statek či mohl vykonávat určité úřady.
Aristokratické tituly udělené v zahraničí platí u nás, pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Tyto šlechtické tituly mají mnohem blíže k funkci státních vyznamenání, než že by označovaly příslušnost ke šlechtě. Jejich nositelé jsou významné a zasloužilé osobnosti. Např. britské, belgické, švédské, dánské, lucemburské, holandské, lichtenštejnské, španělské, thajské, filipínské či japonské aristokratické tituly jsou oficiální tituly platné po celém světě. Některým českým šlechtickým rodům se podařilo získat aristokratické tituly zpět prostřednictvím jiných států.
3.3.1 Aristokratická titulatura v různých zemích
Belgie: Belgická královská rodina např. legalizovala titul rodu Lobkowitzů po jejich emigraci z komunistického Československa.
Dánsko: Existují tradiční i novodobí šlechtici povýšení královskou rodinou.
Filipíny: Přestože jsou Filipíny republikou, uzákoněným titulem je Sir udělený Rytířům řádu Dr. José Rizala. Řád Rytířů José Rizala má stoletou tradici a je rozšířen po celém světě, platné jsou jen tituly rytířů registrovaných v řádu přímo na Filipínách.
Finsko: Přestože republika, akceptuje Finsko šlechtické tituly. Samo však žádné nepřiznává.
Japonsko: Císařství s aristokratickými samurajskými tituly.
Lichtenštejnsko: Šlechta existuje jen v rámci panovnického domu, ale lichtenštejnský kníže uděluje čestné aristokratické tituly.
Thajsko: Šlechtické tituly vyjadřují vztah ke králi a jsou udělovány v rámci královské rodiny.
Velká Británie: Kromě tradiční šlechty, uděluje královna šlechtické tituly nejzasloužilejším osobnostem.[8]
4. Nabídka tykání
Tykání může navrhnout pouze společensky významnější osoba: žena nabízí tykání muži, služebně výš postavený níže postavenému, starší mladšímu. Vzhledem k tomu, že tykání nám vždy nabízí společensky významnější osoba, nemůžeme ho prakticky odmítnout. Urazili bychom ji. Je to jako nepřijmout nabízenou ruku. Nechceme-li si tykat se šéfem, těžko si poradíme. „Nezlobte se šéfe, pokud mi budete tykat, pro mě to bude velká čest, ale já vám bych raději vykal.“ To by mohlo být východisko, proč ne… Společensky významnější by měl odhadnout, kdy to jeho protějšek rád přijme a kdy naopak může způsobit trapas.
S tykáním je i další potíž. Tak jako zapomínáme tváře – a představujeme se třeba i poněkolikáté, pozapomenuté tykání může být důvodem k rozladění. Z takových situací se dostávají hladce jen opravdoví mistři společenského chování a konverzace.
Právo na tykání chápeme jako vyznamenání, které vychází z přátelství nebo lásky a zavazuje tykání k úctě k druhému, tykání by nemělo být v žádném případě důvodem pro nedbalé chování. První krok = oslovujeme křestním jménem, kde může dojít k určitému stupňování: Slečno Evo, Evo vy. V pracovním a obchodním styku může tykání urychlit komunikaci, ale na druhé straně by mohlo vytvářet stupeň zavazující anebo dojem nižší autority. Tykání vždy nabízí osoba společensky významnější (žena muži, starší mladšímu). Tykání v zaměstnání mezi nadřízenými a podřízenými je někdy problematické, někteří lidé mohou chápat tykání s nadřízenými jako určité vyznamenání a může je to motivovat k lepším výkonům, ale u někoho může docházet k tomu, že je to důvod pro benevolentní přístup k pokynům nadřízeného anebo dokonce, že je to projev určité protekce. Problematické je tykání mezi mužem a ženou, nemělo by to svádět k důvěrnějšímu chování, neměli bychom se pokoušet navázat tykání tím, že někomu občas tyknem. Vždy platí, že společensky významnější osoba určuje charakter vzájemného vztahu, tzn. tykání a vykání.[9]
4.1 Autorský plurál
Autorský plurál je stylistický prostředek spočívající v tom, že se autor použitím množného čísla (Jak jsme již publikovali v předchozí práci …, Zastáváme názor, že …) vyhýbá opakovanému používání slova já a první osobě. Autorský plurál je obvyklý zejména u odborné literatury, kdy může:
– vyjadřovat skromnost (či nízkou asertivitu) autora, například naznačovat týmový charakter vědecké práce, o níž autor referuje, a jejích závěrů
– vyjadřovat jinou modalitu, např. neochotu autora hlásit se k tvrzení s plnou osobní odpovědností a jistotou atd., často je spojen s jinými zpochybňujícími modálními prostředky (např. pokusíme se nastínit)
V anglojazyčné literatuře je obvyklejší používání jednotného čísla a sebevědomější osobní přihlašování k vlastním názorům, práci i závěrům, použití autorského plurálu pro jediného autora je považováno až za nepřípustné a autorský plurál je vyhrazen pro kolektivní práce. Směrem na východ stoupá používání autorského plurálu – obvyklý je v textech českých, německý, slovenských, polských a ruských.
V českém jazyce konvence používání autorského plurálu není zcela ustálená, takže záleží do značné míry na autorovi samém, zda zvolí jednotné nebo množné číslo. Někdy se v podobné funkci používá vyjadřování neosobního (např. jak již bylo uvedeno výše).
4.2 Inkluzivní a empatický plurál
Toto použití je běžné u písemných i ústně předávaných návodů, instrukcí a pravidel (obsah sáčku vložíme na 10 minut do vroucí vody, zde nekouříme, teď se vyčuráme a půjdeme spinkat) a může nabývat i podoby „empatického my“ (Jakpak jsme se vyspali, pane Dvořáku?). Tento styl demonstruje účast autora (mluvčího) a jeho kladný vztah k adresátu sdělení, v některých situacích může působit i autoritativně (např. použije-li jej lékař k pacientovi), ironicky (Tak copak tady děláme, pane?) atd.
4.3 Majestátní plurál
Majestátní plurál, někdy též královský plurál, je způsob, kdy panovník nebo jiný vysoce postavený představitel státu nebo církve o sobě hovoří v množném čísle (my namísto já). Tímto způsobem dává mluvčí najevo vážnost svého postavení. Ukázka majestátního plurálu je v příloze č. 5.
4.4 Onikání
Onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Onikání je obdobou českého vykání. Onikání se používá např. v němčině, dánštině či norštině. V minulosti se pod vlivem němčiny používalo i v češtině. Dnes je v češtině pokládáno za archaismus, respektive historismus, zpravidla mající charakter parodie. Užívá se též často v židovských anekdotách. Např. Pane Schwarzi, jsou velice laskav (= jste velice laskav).
5. Onkání
Onkání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby jednotného čísla. Onkání se v češtině užívalo převážně v 18. století při rozhovorech dospělých osob s dětmi, nebo osob s jejich služebnými. Užívalo se převážně v rodinách vyšších tříd. V dnešní době v Česku již zpravidla zaniklo, v některých případech se však užívá při oslovení jako nahrazení titulu, a vyjadřuje tak zdvořilost mluvčího. Kromě češtiny se onkání vyskytuje i ve švédštině, finštině, italštině a polštině. V polštině však nezaniklo a i nadále je tu převládající zdvořilostní formou. Španělština oslovování ve 3. osobě používá taktéž – ve významu vykání a to i pro množné číslo.
Příklady: On už je tady? Počkal jen chvíli. (Už jsi tady? Počkej jen chvíli.)
Příklady nahrazení titulu: Přeje si pan ředitel něco? Může pán chvíli počkat? (Pane řediteli, přál byste si něco? Mohl byste, pane, chvíli počkat?)
6. Tykání
Tykání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 2. osoby jednotného čísla (ty). Tykání je v mnoha společnostech považováno za důvěrné, neformální a v mnoha situacích a společenských vztazích nepřijatelné. K vyjádření formálnosti, společenského odstupu či úcty, zejména při jednání s cizími, staršími či společensky významnějšími osobami se jako protiklad k tykání v češtině používá vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy). V některých jiných jazycích, např. němčině, se obdobně využívá onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni), případně dalších jazykových prostředků.
V češtině s tykáním souvisí i volba neformálního pozdravu (nazdar, ahoj, čau). Při vykání se používá formální dobrý den a na shledanou. Při tykání se též zpravidla oslovuje křestním jménem či přezdívkou. Oslovení pane, paní je formální a obvykle se používá jen při vykání.
Příklady: Petře, podej mi prosím pero. (tykání)
Pane Nováku, podejte mi prosím pero. (vykání)
7. Vykání
Vykání je oslovování jedné osoby pomocí množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Vykání neznámým osobám se v češtině považuje za zdvořilé, tykání neznámé osobě naopak za urážlivé.
7.1 Tykání a vykání v různých jazycích
V češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice tykání existovalo, ale zaniklo. Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).
7.2 Pravidla vykání a tykání
Pokud si dvě osoby vykají, tykání by měla vždy navrhovat žena, starší osoba a nadřízený. Nicméně pokud jde o priority mezi těmito skupinami, není společenská konvence zcela jednoznačná. Zpravidla se soudí, že ženě, jako slabší bytosti, by mělo být dáno právo určovat vývoj společenského vztahu a měla by tedy tykání navrhovat jako první. Snad jen velmi vážený muž má právo navrhnout ženě tykání jako první. Pokud někdo navrhne tykání, je možné to slušně odmítnout a navrhující by to měl přejít. Důležitá je v tomto případě společenská vnímavost, protože jak navrhující, tak odmítající se zde pouštějí na „tenký led“.
7.3 Tykající skupiny
Tykání je vyjádřením faktu, že se dané osoby znají, nebo jsou na podobné společenské úrovni. V převážné většině případů si tykají tyto osoby:
– příbuzní, vesměs i poměrně dosti vzdálení, v dnešní době téměř bezvýhradně děti tykají svým rodičům; výjimkou bývají královské páry, kde si manželé (alespoň na veřejnosti) většinou vykají
– děti mezi sebou, kamarádi
– studenti, zpravidla si tykají i studenti vysokých škol, i když je mezi nimi výrazný věkový rozdíl
– v některých profesích a oborech spolupracovníci, jsou-li na stejné pozici a stejně staří
– tykání je pravidlem v některých organizacích, klubech nebo zájmových spolcích
– tykání se užívá na internetu v diskuzích a na fórech
– v době socialismu se komunistická strana snažila propagovat, že se všichni lidé mají tykat, protože všichni jsou si rovni. Tato myšlenka se však neujala nejspíše proto, že rovnost ještě neznamená, že postoj jednoho člověka k druhému je pokaždé stejně otevřený
7.4 Sporné případy
Děti zpočátku výhradně tykají, teprve v určitém věku postřehnou rozdíl v těchto jazykových figurách. Pak pro ně nastává problém, u kterého „strejdy“ může zůstat u tykání. V některých případech (na pracovišti, učitel studentovi) se jako společensky nejpříznivější jeví vykání s užitím křestního jména osloveného, protože jde o formu zároveň přátelskou a zároveň zdvořilou (např. Stihl jste to napsat, Petře?). Pokud si nejsme jisti, je vždy lepší dodržovat vykání. Sice tím můžeme způsobit, že kontakt bude příliš formální, ale nikoho bychom tím neměli urazit.
7.5 Střídání tykání a vykání
Střídat tykací a vykací formu u téhož člověka je ve většině případů společensky nepřípustné. Zpravidla k němu dochází, pokud si mluvčí není jist svým postavením k oslovenému. Pokud se toho dopouští nevědomky nebo omylem, neměli bychom ho za to nijak vinit, ale jen ho upozornit, kterou formou preferujeme. Přesto lze tento fakt někdy akceptovat jako společensky vhodný:
– doktor (zejména např. urolog, gynekolog) by měl vždy vykat pacientovi při prohlídce, i když je to jeho známý
– moderátoři si někdy navzájem vykají, přestože v soukromém životě si tykají
– ve školství se mohou v pozici žák-učitel setkat příbuzní nebo známí, pak je vhodné veřejné školní vykání, jako příznak rovného postavení všech studentů a jako důkaz, že dotyčný žák nemá protekci
8. Nereciproční tykání
Pokud jedna osoba ve vztahu tyká a druhá vyká, je k tomu třeba mít pádný důvod. K nerecipročnímu tykání dochází:
– mezi učitelem a žákem základní (a často i střední) školy. Problém může nastávat na střední škole, kde vykání učitele může nezkušené žáky zpočátku mást. Situaci je třeba rozhodnout pole společenského klimatu v dané třídě.
– nadřízený by měl svému podřízenému nereciproční tykání navrhnout, nikoli ho považovat za samozřejmost
– pokud má někdo pocit, že mu nadřízený tyká, aniž by na to měl právo, navrhuje se odpovědět mu rovněž tykáním. Dotyčného to sice pravděpodobně urazí, ale příště už si dá pozor.
9. Tykání, vykání jako řečnická figura
Tykací forma je běžná v některých příslovích, rčeních či úslovích a nelze ji převádět do vykání. – Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Tykání se užívá v afektu a v příkazech. – Ty vole!, Stůj, nebo střelím! Tykání se někdy užívá v seznamovacích inzerátech, aby se ukázala vstřícnost zamýšleného vztahu. Vykání se užívá, pokud chceme upoutat pozornost osloveného. – Pane kolego, mluvte srozumitelně!
10. Opisné formy
V nápisech se často objevují opisné formy, které se vyhýbají přímému vykání nebo tykání. Po vhození mince se rozsvítí světlo na znamení povolení vstupu. Opisnou formu bychom měli použít také v případě, že se setkáváme s osobou velmi dlouhé době a nejsme si jisti společenským postavením. – Omlouvám, ale nemohu si vybavit, odkud se známe.[10]
Závěr
Ve výše uvedených řádcích jsem se zabývala základními formami zdvořilosti, a to zejména tykáním, vykáním, onikáním, onkáním apod. Tato část seminární práce je obsahově nejobsáhlejší, jelikož se s těmito formami základní zdvořilosti setkáváme dnes a denně. V další, podobně velké části, se zabývám možnostmi a formami správného používání akademických titulů. V asi obsahově nejmenší části seminární práce jsem se snažila přiblížit používání šlechtických a vladařských titulů. Přestože je fyzické setkání s takovými osobami v naší republice velmi vzácné, označila bych tuto část nejen pro mě, ale i pro většinu čtenářů za nejzajímavější. Vzhledem k dlouhodobé „královské a císařské“ minulosti českého území, je toto téma, podle mého názoru, pro většinu lidí stále velmi atraktivním tématem.
Zdroje:
1) www.seminárky.cz – seminární práce Etiketa, Úvod do etikety – komunikace mezi lidmi*
1a) *Seminární práce Etiketa, citováno: 28. 10. 2010, dostupná na: http://www.seminarky.cz/Etiketa–6957
1b) *Seminární práce Úvod do etikety – komunikace mezi lidmi, citováno 28. 10. 2010, dostupná na: http://www.seminarky.cz/Uvod-do-etikety-komunikace-mezi-lidmi-12447
2) Termíny Majestátní plurál, Onkání, Onikání, Tykání, Vykání, Autorský plurál, Inkluzivní a empatický plurál, citováno 28. 10. 2010, nalezeny na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana
3) PATOČKA, O.; O tykání a vykání, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, spol. s r.o., 2000. 116 s. ISBN 80-247-0000-X
4) Několik sloučených zdrojů:
4a) Článek Psaní titulů, citace 28. 10. 2010, dostupný na: http://www.pravidla.cz/tituly/
4b) Švehla Jan, Vladařské, státnické, církevní a šlechtické tituly – přehled, publikováno 21. 4. 2010, citace 28. 10. 2010, dostupné na: http://info-koktejl.cz/komentare-rozhovory/zajimavosti/vladarske-statnicke-cirkevni-a-slechticke-tituly-prehled/
4c) Článek Akademické tituly, publikace 10. 11. 2008, citováno 28. 10. 2010, dostupné na: http://www.soupis.cz/aktuality.php?action=detail&article=84
4d) Článek Titul, poslední editace 29. 10. 2010, citace 28. 10. 2010, dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Titul
4e) Článek Seznam šlechtických titulů, poslední editace 2. 10. 2010, citace 28. 10. 2010, naleznete na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_%C5%A1lechtick%C3%BDch_titul%C5%AF
4f) Článek Šlechtická titulatura, citováno 28. 10. 2010, naleznete na: http://www.historickaslechta.cz/slechticka-titulatura
4g) Hutlová Hana, Jak používat akademické tituly, publikováno 9. 7. 2010, citováno 28. 10. 2010, naleznete na: http://dumfinanci.cz/zajimavosti/jak-pouzivat-akademicke-tituly
4h) Článek Které šlechtické tituly jsou platné?, citováno 28. 10. 2010, naleznete na: http://www.aristokracie.cz/fortes-fortuna-adiuvat/
Přílohy
Příloha č. 1: Stupně vysokoškolských titulů
Studijní program | Titul | Vydává se v oborech | Forma |
Bakalářský | Bc. | všech kromě lékařských a uměleckých | před jménem |
BcA. | uměleckých | před jménem | |
Magisterský | Mgr. | humanitních, přírodovědných, právnických, bezpečnostních, farmaceutických, teologických | před jménem |
MgA. | uměleckých | před jménem | |
Ing. | technických, lesnických, ekonomických, zemědělských, vojenských | před jménem | |
Ing.arch. | stavebních | před jménem | |
MUDr. | lékařských | před jménem | |
MDDr. | stomatologických | před jménem | |
MVDr. | veterinárních a hygienických | před jménem | |
Rigorózní zkouška | JUDr. | právnických | před jménem |
PhDr. | humanitních, pedagogických, společenských | před jménem | |
PhMr. | magistr farmacie | před jménem | |
RNDr. | přírodovědeckých | před jménem | |
PharmDr. | farmaceutických | před jménem | |
ThLic. | licenciát teologie | před jménem | |
ThDr. | doktor teologie | před jménem | |
Doktorský titul | Ph.D. | všech kromě teologických | za jménem |
Th.D. | teologických | za jménem |
Příloha č. 2: Pracovní zařazení akademických pracovníků na VŠ
asistent | převážně Mgr., Ing. | absolventi VŠ, nemohou vést závěrečné práce |
lektor | převážně Mgr., Ing. | nemusí vykazovat vědeckou činnost, vyšší výukový úvazek |
odborný asistent | Mgr., Ing. RNDr., Ph.D., aj. | pracují ve vědeckých týmech, publikují, vedou semináře a příp. přednášky, vedou závěrečné práce |
docent | Doc. | vedou vědecké týmy, školí doktorandy, publikují, přednáší, zkouší u státních závěrečných zkoušek, vedou závěrečné práce |
profesor | Prof. | vedou vědecké týmy, školí doktorandy, publikují, ve snížené míře přednáší a vedou závěrečné práce, zkouší u státních závěrečných zkoušek |
Příloha č. 3: Vladařské, státnické, církevní a šlechtické tituly
Vladařské a státnické tituly | |
prezident | hlava státu v republice |
císař | vládce císařství |
sultán | vládce sultanátu |
král | vládce království |
car | vládce carství (císařství resp. království – Ruska resp. Bulharska) |
chalífa | vládce chalífátu |
šáh | perský vládce |
vévoda | vládce vévodství |
velkovévoda | vládce velkovévodství |
arcivévoda | vládce arcivévodství, specifický rakouský titul |
kníže | vládce knížectví, ale také generický název jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na oficiální titul |
velkokníže | vládce velkoknížectví |
kagan | vládce kaganátu |
emír | vládce emirátu |
chán | vládce chanátu |
velmistr | hlava rytířského řádu (např. templáři, maltézští rytíři /johanité/, němečtí rytíři, …) |
princ | potomek panovníka a následník trůnu |
korunní princ | potomek panovníka a následník trůnu |
korunní princ | následník trůnu |
Excelence | oslovení státních funkcionářů resp. hlav států a vlád v mezinárodním styku |
P. P., Pater Patriae (česky otec vlasti) | čestný titul římských císařů, uváděn na konci výčtu jejich titulatury |
Církevní tituly | |
papež Svatý otec, Jeho Svatost | nejvyšší katolický hierarcha |
Eminence | oficiální oslovení kardinála |
Excelence | oficiální oslovení biskupa |
kardinál | nejvyšší hodnostář po papeži, označení se klade až před příjmení (např. Miloslav kardinál Vlk) |
biskup | správce diecéze, slavnostní oslovení – Monsignore |
arcibiskup | metropolita církevní province (v Česku Praha a Olomouc) |
Pater – řeholní kněz | v praxi se však užívá i jako titul diecézního kněze |
Reverendus Dominus (= důstojný pán) | kněz (v praxi se často zaměňuje s Pater) |
Msgre./Mons. | Monsignore |
Šlechtické tituly | |
Nižší šlechta | |
šlechtic | dříve vladyka (vladyctví znamená česky totéž co šlechtictví), nebo také zeman (venkovský šlechtic), obvykle vlastnil jen statek nebo menší tvrz na vesnici |
rytíř | obvykle měl od panovníka propůjčenou zemi (léno), na níž směl podle svého nejlepšího vědomí i svědomí vládnout, na oplátku ale musel v případě válečného konfliktu poskytnout vojsko |
Vyšší šlechta | |
svobodný pán (neoficiálně také baron) | nejnižší možný titul vyšší šlechty, obvykle vlastnil pár vesnic |
vikomt | první z hraběcích titulů, nejdříve úřednický, později údělný (dostal ho pouze jeden určitý člen rodu), titul se vyskytoval zejména ve Španělsku, Francii, Anglii; v Německu a Čechách se nepoužíval |
hrabě | dědičný titul, tento titul je taky nejnižším panovnickým titulem |
markýz (také markrabě) | titul byl udělován v zemích románského jazyka a ve Velké Británii |
kníže | vládl většímu územnímu celku, někdy i státu |
vévoda | v královstvích nejvýznamnější hned po králi, vládl většímu území (někdy i státu) |
Další tituly | |
kurfiřt | říšský kníže s právem volit císaře Svaté říše římské |
markrabě | za krále vládl v pohraniční provincii říše |
lord, lady | není šlechtický titul, ale pouze titul užívaný k oslovení britského peera (od barona až po vévodu) a jeho manželky |
Mezi středověké tituly patřily i majordomus, říšský číšník, vrchní lovčí apod. V ČR je užívání šlechtických titulů na základě zákona č. 61/1918 Sb. |
Příloha č. 4: Stupně šlechty
Vyšší šlechta (panstvo) | Nižší šlechta |
arcivévoda | rytíř |
velkovévoda | zeman |
vévoda | vladyka |
velkokníže | panoš |
kníže | |
markýz | |
hrabě | |
vikomt | |
baron | |
baronet | |
lord |
Příloha č. 5: Příklad majestátního plurálu
Ve vlastním životopise císaře Karla IV. Vita Caroli můžeme např. číst:
Potom otec náš vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže dále vésti války při řečeným pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdati ta města i vedení války. My pak jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastati se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napřed do Čech, kdež jsme nebyli po jedenácte let. Shledali jsme pak, že několik let předtím zemřela naše matka, jménem Eliška.
Království toto jsme nalezli tak spustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měšťan. Hrad pražský byl opuštěn, pobořen a zničen, neboď od doby krále Přemysla II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tom místě jsme dali vystavěti nový a krásný palác s velikým nákladem, jak jej dnes možno spatřiti. Toho času poslali jsme pro svou manželku, jež dotud byla v Lucemburku. Ta přisedši měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu.
[1] O tykání a vykání, Grada Publishing, spol. s r.o., 116s., 1. vydání, rok 2000, Mgr. Otakar Patočka
[2] www.seminárky.cz
[3] několik sloučených zdrojů, plný výčet ve Zdrojích
[4] www.seminárky.cz
[5] několik sloučených zdrojů, plný výčet ve Zdrojích
[6] několik sloučených zdrojů, plný výčet ve Zdrojích
[7] www.seminárky.cz
[8] několik sloučených zdrojů, plný výčet ve Zdrojích
[9] www.seminárky.cz
[10] wikipedie