Příměstská krajina a její typy – esej
Ve středověku byla města obehnána neprostupnými hradbami a izolovala se od svého okolí. Tato izolace skončila převážně v minulém století, kdy byly hradby úplně nebo částečně zbourány. Dnes jsou města pulsujícími útvary se živými styky s blízkým i vzdálenějším okolím. Hranice města nejsou již nepřekročitelnou linií, a proto je při rozboru a hodnocení funkcí měst nutno vycházet ze širší územní základny, která je zřetelně pod vlivem funkcí města a která naopak ovlivňuje jeho infrastrukturu.
Jak na území města, tak i v jeho zázemí se vytvářejí určité koncentrické zóny, odlišující se od sebe svou funkcí a intenzitou, kterou na ně působí jednotlivé vlivy města. Ani tyto zóny nejsou statickým útvarem, poněvadž se mění s časem, se změnami v územní organizaci, srůstem ekonomických i mimoekonomických aktivit a s vývojem celkové úrovně území a jeho obyvatel. Toto zónování je základním prvkem pro plánování a pro vytváření koncepcí dlouhodobého výhledu.
Rozlišujeme tyto zóny :
- centrální, v níž se u větších měst ještě rozlišuje historické jádro a obytné čtvrti
- sídlištní
- doplňková
- příměstská
- okrajová
- mimo sféru ovlivnění
První tři zóny jsou na území města, další tři pak za jeho hranicemi. Celé území zaujaté prvními pěti zónami se v urbanistické literatuře označuje jako aglomerace. Historické jádro města představuje jeho nejstarší část a často bývá vyhlášeno za městskou památkovou rezervaci (pokud je v něm koncentrováno větší množství památkových objektů s vysokými historicko-urbanistickými hodnotami). Obytné čtvrti slouží především k uspokojování základních potřeb občanů města ( bydlení, osobní a společenská potřeba ).
Charakteristická pro tuto zónu je takřka souvislá zástavba s poměrně malou výměrou volných ploch. Důsledkem je relativně vysoká hustota zalidnění ( 40 – 50 tisíc obyvatel na jeden kilometr čtvereční ). Krátkodobému rekreačnímu pobytu mohou v centrální zóně sloužit jedině městské parky a omezený počet sportovních zařízení. Lesní půda se v této zóně vyskytuje pouze výjimečně, a proto lesy by zde měly mít vždy parkovou úpravu.
Sídlištní zóna plní podobnou funkci jako zóna předcházející, liší se však od ní především novým, lépe vybaveným bytovým fondem a volnějším prostorovým uspořádáním, zpravidla při vyšší úrovni zástavby. Hustota osídlení je v sídlištích výrazně nižší než v městské obytné zóně (kolem dvaceti tisíc obyvatel na jeden kilometr čtvereční), poněvadž při zakládání těchto sídlišť již bylo pamatováno na plochy zeleně. To je v souladu se skutečností, že požadavky na rekreační zařízení všeho druhu jsou zde vyšší než u obyvatel centrální zóny. Souvisí to s odlišnou strukturou obyvatel sídlišť, ale i s některými negativními stránkami bydlení na sídlišti (zejména v panelových domech). Podmínky pro krátkodobý rekreační pobyt v přírodním prostředí jsou příznivější i pro lepší dostupnost příměstské zóny. Mohou se zde vyskytnout v bezprostřední blízkosti, a tedy ještě na území města – i větší či menší plochy lesů (tzv. přisídlištní lesy). Do zóny se běžně zahrnuje subzóna nízké zástavby (rodinné domky, vilová zástavba), která se zpravidla prolíná s vysokou zástavbou, takže ji nelze jako samostatnou koncentrickou zónu odlišit. Od vlastní zóny sídlištní se liší především nízkou zástavbou s vlastními zahradami, a proto i velmi nízkou hustotou osídlení (zpravidla pod pět tisíc obyvatel na jeden kilometr čtvereční). Na rekreační zařízení má tato subzóna jen minimální požadavky. Poslední městskou zónou je tzv. zóna doplňková, která zahrnuje především výrobní sféru (průmyslové a zemědělské objekty, sklady apod.). Kromě toho slouží jako rezerva ploch pro další průmyslovou (popřípadě i bytovou) výstavbu. Soustřeďují se v ní významná dopravní zařízení (silniční a dálniční okruhy, nákladová nádraží, záchytná parkoviště).
Tato zóna představovala kdysi tzv. městskou periférii, kde se město prolínalo s venkovem. Byla to nehezká obruba města s rumišti a skládkami, se starými domky, se suchopáry a úhory vklíněnými mezi pár nových činžáků s nízkým nájemným. To bývala rekreační zóna chudých lidí, kteří se zde ,, kochali “ vyhlídkou na tovární komíny, haldy a těžní věže. Tato původní periférie se dnes zpravidla již začlenila do města ( hlavně do zóny sídlištní ) a dnešní doplňková zóna se posunuje dále do krajiny, právě tak jako se často posouvá i hranice města. V důsledku těchto posunů vstoupila na území měst i původní krajina. Neporušená periferizací, krajina, kterou je třeba ochránit před narušením. S ohledem na změněný charakter doplňkové zóny měst se v ní také dnes soustřeďuje značná část rekreačních zařízení ke krátkodobému pobytu. Jsou to především zahrádkářské kolonie, sportovní areály, hřiště, koupaliště s plážovými plochami, parkové a rekreační lesy. K území města přiléhá za jeho hranicemi příměstská zóna, která se obvykle definuje jako souhrn samostatných obcí. Z nichž vyjíždí za prací do města více než 30% ekonomicky aktivní složky obyvatelstva. Na šířku příměstské zóny není dosud u nás ani ve světě jednoznačný názor. Zpravidla se uvádí, že vnější hranice této zóny je dána dostupností hromadnou dopravou z centra města během 30 – 45 minut. Jinými slovy, lze předpokládat, že vnější hranice příměstské zóny nepřekročí 20 – 25 kilometrů od centra města. Rozvoj měst neprobíhá v poslední době rovnoměrně po celém obvodu historické zástavby, ale s ohledem na dané přírodní i ekonomické podmínky se mnoho nových sídlišť vysunuje do území od centra značně vzdálených. Šířku příměstské oblasti je tedy nutno posuzovat i s ohledem na skutečný obvod města. Rámcově se předpokládá, že tato šířka kolísá mezi 5 – 15 km. Lesy zde mají prvořadý význam pro každodenní rekreaci pracujících a zařazují se proto zpravidla do kategorie lesů zvláštního určení ( příměstské lesy ). Vzdálenější okolí města tvoří zóna okrajová, kde podíl obyvatelstva vyjíždějícího za prací do městy klesá asi na 20% a kde současně roste podíl zemědělského obyvatelstva. Lesy zde mají již převážně charakter lesů hospodářských, i když ve značném rozsahu mohou sloužit víkendové rekreaci městského obyvatelstva.