Etiketa a kultura – esej
Společenský styk a diplomatický protokol
Etiketa a kultura
Definice říká, že etiketa je soubor společenských pravidel, která nás chrání před společenským úrazem, to je před nejrůznějšími faux-pas a společenskými trapasy. Ale co konkrétně si pod těmito pojmy představit? Právě všelijaká provinění proti oněm pravidlům etikety – to znamená proti pravidlům společenského chování a chování v pracovním styku. Dříve byl pojem etiketa spojován pouze s ”vyšší” společností, v současné době již toto neplatí, protože každá společenská skupina se řídí určitými obecně uznávanými pravidly chování, která vycházejí z norem právních (jejich dodržování je vynutitelné státní mocí), ale která jsou určována i zvyklostmi této skupiny a mnoha dalšími faktory.
Tato pravidla pochopitelně nevznikla ze dne na den, naopak jsou výsledkem dlouhého, staletí trvajícího vývoje – dalo by se říci, že jsou stará jako lidstvo samo. A ani současný stav není definitivní, protože lidská společnost, ať se nacházela nebo nachází na jakémkoli stupni vývoje, se vždy řídí určitými nepsanými pravidly, která napomáhají udržení jistého řádu ve společnosti. Etiketa mezi tato pravidla nepochybně patří. Etiketa se tedy vyvíjela společně s lidskou civilizací a kulturou, která se v různých částech světa ubírala různými, někdy i značně odlišnými směry. Je proto samozřejmé, že stejně jako se liší kultura v jednotlivých oblastech, liší se i pravidla etikety. Není vůbec neobvyklé, aby se určité chování, jež je v západní Evropě považováno za nepřijatelné, pokládalo v jiných částech světa za zcela běžné a normální. Jako malý praktický příklad mohou posloužit různé ”hlasité projevy” při stolování – na západě je toto považováno za zásadní společenský prohřešek, ale dokonce i v tak civilizované zemi jako je Japonsko, je to naprosto běžné a v některých, zejména islámských zemích, by se hostitel mohl cítit uražen, kdyby host nedával dostatečně hlasitě najevo, jak mu chutnalo.
Etiketa tedy souvisí s kulturou. Jak ale chápat slovo kultura? Každý si pod tímto pojmenováním něco představí – většinou to bude hudba, výtvarné umění, architektura, někteří sem zařadí i náboženství a podobně. Definici ale nesestaví téměř nikdo. A proto je potřeba nahlédnout do moudrých knih a slovníků. Tady je několik definic:
- Kultura je soubor výsledků veškeré tělesné a duševní činnosti utvářející lidskou společnost.
- Kultura je souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v průběhu historického vývoje.
- Kultura můžeme chápat jako obrovský celek, soubor vědomostí, názorů, vědy, morálky, práva, obyčejů, umění……., které člověk získal jako člen lidské společnosti a které získalo lidstvo za staletí svého vývoje.
Všechny tyto definice říkají v podstatě totéž. Chápeme-li tedy pojem kultura takto, pak je možné a domnívám se, že i správné, považovat také etiketu za součást kultury. Jednotlivé ”složky” kultury se vzájemně ovlivňují a společně pak vytvářejí onen složitý celek. Podívejme se tedy na to, jak na sebe kultura a etiketa vzájemně působí.
A jako všude jinde i zde platí, že určité prvky působí na ostatní více a jiné méně. Jedním z těch prvků, jež mají velký vliv na utváření kultury jako celku a tedy i etikety je náboženství; sehrálo významnou roli při formování základní hodnotové stupnice lidí, formulovalo základní pravidla chování – definovalo to, co je dovolené a správné, a to, co je nepřijatelné a nesprávné. Příkladem takových elementárních pravidel, která se stala základem celé křesťanské kultury je Desatero božích přikázání, která jsou obsažena ve Starém zákoně. Náboženství také ovlivnilo vztah lidí ke svému okolí, k ostatním členům lidské společnosti – křesťanská láska k bližnímu, i k nepříteli. Výrazně působilo i na postavení společenské postavení žen. V křesťanském světě je žena v dnešní době více méně rovnocenným partnerem muže a to nejen v rodinném životě, ale i v životě veřejném – v pracovních vztazích. V oblasti společenského stylu platí, že žena je osoba společensky starší, a proto jí jsou prokazovány různé společenské přednosti. Naopak v řadě islámských zemí je žena dodnes téměř majetkem svého manžela a ani by ji nenapadlo kráčet po ulici po jeho boku, natož pomýšlet na vlastní kariéru.
Z náboženství pochází i řada pravidel pro stolování a zejména pro konzumaci určitých potravin. V oblastech křesťanských se s těmito omezeními nesetkáváme téměř vůbec, avšak v ostatních světových náboženstvích jsou běžná. Muslimové nesmějí podle Koránu jíst vepřové maso a pít alkoholické nápoje. Hinduisté nesmějí zabíjet skot, protože kráva je posvátné zvíře. Nejsložitější jsou ale bezesporu pravidla židovská. Jídlo musí být košer – to znamená naprosté oddělení masa a krve a všeho, co se z nich připravuje, od mléka a mléčných výrobku, a to nejen při přípravě, ale i při konzumaci (např. nikdy nejedí chléb s máslem a k tomu šunku). Pravidla jsou tak přísná, že v židovských domácnostech mají dvě kompletní sady nádobí – zvlášť maso, zvlášť mléko…. K těmto pravidlům se přidávají omezení týkající se toho, co smějí a nesmějí jíst a i zde je to poměrně složité…
Jak je vidět, vliv náboženství na kulturu a tedy i na etiketu je obrovský. Avšak etiketu neovlivnilo jen náboženství, i jiné ”složky” kultury k vývoji přispěly. Dalším příkladem může být věda a technický pokrok, který byl základem mnoha změn a zejména obohacení dosavadních pravidel. S vynálezem telefonu a jeho rozšířením do celého světa vznikla a rozšířila se i pravidla týkající se telefonování, později se připojil telex, faxové zprávy a v posledních letech jsou to pravidla e-mailu a internetu. Jak postupně automobily zaplavovaly svět, utvářela se pravidla nastupování a vystupování, pravidla rozsazení ve voze při různých příležitostech. Jako třetí z nekonečné řady příkladů lze uvést pravidla týkající se hromadných dopravních prostředků – jak nastupovat a jak vystupovat, komu uvolnit místo k sezení a komu ne a při tom se nikoho nedotknout…….
Pravidla etikety se mění i se změnou názorů a postojů společnosti jako celku k určitým jevům. Dobrým příkladem může být kouření a postupné změny pravidel s ním souvisejících. V polovině minulého století v době doutníků bylo nemyslitelné, aby ”dáma” na veřejnosti kouřila. Postupně spolu s cigaretami se tento ”zlozvyk” ve společnosti rozšiřoval a ve 20. a 30. letech bylo kouření, a to i u žen, běžné a dokonce moderní. Nedávno se vývoj začal ubírat opačným směrem – do značné míry to způsobily nejnovější vědecké poznatky o škodlivosti kouření. Dnes se v západních zemích ve veřejných prostorách, jako jsou úřady, banky, restaurace, kouřit nesmí. Zapálit si cigaretu u jídelního stolu se stalo prohřeškem proti pravidlům společenského chování. Kouření je považováno za nemoderní a na kuřáky se společnost vídá se stále se zmenšujícími sympatiemi a menším pochopením. A podobných případů bychom mohli uvést mnohem více.
Ze zmíněných příkladů plyne jednoznačný závěr – kultura a etiketa spolu úzce souvisí, vyvíjejí se společně a jedna druhou vzájemně ovlivňují a obohacují. Etiketa je součástí toho obrovského celku, který je tvořen vším tím, co lidstvo za dobu své existence získalo, tím, co si osvojilo, co objevilo a naučilo se využívat, tím, co vytvořilo pro své vlastní potěšení, tím, v co uvěřilo a v co stále věří, tím, co zakazuje a trestá a naopak přikazuje a žádá……Etiketa je součástí lidské kultury.