Historie hradu Špilberk
Brněnský hrad Špilberk procházel během staletí mnoha změnami.
Stavební vývoj hradu, oproti knížecímu hradu na Petrově, je dosti jasný. Dochovaly se dokonce v původní podobě některé prostorové jednotky gotického hradu, které lze podle architektonického rozboru klást do doby kolem roku 1270. Z doby gotické je např. přízemí hranolové věže, portál od bývalé královské kaple v prvním poschodí, sklep pod částí jihozápadního křídla hradu. Z opevnění hradu je to zejména půlkruhová bašta na jihovýchodní straně hradu.
Původní hrad na Špilberku se blíží typu středověkého městského domu s věží, který se objevuje v 60. a 70. letech 13. století.
První písemná zpráva o hradu na Špilberku pochází z roku 1277 a jde o listinu krále Přemysla Otakara II. Zde je však pouze zmínka o brněnské kapli.
Název Špilberk se poprvé ozývá pro pojmenování kaple v roce 1279 jako „ sub monte Spilberch“.
Hrad sám se podle staré tradice nazývá ještě v roce 1287 brněnský hrad a teprve v roce 1300 je v listině krále Václava II. i hrad nazýván Spilberch.
Výklad názvu Špilberk není jednotný. Dokonce je též odvozován od slova Spielberg, což je hrací kopec – kopec, kde se střílelo na ptáka. Tato oblíbená zábava je však v Brně známá až koncem 16. století.
Pojmenování hradu – v pozdějších letech se často hovoří o zámku – prodělávalo během doby menší změny. Od 15. století je nazýván hrad Spilberch.
Špilberk byl od svého založení sídlem správy zeměpanské. Král Václav II., který navštěvoval Brno často, vykoupil Špilberk v roce 1283 od Rudolfa Habsburského III. a vyčistil špilberské panství od loupežníků.
Jeho syn Václav III. na hradě slavil sňatek s polskou kněžnou Violou. Po jeho smrti přestal být Špilberk sídlem Přemyslovců.
Rezidencí markrabat se stal Špilberk za Lucemburků. Pozitivní vztah k hradu jako k sídlu a k jeho panství měl markrabě Karel ( Karel IV.), zdržoval se zde ponejvíce v době pobytu Blanky z Valois.
Když se stal roku 1346 králem českým a císařem římským, dal svému bratru markraběti Janu Jindřichovi roku 1349 lénem Moravu a brněnský hrad byl opět sídlem ústřední zeměpanské správy.
V letech 1350 – 1375 byl Špilberk již trvalým sídlem moravských markrabat.
Velkou událostí na brněnském hradě byl v roce 1364 sjezd Lucemburků za účasti krále Karla IV. a Habsburků Albrechta, Leopolda, Rudolfa i uherského krále Ludvíka.
Stejně jako markrabě Jan Jindřich, žil i jeho syn markrabě Jošt na Špilberku. Joštův bratr Prokop byl snad první špilberský vězeň. Uvěznit ho tam dal v roce 1410 jeho strýc Zikmund. Po Joštově smrti přestal být Špilberk nejen sídlem Lucemburků, ale i slavnou markraběcí rezidencí.
Morava začala být spravována přímo králem Václavem IV. a péče o zeměpanské statky byla svěřena špilberskému hejtmanovi.
Císař Zikmund postoupil v roce 1423 Moravu svému zeti Albrechtovi a hrad Václavu z Dubé. Na Špilberku se usadilo rakouské vojsko.
Se Zikmundem je spojen počátek méně slavné historie brněnské pevnosti, která měla nyní sloužit proti zájmům českého národa. V Zikmundově době byl hrad důležitou protihusitskou pevností.
Brno získalo hrad Špilberk poprvé až v době bezvládí po smrti Albrechta II. Rakouského, manžela Zikmundovi dcery. Patřil městu od roku 1439 do roku 1453.
Zásluhou krále Jiřího z Poděbrad byl Špilberk roku 1458 vykoupen a stal se v letech 1465 -1466 sídlem jeho syna Vikorína, zemského hejtmana moravského. Roku 1468 odolával hrad pod velením purkrabího Leopolda Krajíře z Krajenu uherskému vojsku. Tehdy přijel do Brna dokonce sám král uherský Matyáš Korvín. Maďarská posádka zde byla až do smrti uherského krále v roce 1490. Z této doby je znám jeden z nejvýznamnějších špilberských vězňů Bohuslav ze Švamberka. Na základě příkazu zemského sněmu byl zdůrazněm pevnostní charakter Špilberku po roce 1529 bezpečnostním opatřením a větším opevněním proti bížícím se Turkům v roce 1542. Přesto ještě v roce 1543 zjistil zemský sněm špatný stav zdiva, jen vinné sklepy byly v pořádku.
Ferdinand I. se svým synem žádají v roce 1560 moravské stavy o svolení k prodeji hradu. Moravští stavové hrad a špilberské panství koupili sami a v roce 1560 ho prodali městu Brnu za 6000 zlatých.
Jakmile byla svěřena správa hradu brněnským konšelům, přestal být Špilberk sídlem správy zeměpanské. Nebyla to šťastná volba. V roce 1578 hrad vyhořel a teprve strach před Turky přiměl městskou radu v roce 1593 k větší péči o pevnostní zdivo.
Za českého povstání v květnu roku 1619 byly předány klíče od hradu i města plukovníku Stubenvollovi. Česká posádka se počala na Špilberku opevňovat a při severozápadní straně hradu vybudovala novou dřevěnou baštu.
V roce 1620 navštívil Brno jako sídlo moravských direktorů zimní král Fridrich Falcký. V době, kdy pevnost měla podpořit naděje českého panstva, byl velitelem hradu a města plukovník Jiří Ebenberger, odboj však ukončila osudná bitva bělohorská.
- ledna 1621 obsadil Brno císařský plukovník Verdungo a císařský komisař kardinál Ditrichstein zabavil Špilberk pro Ferdinanda II.
Jestliže usnesení zemského sněmu z roku 1549 označilo Špilberk za vhodné místo pro násilné držení nepoctivých dlužníků, byl nyní dán podnět též k tomu, aby bylo hardu využito i k zastrašování těch, kteří měli jiné názory na uspořádání poměrů politických, náboženských a národnostních, než vládnoucí Habsburkové.
Z moravských účastníků povstání českých stavů proti Habsburkům byl na jaře 1621 odsouzen k pozvolnému umírání na Špilberku Bernard Praktšický ze Zástřil a Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Oba zde zemřeli. Kromě nich zde byla uvězněna řada měšťanů z moravských královských měst.
Hlavní představitelé odboje Albrecht Sedlnický, Jiří z Vrbna, Ladislav Velen ze Žerotína a Václav Bítovský uprchli z Brna 15. prosince 1620. Rovněž plukovník J. Ebenberger uprchl. Teprve v roce 1628 byl zajat Václav Bítovský a uvězněn na Špilberku. Příštího roku byl v Brně popraven.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že Špilberk plnil dvě funkce – byl pevností a trestnicí. Tento stav trval až do roku 1820.
Vojenský význam Špilberku ocenilo Rakousko zejména v době, kdy Švédové obléhali Brno.
O zlepšení stavu pevnosti měl zájem císař Ferdinand II. už v roce 1625. Větší opevňovací práce byly prováděny za jeho nástupce v roce 1639, avšak ještě v roce 1641 byl jejich stav neuspokojivý. Na opevňovací práce tehdy dohlížel rotmistr Nusser. Od této doby následuje stále větší péče o přední rakouskou pevnost. V roce 1642 se měla postavit strážnice pro zvýšený stav posádky. Téhož roku upozorňoval dvorní válečný rada Ernst von Traum na nutnost opravy obou kortín a jejich vybavení hradebními kůly. Doporučoval zřízení silné palisády kolem paty předprsně na parapetu, vybavení bašt dobrými šancemi a vybudování nového ravelinu a bašty, která je dnes zvaná „Nová“.
Když byl Radnit de Souches jmenován 14. března velitelem města a od 15. května i hradu, vybudoval v šesti týdnech chráněný přístup k tzv. „Staré baště“ na Špilberku, vedený od Brněnské brány a nazvaný „Strada cooperta“.
Systém předsunutého opevnění na jihozápadní straně hradu, zabezpečující přístup dalších obránců z města byl nazván „ Malý Špilberk“. Dále dal vybudovat „ Novou baštu“ a ravelín na severozápadní straně, odkud správně předpokládal útok Švédů. Aby zamezil nebezpečí požáru při dobývání hradu, dal odstranit všechny jeho střechy.
Dobývání Brna bylo bezvýsledné. Hradní posádka v počtu asi 400 mužů a městská posádka, která měla kolem 1500 mužů, odolaly švédskému vojsku o síle téměř 28000 vojáků, vedených pěti generály. Torstenson přecenil své síly, když předpokládal, že Brno padne za tři dny a Špilberk za osm dní. Brno nedobyl a přišel o 8000 vojáků, kteří padli.
Nejspokojenější byl tehdy Ferdinand III. Brno si upevnilo své vůdčí postavení na Moravě a Radnid de Souches byl jmenován generálem.
V roce 1673 bylo na Špilberku uvězněno několik protestantů. Téhož roku byl Špilberk ustanoven pro věznění sprostých zločinců, tuláků, zlodějů a uprchlých dlužníků, jichž mělo být využíváno dle nařízení císaře Leopolda I. při opevňovacích pracích.
Byli zde však uvězněni i urození vězni. Od počátku 18. století byla na Špilberku uvězněna celá řada státních úředníků a vysokých vojenských hodnostářů, kteří přicházeli do konfliktu s rakouskými zákony nejen z důvodů politických. Patřili k nim např. hrabě Claude Bonneval, baron Reiswitzt, hrabě Arco, v letech 1746 – 1749 baron František Trenek a další.
Škody vzniklé při dobývání hradu Švédy byly tak značné, že nebyly odstraněny ještě v roce 1655. Zájem o hradní opevnění byl znovu oživen v roce 1663, kdy Špilberku velel hrabě Hofkirchen, a k Brnu se blížili Turci a Tataři. Stejnými obavami byla roku 1683 vyvolána stavba zbrojnice.
Ze staveb mimo obraného charakteru nechal velitel Zinsendorf vybudovat roku 1693 barokní hradní kapli. Původně gotická stavba se od poloviny 17. století do roku 1742 změnila v mohutnou barokní pevnost.
V polovině 18. století vytvářel Špilberk spolu s neméně opevněným Brnem nejvýznamější pevnostní soustavu na Moravě.
Rok 1742 je významný nejen pro studium opevnění Špilberku, ale též pro vznik pověstných špilberských kasemat. Na dotvoření se tehdy podílel významný pevnostní stavitel plukovník Ing. Pierre de Rochepine.
V té době byly též středověké hradní příkopy tesané ve skále zastavěny na severovýchodní a jihozápadní straně kasematy, které však brzy přežily svoji funkci a staly se nejobávanějším žalářem Evropy. Jejich tma zcela pohltila slavnou historii přemyslovského sídla.
Funkce pevnosti začala ustupovat před stále se zvyšujícími požadavky věznice. I když v roce 1744 za války s Pruskem pracovalo na budování opevnění několik tisíc poddaných, blížilo se období, kdy bezpečnost posádky v kasematách byla vystřídána bezpečným zajištěním uvězněných delikventů. Podle dochovaného plánu z roku 1749 měl například obranný systém vyvrcholit v bohatou hvězdici fortifikačních staveb.
V roce 1783 rozhodl císař Josef II. v rámci reforem rakouského vězeňství zřídit ve špilberské pevnosti vězení pro nejtěžší a nejnebezpečnější zločince. Kromě starší vězeňské budovy, nacházející se v zadním příkopu, přikázal přebudovat k vězeňským účelům horní patro severních kasemat tzv. „ josefínský trakt“. Po dokončení této adaptace sem byli první vězňové umístěni v červnu 1784. O půl roku později byl uskutečněn další císařův příkaz, aby do dolního patra „ nejhlubších a nejhorších kasemat“ byli vsazeni zločinci odsouzeni na doživotí. Pro tento účel zde bylo postupně vybudováno 29 jednotlivých kobek, sbitých ze silných prken a trámů, k nimž byli vězňové trvale přikováni.
Podle plánu z roku 1785 byly kasematy rozděleny na cely, vězeňské chodby a stážnice.
Během roku 1785 bylo na vězení upraveno i horní patro jižních kasemat, které však začalo být využíváno až za Josefova nástupce Leopolda II. tzv. „ leopoldský trakt“.
V dalších letech následuje celá řada stavebních úprav, prováděných ve prospěch věznice i v horních objektech nad kasematami.
Leopold II. v květnu 1790 zrušil vězení doživotně odsouzených v dolních kasematech včetně přikování a zavedl i další zmírnění pro odsouzence. Horní patra kasemat však sloužila jako vězení až do počátku 30. let 19. století.
Např. ještě v roce 1834, na základě souhlasu císaře Františka, bylo nutno ubytovat na Špilberku ještě navíc 415 vězňů.
V následujícím roce bylo velké hradní nádvoří přehrazeno středním traktem na kasárenské a vězeňské dvory. Stavební ruch, vyvolaný potřebami věznice, trvá až do roku 1847. Tehdy také byla na hradbách proti Brněnské bráně postavena nová obytná budova pro úředníky a dozorčí mužstvo.
Charakter nedobytné pevnosti ztratil Špilberk definitivně za císaře Napoleona I. v roce 1805. V době svého velkého vítězství v bitvě u Slavkova dal sice Napoleon část rozbořeného opevnění opravit, ale již roku 1809 přikázal nejdůležitější opevnění a zbrojnici rozbořit.
Svůj vojenský význam ztratila pevnost v roce 1809 a v roce 1820 byla zrušena.
I později sice byly upravovány hradby, ale jen z toho důvodu, aby se zabránilo útěkům trestanců, jak tomu bylo v roce 1821. Tehdy bylo okolní zdivo kolem Špilberku zvýšeno.
Od roku 1783 byl Špilberk spravován moravským guberniem. 18. července roku 1820 odevzdala vojenská správa Špilberk a státní vězení do správy civilního moravskoslezského generálního ředitelství.
Od 5. února 1820 se stal Špilberk pouze civilní věznicí. Nově vybudované prostory věznice a postupující humanizace vězeňství přinesly na počátku 30. let i konec kasematních žalářů.
Rozsáhlými přestavbami ve 30. a 40. letech se zcela změnil charakter kdysi tak obávané věznice.
Věznici na Špilberku zrušil císař František Josef I. v roce 1855. Civilní vězni byli převezeni do nové kartouzské trestnice u Jičína v Čechách. Byl mezi nimi i smutně proslulý loupežník Václav Babinský.
Hradní objekt začal postupně v letech 1855 – 1858 opět sloužit vojenským účelům, byl používán jako kasárna a vojenská věznice rakouské armády, vojenským potřebám pak sloužil více jak 100 let.
V roce 1862 dal císař svolení, aby byl hrad po dlouhé době vrácen opět do držení města Brna.