Esej: Edvard Beneš a Mnichovská dohoda

Padouch nebo hrdina? Prezident Edvard Beneš bývá posuzován rozporuplně. Lze o něm říci, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších postav československé politiky, možná i celých českých dějin. Jeho odpůrci mu vyčítají slabost, když souhlasil s přijetím Mnichovské dohody, dále orientaci obnovené republiky na Sovětský svaz a přijetí demise demokratických ministrů v únoru 1948 – tedy podíl na převzetí moci v ČSR komunistickou stranou. Benešovi bývá vytýkáno i jeho pojetí prezidentské funkce za druhé světové války jako nikdy nepřerušené. Palčivým tématem je rovněž odsun Němců a tzv. Benešovy dekrety. Pravdou však zůstává, že Edvard Beneš patří k „otcům zakladatelům“ československého státu. Sám Tomáš G. Masaryk v Benešovi viděl svého nástupce a uznale o něm prohlásil, že „bez Beneše bychom republiku neměli.“ Zásluhy Edvarda Beneše jsou též uznané zvláštním zákonem, jímž je zákon č. 292/2004 Sb., známý také jako tzv. Lex Beneš.[1]

Můžeme opravdu Edvarda Beneše vinit z toho, že dvakrát zaprodal Československo totalitním diktaturám? Máme právo tuto vinu přičítat pouze jemu a přehlížet přitom souvislosti a kontext doby? Tendence hledat jednoho konkrétního člověka, který „za všechno“ může, je přirozená, i když poněkud primitivní. Člověk v čele státu nikdy nestojí sám, nepřipravuje sám všechny postupy a opatření, neprovádí všechna nařízení osobně. Samozřejmě, že prezident je jakýmsi symbolem a ztělesněním státu, proto se k jeho osobě upínáme, ale ani tehdy bychom neměli zapomínat, že stát nestojí osamoceně uprostřed světa. Je obklopen jinými státy a jejich představiteli. Může tedy za odstoupení československého pohraničí v roce 1938 Beneš – nebo za to mohou Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini? A co třeba sudetští Němci? Nebo Stalin či Společnost národů? Na položené otázky se těžko hledá správná odpověď. Možná žádná taková ani neexistuje. Jednoznačně nelze ukázat na jednoho, „který za to může“, ale mnoho lidí by takové zjednodušení uvítalo. Historie 20. století je velmi těsně spjata s přítomností a současnou politikou či ekonomikou, je stále živá a o její výklad se snaží kromě historiků politici, publicisté i naprostí laici. Každý člověk má řadu možností, jak si utvořit a prezentovat své názory. I proto je těžké nalézt shodu a mnohá témata prostě označíme jako „kontroverzní“.

Není pochyb o tom, že bodem zlomu pro hodnocení Edvarda Beneše byl rok 1938. V tomto roce toho ovšem bylo zlomeno více – hrdost československého státu, jeho naděje a v neposlední řadě i Beneš sám. Jak můžeme vinit člověka ze zrady, když byl sám zrazen? Jak mu můžeme vyčítat slabost, když byl vyčerpán a stál by proti velkému nepříteli sám?

Vezměme v úvahu, co Beneš tehdy věděl a s čím mohl počítat. Minimálně od poloviny 30. let panovalo v Evropě dusné ovzduší, které se Britové a Francouzi snažili uvolnit politikou ústupků agresorům. Německé porušování mírové smlouvy z Versailles bylo oběma mocnostmi i Společností národů (dále SN) fakticky přehlíženo, stejně tak i italská agrese v Habeši. Nemohl (či neměl) snad Beneš vidět v řešení habešské krize precedens pro postup západních velmocí v případě napadení Československa Německem? Střední Evropa pro Západ nebyla podstatná – o tom ostatně svědčí již výsledky konference v Locarnu v r. 1925. Beneš již v okamžiku vzniku samostatného československého státu chápal, že na našem území se střetávají tři vlivy – západní, germánský a ruský. To, spolu se složitými hranicemi státu, vyžadovalo obratnou zahraniční politiku a především demokratizaci Evropy. V tomto bodě spoléhal Beneš na SN (krátce po skončení první světové války, když jen pomalu dozníval šok, který způsobila, vkládali naděje do této organizace jistě všichni její členové. Dnes víme, že v otázce udržení světového míru SN fatálně selhala, ale diplomaté 20. a 30. let to nevěděli). Beneš jako ministr zahraničí usiloval o dobré vztahy ČSR se všemi třemi oblastmi zmíněného vlivu. Usměrnění západního vlivu představovala orientace republiky na Francii, ovšem nikoli bezhlavá – v rozporu s francouzskou protisovětskou politikou uzavřelo Československo obchodní smlouvu se Sovětským Ruskem r. 1922, čímž vlastně uznalo sovětský stát de facto. Podobně Beneš usiloval o dobré vztahy s Německem (ČSR např. odmítla právo na zabavení říšského majetku na svém území a snažila se s Německem jednat jako s partnerem, nikoli s poraženým.)[2] Na těchto příkladech jsem chtěla ilustrovat, že Benešova zahraniční politika byla obratná, ale ani sebeschopnější ministr nemůže ovlivnit dění na celém kontinentě. K vytoužené demokratizaci Evropy ve 20. a 30. letech ještě nedošlo. Na vzestupu byly naopak totalitní režimy a Československo se ocitlo ve sféře zájmů nacistického Německa.

Když se Edvard Beneš stal prezidentem, všestranně se snažil o zabezpečení státu. Německá agresivita a protičeskoslovenská propaganda se však stále stupňovaly. Velká Británie a Francie tehdy ukázaly politickou krátkozrakost. Jejich strach z ozbrojeného střetnutí je pochopitelný, neochota jít kvůli Československu do války také (to v případě Velké Británie, ne smluvně vázáné Francie). Otázka ovšem zní, zda oba státy skutečně věřily tomu, že Hitlera navždy uspokojí získání Československa. Jejich postup tomu nasvědčuje – snažily se všemi způsoby zabránit válce, proto diktovaly a tlumočily suverénnímu státu německé požadavky na odstoupení území, obyvatel a majetku. Adolf Hitler potřeboval Československo zcela mezinárodně izolovat a nechal se proto opakovaně ujišťovat, že Britové ani Francouzi nijak nezakročí. Jejich intervence se obával, z velké války měl stejný strach, jako představitelé obou těchto států.[3] Nemohli bychom tedy nakonec svádět vinu na britskou tajnou službu, potažmo britskou vládu?

Když se Britové a Francouzi rozhodli angažovat v otázce středoevropského uspořádání, proč se nesnažili být objektivní a porozumět oběma stranám – Němcům i Čechoslovákům? Historická „kdyby“ jsou lákavá. Kdyby si appeaseři dali tu práci a zjistili si potřebné informace o problematice sudetských Němců a o nacismu, kdyby naslouchali československé vládě se stejnou pozorností, jakou věnovali Němcům, došlo by vůbec k Mnichovské konferenci? Československo však bylo dlouhodobě pod tlakem sudetských Němců s podporou nacistického Německa, Británie i Francie. Edvard Beneš bránil svůj stát. Snažil se diplomaticky vyhovět náročným sudetským Němcům, ale zároveň nabádal Francii, československého smluvního partnera, k pevnému postoji s tím, že jedině tak může Hitlera zarazit. Proč obě západní vlády ignorovaly, že tzv. čtvrtým plánem Beneš vyhověl předloženým požadavkům, ale že to SdP nepřijala? Proč v této chvíli vyvíjeli appeaři další nátlak na Československo? Republika mobilizovala a přes veškeré výtržnosti SdP se podařilo udržet pořádek v pohraničí. Obě západní vlády však doporučily mobilizaci odvolat s tím, že pokud vypukne válka, bude Československo (které by se bylo pouze bránilo) považováno za viníka a agresora.[4]

Československo bylo vojensky připraveno, ale stálo by v boji samo. Edvard Beneš musel být logicky vyčerpán – uvažme, jak náročná je vrcholová politika, zejména pak v době takové krize. Vinit Beneše ze slabosti se mi nezdá fér. Vžijme se do jeho kůže – stát, za který tolik bojoval, pro který neúnavně pracoval, byl již dlouho vážně ohrožen, protože ho opustili partneři, v něž vkládal (ne neoprávněně) důvěru a naděje. Snažil se svůj stát bránit diplomaticky i vojensky. Jednání se ovšem protahovala, aniž by se dospělo k uspokojivému řešení. To všechno bylo zdrojem ohromného stresu a únavy. Když byla podepsána Mnichovská dohoda, appeaseři se radovali, že se jim podařilo odvrátit válku, ale Beneš byl zdrcen. Zrazen. Upozornil západní velmoci, že právě Hitlera vyzbrojily zbraněmi z československého opevnění. Vše, v co Beneš  věřil a doufal, se zhroutilo.[5]

Byla snad tohle ta chvíle, kdy se mělo Československo bránit silou? Nezapomínejme, že v ten moment již nestálo osamocené jen proti Německu, ale i proti Polsku a Maďarsku. Edvard Beneš byl na pokraji celkového kolapsu, fyzického i psychického. Britové a Francouzi v euforii slavili „zachráněný“ mír. Je možné se snad domnívat, že by v této atmosféře přispěchali v hodině dvanácté bránícímu se Československu na pomoc? Nemohl se Beneš obávat, že pravděpodobněji by se postavily proti němu, tedy po bok Německa? A i kdyby nám pomohli Sověti (kteří se ovšem náhle odmlčeli), co by následovalo? Stalo by se Československo po válce satelitem, nebo členem SSSR? A bylo by státem okleštěným, nebo by mu patřilo území v původním rozsahu? O tomto tématu můžeme vést nekončící spory. Jak jsem však již uvedla, dávat osud Československa za vinu vyčerpanému a zlomenému Edvardu Benešovi se mi nezdá správné. O jeho odhodlání bojovat svědčí jeho další úsilí, ve kterém vytrval, dokud nedosáhl odvolání Mnichovské dohody a obnovení československého státu v (téměř) předmnichovských hranicích.

Použitá literatura:

KVAČEK, Robert – HEYDUK, Miloš, Československý rok 1938, Praha 2011.

NOVOTNÝ, Karel, KUFNEROVÁ, Zlata, Člověk Edvard Beneš, Praha 2010.

OLIVOVÁ, Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000.

[1]     NOVOTNÝ, Karel, KUFNEROVÁ, Zlata, Člověk Edvard Beneš, Praha 2010.

[2]     OLIVOVÁ, Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000.

[3]     KVAČEK, Robert – HEYDUK, Miloš, Československý rok 1938, Praha 2011.

[4]     OLIVOVÁ, Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000.

[5]     NOVOTNÝ, Karel, KUFNEROVÁ, Zlata, Člověk Edvard Beneš, Praha 2010.