Předpoklady Velké francouzské revoluce

Společnost v 18. století

Francii vládl absolutisticky král Ludvík XVI. Společnost byla rozdělena na 3 stavy. Prvním stavem byla šlechta. Ta se dále dělila na dvorskou, venkovskou a úřednickou. Tvořila asi 1, 5 % všech obyvatel. Přičemž nejlépe na tom byla samozřejmě ta dvorská. Byla nejbohatší a trávili čas s králem. Vesnická a úřednická šlechta byli podstatně chudší, ale stále si žili dobře. Šlechta byla privilegovaný stav, takže nemusela platit přímé daně.

Druhým stavem byla církev. Byla taktéž privilegovaným stavem, takže opět neplatila přímé daně. Její příjmy plynuly z desátků a z pozemků, které vlastnila.

Třetím stavem byl tzv. třetí stav. Patřili do něj zbylí obyvatelé: bohatí bankéři, podnikatelé, inteligence, svobodní řemeslníci a samozřejmě poddaní. Byl to jediný neprivilegovaný stav, takže na něj byly kladeny vysoké nároky, aby zajistili dostatek peněz na chod státu a radovánky privilegovaných.

Většina obyvatel žila na venkově. Sedláci kromě daní si museli ještě zajistit pronájem půdy. Nebo museli ještě pracovat pro šlechtu. Sedláci navíc kvůli ožebračování nemohli zdokonalovat výrobky pro trh.

Řemeslníci na tom nebyli o mnoho lépe. Obchodu bránily cechy, vnitřní cla mezi regiony a vysoké ceny zboží.

Ekonomika v 18. století

V tomto období tvořily základ příjmů státu daně. Ty lze rozdělit na přímé a nepřímé. Ty přímě jak již bylo řečeno platil jen 3. stav. Mezi nepřímé daně patřila cla a spotřební daně. Přese všechno tyto příjmy nestačily na výdaje státu, takže se začalo se zadlužováním.

Výdaje státu tvořily peníze na dvůr, kam plynulo až 6 % z celkového počtu, asi 25 % šlo na civilní správu, 25 % na vojenské záležitosti (pomoc USA ve válce za nezáv.) a 44 % na splácení starých dluhů.

V této době je sice považována za evropskou metropoli plnou lesku a vzdělání, ale na venkově tomu tak rozhodně nebylo.

Návrhy řešení

Ludvík XVI. vládl prostřednictvím rady ministrů. S jeho nástupem na trůn v roce 1774 se stal ministrem financí Anne Robert Jacques Turgot. Snažil se ovlivnit krále, aby omezil výdaje dvora, ale pro tuto svou činnost se znelíbil královně Marii Antoinettě, která se rozhodně nehodlala uskrovňovat. Byl tedy na její popud v roce 1776 odvolán. Jeho nástupcem se stal Jacques Necker. Viděl, že za jejich situace je třeba daňová reforma. Navrhl, aby byla zrušena privilegia pro šlechtu. To samozřejmě nebylo přijato.

Návrhy vyšuměly. Ovšem do doby než v letech 1786-9 přišla veliká neúroda a tím pádem zdražené obilí. V roce 1787 nastala povodeň a následující rok zničilo úrodu krupobití. Vedlo to až k státnímu bankrotu v roce 1788. Tehdejší ministr financí Loménie de Brienne se rozhodl k radikálnějším reformám. Zrušit privilegované stavy, omezit přebujelý dvůr a tzv. liste civile (= seznam umělců ale i příživníků, kterým byly vypláceny státní důchody), reformovat soudnictví a začlenit 3. stav do politiky. Vysoké posty nesmí zastupovat budižkničemu jen proto, že je z významné rodiny. Vzdělaní členové 3. stavu jsou tak nevyužití.

Generální stavy

Ty reformy se setkaly s velkým ohlasem ve společnosti, proto byl Ludvík nucen veřejným míněním svolat po 175 letech Generální stavy. Mohli se jich účastnit zástupci 3. stavu. Konaly se volby, ale volebním právem disponovala pouhá šestina obyvatel Francie. Byl vysoký volební cenzus. Z voleb bylo zvoleno 560 členů privilegovaných vrstev (270 šlechticů a 290 duchovních) a 580 členů ze 3. stavu.

V květnu se tedy ve Versailles sešly Generální stavy, ale každý s jiným cílem. Panovník chce zrušit daňová privilegia a současně zachovat absolutismus. Privilegovaní chtějí zrušit absolutismus a zachovat svá privilegia a 3. stav požaduje zrušení absolutismu, daňových privilegií a feudálních dávek. Také horovali za tzv. sešitové stížnosti z venkova.

Hned na první schůzi nastal kvůli prosazení svých zájmů spor o způsob hlasování. Jestli podle stavů nebo podle jmen. Na to reagoval 3. stav odchodem a prohlásil se za Národní shromáždění. Za cíl si stanovili zrušení absolutismu a privilegií. Poté se prohlásili za Ústavodárné národní shromáždění. Připojila se k nim většina duchovních a část šlechty. Ze strachu před králem si odhlasovali imunitu a rozhodli se, že se nerozejdou, dokud nevypracují ústavu.

To se již králi nelíbilo, a proto se je pokusil na počátku července rozehnat. Ale radikálové v čele s Desmoulinsem vtrhli na pařížskou radnici, v Invalidovně si vzali zbraně a 14. července 1789 dobili Bastilu, symbol absolutistické moci panovníka.

literatura:

FURET, F.: Promýšlet francouzskou revoluci, Brno 1994.

MICHELET, J.: Francouzská revoluce, Praha 1989.