Tridentský koncil v procesu rekatolizace

Protireformace

protireformace, reformní opatření, jimiž reagovala katolická církev v 16. stol. na reformaci. Hlavním činitelem těchto snah byl koncil tridentský. Šlo o sjednocení a oproštění liturgie, o sjednocení a zdokonalení výchovy budoucích kněží a o přesnou formulaci věrouky. Protireformace se dává do souvislosti s rekatolizací. Ve střední Evropě spojena zejména s činností jezuitského řádu a podporou Habsburků, kteří protireformaci využívali jako prostředek centralizace státu. V Čechách probíhala v souvislosti s habsburským politickým programem a s jednáním koncilu tridentského od pol. 16. stol. (příchod jezuitů v roce 1556, obnovení pražského arcibiskupství 1561). Po českém stavovském povstání 1618 – 20 a po bitvě na Bílé hoře od 1621 postupně vydávány zákazy nekatolického náboženství; Obnovené zřízení zemské povolilo pouze katolictví. Po třicetileté válce probíhala protireformace s novou intenzitou a dalšími prostředky; vedle násilné rekatolizace prováděné za asistence armády byly využívány i mírné postupy (okázalé obřady, poutě, povinná velikonoční zpověď).

Koncil tridentský

koncil tridentský, koncil katolické církve v letech 1545 – 63, vyvolaný zejména potřebou řešit krizi v katolické církvi (proklamovaným cílem vyhlášení katolického dogmatu a církevní reforma) a vyrovnat se s reformací. Svolán papežem Pavlem III. († 1549) po uzavření příměří mezi francouzským králem Františkem I. a císařem Karlem V. První období (1545 – 48) v Tridentu pod vlivem císařovým, snažícím se koncil využít ke sjednocení náboženskými válkami rozdělené říše; znemožněno v roce 1547 přesídlením koncilu do papežské Bologne, která byla nepřijatelná pro zástupce protestantů. Menšina účastníků podporovaná císařem zůstala v Tridentu. Nástupce Pavla III. papež Julius III. († 1554) přeložil jednání zpět do Tridentu (druhé období; 1551 – 52), kde mj. vedena neúspěšná jednání s protestanty. Rokování v důsledku obnovení konfliktu francouzského krále a císaře odloženo. V třetím období (1562 – 63) za papeže Pia IV. († 1565) dosaženo náboženského i politického konsensu. – Výsledky jednání: 1. období: oproti protestantskému lpění na autoritě pouze Písma formulována katolická nauka o dvou pramenech víry (Písmu a tradici). Formována katolická nauka o spáse a dědičném hříchu, definována nauka o svátostech;
období: v jednání o eucharistii jasně definována transsubstanciace;
období: řešeny otázky eucharistie, svěcení kněží, svátosti manželství, vydány dekrety o očistci, odpustcích a úctě světců. V opozici k protestantské věrouce sestaveno tzv. tridentské vyznání víry. – V souhrnu koncil tridentský znamenal posílení katolické církve (a tím i moci katolických zemí), jednoznačné vymezení katolické věrouky vůči protestantské však dovršilo náboženský rozkol západní Evropy (konfrontační přístup opuštěn na druhém koncilu vatikánském).

Z usnesení koncilu vzniklo moderní katolictví. Katolické dogma bylo znovu potvrzeno, zejména zásady zavržené protestanty: Písmo svaté a tradice obsahující tajemství Zjevení a jsou kritériem víry; ke spasení však je nutná nejen víra, nýbrž i láska k bližnímu. Teze o predestinaci a ospravedlnění vírou byly odsouzeny; nadále bylo potvrzeno všech sedm svátostí a tělesná přítomnost Kristova v eucharistii, za oficiální znění bible byl prohlášen latinský překlad zvaný Vulgata. Koncil plně potvrdil kněžskou hierarchii a výsadní postavení papeže. Trval na kněžském celibátu a zakázal hromadit bohatství: dozor nad kazatelskou činností a vyučování katechismu svěřil péči biskupů. Biskupové a faráři byli povinni sídlit ve svých biskupstvích a farnostech a tyto církevní provincie a okrsky byly nově uspořádány, noví duchovní museli projít po přísném výběru čtyřletým školením v diecézních seminářích.

Jezuité

jezuité, členové katolického řádu řeholních kleriků (oficiálně Societas Iesu – Tovaryšstvo Ježíšovo) založeného jako misijní společenství Ignácem z Loyoly v roce 1534 a potvrzeného papežem 1540. Uspořádání řádu mělo vojenský charakter a autokratické rysy; v čele generál s neomezenou pravomocí, podléhající pouze papeži. Spiritualita řádu založena na exerciciích Ignáce z Loyoly. Řád se rychle rozrůstal; úspěšné misie v Americe, Africe a Asii. Podporoval vzdělání (zakládání škol a seminářů), řádoví teologové působili významně při jednáních tridentského koncilu. Ve Francii hlavní protivníci jansenismu. Na nátlak evropských panovníků řád v roce 1773 zrušen (kromě Pruska a Ruska), 1814 obnoven. V českých zemích jezuité od 16. stol.; značně přispěli k rekatolizaci, někdy i prostředky problematickými (viz též jezuité v Čechách a na Moravě). V současnosti patří k nejpočetnějším řádům. Angažují se v hromadných sdělovacích prostředcích, ve školství a v teologickém bádání, poskytují duchovní cvičení (exercicie).

V Tovaryšstvu Ježíšovu panovala přísná kázeň, a kdo do něho chtěl být přijat, musel absolvovat pilné studium a nesnadný noviciát. Díky takové důkladné intelektuální příprav se stali jezuité základním nástrojem katolické protireformace. Svatý František Xaverský se stal věrozvěstem v Indii  a v Japonsku. Jeho dílo je nejzdařilejší ukázkou apoštolské činnosti Tovaryšstva, které ve světe doznalo nezadržitelný rozkvět.

Literatura

Dějiny Evropy

www.ageofkings.ic.cz