Symbolismus v malířství
Jak se projevil symbolismus v malířství? Kdo je největším představitelem fr. symbolistického malířství? Charakterizujte tohoto malíře a jeho tvorby.
Symbolismus
Nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generace, nastupující v osmdesátých letech 19. století v literatuře a umění, jež k vyjádření svých různých představ používala různých formálních stylových prostředků. Symbolismus vznikl jako reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství; místo napodobování vnějšího světa usiloval o výraz duchovních představ pomocí symbolů a bohatých dekorativních motivů. Kritik A. Aurier, obhájce P. Gauguina a V. van Gogha, definoval 1891 symbolismus v malířství ve svém článku v Mercure de France: Umělecké dílo musí být 1. ideové, protože jeho jediným ideálem je vyjádření ideje, 2. symbolické, protože vyjadřuje tuto ideu tvary, 3. syntetické, protože tyto tvary podává obecně pochopitelným způsobem, 4. subjektivní, protože předmět se nepovažuje za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož prostřednictvím může být vyjádřena, 4. dekorativní, protože vlastní dekorativní malířství, jak je znali Egypťané a velmi pravděpodobně také Řekové a primitivové, není nic jiného než soudobá subjektivní, syntetická, symbolická a ideová manifestace umění.
Symbolické hnutí se však již po nějaký čas formovalo nezávisle na těchto návodech. Spisovatelé i výtvarní umělci se víc než kdy jindy uchylovali k výrazům a obrazům uplatňovaným prostřednictvím typických, rozlišovacích rysů, jakožto znaky určitých věcí nebo osob. Takto chtěli vyvolat či oživit jejich „ideu“.
Takto vymezený pojem symbolismu lze ve francouzském malířství vztáhnout na dílo Gauguina a pontavenské školy a na skupinu Les Nabis. K symbolistům počítáme i tři jedinečné osobnosti ze starší generace, od níž se vždy nápadně odlišovali: G. Moreau, Puvis de Chavannes a O. Redon. Střediskem francouzských symbolistů byla pařížská galerie Le Barc de Boutteville, pořádající 1891-97 každoročně dvě výstavy. 1889 vystavovali symbolisté na světové výstavě v Paříži. V Café Volpini se scházela Groupe Impressioniste et synthétique, vyznávající symbolismus. Plodná spolupráce malířství, grafiky a literatury se odráží v řadě nově zakládaných časopisů, Pléiade, Décadent, Vogue, Symboliste (1886), Plume (1889), Mercure de France (1890) a La Revue blanche (1891). K symbolistickému malířství patří belgický J. Ensor, angličtí pre-raffaelisté E. C. Burne-Jones, D. G. Rossetii, Millais a W. Crane, norský E. Munch a někteří představitelé středoevropské secese. Z českých malířů sem lze zařadit kupř. J. Preislera, J. Váchala, V. Preissinga, F. Kupku a J. Zrzavého.
Pokud máme shrnout do jedné věty, co je to symbolismus, pak tedy to je: umělecké hnutí, které vzniklo ve Francii na konci 19 st., opírající se o metafyziku, náboženskou mystiku a snažící se o vyjádření vnitřního života člověka pomocí symbolů. Hl. představitelem je Paul Gauguin.
Paul Gauguin
Eugene-Henri-Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 v ulici Notre-Dame-de Loretce v Paříži. Otec byl redaktorem liberálního časopisu National.
Jedním z rozhodujících okamžiků Gauguinova života bylo spřátelení se spolupracovníkem Claudie-Émilem Schuffeneckerem, jemuž se familiárně říkal „Schuff“. Tento skromný bankovní úředník se chtěl stát malířem, zavedl Paula do Colarosiiho akademie a v neděli společně navštěvovali Louvre. Záliba v malování již v Gauguinovi pevně zakořenila a v této době získal také první orientaci po minulém a současném francouzském umění. U Arosových objevil Corota, Courbeta, Delacroixe a mistry barbizonské školy, dověděl se o impresionistech, kteří v roce 1874 otevřeli u fotografa Nadara na bulváru des Capucines svou první výstavu a pobuřovali veřejnost i kritiky. Těmto vzorům byly také poplatné nejstarší Gauguinovy malířské pokusy. Např. Seina od Jenského mostu z roku 1875 prozrazuje zhlédnutí v raném Monetovi. O rok později dosáhl Gauguin osobního úspěchu, když bylo jeho plátno Mlází ve Viroflay přijato v salónu.
První větší umělecký úspěch a veřejnou známost získal Gauguin obrazem Studie aktu, vystaveným na šesté výstavě impresionistů v roce 1881 na bulváru des Capucines. Jednalo se o ojedinělé dílo důsledně realistického pojetí, jehož kvality rozpoznal kritik a spisovatel Joris-Karl Huysmans, autor pozdějšího slavného románu Naruby.
Gauguinův zájem o malířství začal poměrně pozdě, v době, kdy už jiní ukončili studia na uměleckých školách. Mimoto byl Gauguin při získávání malířských zkušeností a vzorů odkázán v podstatě sám na sebe, což mělo na druhé straně výhodu, že nebyl zatížen konvencemi akademického vzdělání. Díky bystrému postřehu a Pissarrovu vlivu si však záhy osvojil impresionistickou metodu.
Obraz Zátiší s portrétem Charlese Lavala přesvědčivě ukazuje, jak se umělec rychle přibližoval ke svému pozdějšímu syntetickému stylu. Okraj obrazu řeše Lavalův profil zcela v duchu Degasových mimostředových kompozic. Obraz působí silným dekorativním účinkem, docíleným promyšlenou kompozicí pevně vymezených tvarů a jasných barev. Jak vidět, Gauguin opustil Pissarrův příklad a zaujala ho nyní více díla Degasova a Cézannova. Vliv druhého mistra prozrazuje také zátiší Bílý ubrus, jehož celková světelná struktura je ještě impresionistická, avšak nakloněná deska stolu a dekorativní motiv květované tapety na pozadí jsou zřetelně cézannovské.
Pražská Národní galerie chová jeden z vrcholných Gauguinových obrazů tohoto období – Dobrý den, pane Gauguine. Podobná malba zdobila horní výplň dveří v jídelně hostince Na pláži v Le Poldu, poté co si Gauguin s přáteli místnosti zkrášlili obrazy, kresbami a litografiemi. Plátno je ironickou parafrází Courbetova obrazu Dobrý den, pane Courbete. Gauguin se spodobnil jako ošumělý a osamělý ubožák, zjevující se jako přízrak v krajině zalité zvláštním světlem pronikajícím bouřkovými mraky.
Reakce v českém malířství
Největší odezvu zanechalo u Jana Preislera,jedné z předních osobností moderního umění. Preisler navštívil v r. 1906 Paříž, prohlédl si Gauguinovu retrospektivu a objevil tam to, co sám hledal. Na Gauguina myslil pak Preisler celý život.
Výběr obrazů
Kupky sena – 1890
Žena s květinou – 1891
Krajina na Tahiti – 1891
Den zasvěcený Bohu – 1894
Dny rozkoší – 1896
Už nikdy – 1897
Bílý kůň – 1898
Mateřství – 1899
Buďte milenkami, budete šťastné – 1901
Žena s pávem – 1902
Jezdci na pobřeží – 1902
Literatura:
www.artchiv.cz
Mistrovská díla evropského malířství – Východočeská galerie Pardubice, 1968
Jan Sedlák – Paul Gauguin, ODEON, 1978
José Pijan – Dějiny umění 9., ODEON, 1983