Problém dějinnosti v hermeneutice

Úvod:

Problém hermeneutické filosofie se táhne filosofickými dějinami jako Ariadnina nit. Problém rozumění textu se řeší už od antiky. Jak je ale toto myšlení staré, získalo několik rozdílných definic. Ať už Hermeneutika jako (1.) umění významové interpretace textu, jako (2.) proces, jehož pomocí lze zjistit hledisko, které podmiňuje postoj mluvčího k předmětu rozhovoru, jako (3.) nauka o předpokladech a fenomenologii rozumění, jako (4.) metoda rozumění, jako (5.) teorie zdůvodňování procesu rozumění, nebo jako (6.) filosofická metoda rozumění lidskému bytí.[1] Gadamer zkoumá problém sebezařazení člověka, jakožto nejvyšší rozumové bytosti na světě, do společnosti. Nejvyšším, přesto nedokonalým. Vzhledem k tomu, že na našem světě není nic dokonalé, nemůže to být ani člověk. Je však bytostí, která se k dokonalosti blíží snad nejvíce. Můžeme se ale ptát proč. Proč vlastně tou „skorodokonalou“ bytostí je právě člověk? Co jej tak vymezuje? Pravděpodobně si odpovíme, že jde o jeho rozumné chování a konání. U člověka nalezneme rozum, jako jednu ze tří složek duše (alespoň podle Platóna). A tím se člověk diferencuje od ostatních živočichů. Právě rozum, spolu s chováním a smyslovým poznáním by měl člověku sloužit k pochopení. K chápání věcí, jež jsou okolo nás. Chápat podstatu věcí, jež nás obklopují, a hlavně, aby pochopil sám sebe. Jestliže tedy hermeneutika zkoumá kromě smyslů věcí či jevů také vědomí člověka, a to vědomí sama sebe, vědomí člověka o jsoucnu, obrací se i na dějinnost toho, co tu jest. Tedy na dějinnost jsoucího, a zejména na dějinné vědomí u člověka. Jedním z ústředních autorů této problematiky, je Hans Georg Gadamer

 

Hans Georg Gadamer (1900-2002):

Řadí se mezi přední německé filosofy, spoluzakladatel moderní hermeneutiky. Narodil se v Marburgu. Vystudoval filosofii, germanistiku, historii a dějiny umění v Breslau, Marburgu a Mnichově. Promoval roku 1922. Roku 1949 se stal profesorem na univerzitě v Heidelbergu. Byl ovlivněn zejména Heideggerem, u něhož se habilitoval (1929), navazoval ale také na Diltheye a Husserla. Svoji hermeneutiku klade do souvislosti s lidskou existencí. Ta je vysvětlována z řeči (textu) jako z univerzálního prostředku našeho setkávání se jsoucím. Předpokladem každého rozumění je předjímání celkového smyslu (tzv. předvědění, předporozumění). Klade důraz na dějinný moment rozumění – tradice je podle něho nevyčerpatelná, protože každá generace začíná znovu, a to, co je tradováno, ukazuje v nových situacích nové významové aspekty – v setkávání s texty se stále rodí nové otázky, tedy i nové odpovědi.[2]

 

Komunikace:

Jak jsem již zmínil v úvodu, člověk se chová rozumně (racionálně). Rozumně a smysluplně. A k těmto vlastnostem se ještě přidává jedna schopnost, čistě lidská. Tou je schopnost komunikace. Komunikace jako schopnosti sdělování myšlenek a diskurs s ostatními lidmi. Ale nejde jen o mezilidské kontakty na úrovni mluvy. Podstatné na komunikaci je, že díky ní máme možnost jak pochopit věci a děje okolo nás, tak i porovnávat jednotliviny. Jednotlivé části celku.

 

Interpretace:

Z praktických zkušeností je známo, že náš každodenní život , člověčí život, si nárokuje určité smyslové poznání. Toto poznání je nástrojem, díky němuž se člověk blíží k rozumění. Hledáme tedy předmět, podle nějž bychom se stali rozumnějšími. Tímto nástrojem může být interpretace. Interpretace, jako nástroj hermeneutiky. Např. člověk je tvor toužící po vzdělání. Po nových informacích. Jedním z nejlepších nástrojů, který je i poměrně lehce dostupný, je četba. Tisku, knih a různých textů. Pokud tedy začneme číst text a čteme jej pořádně, nevnímáme nic okolo, pouze data, jež jakýmsi způsobem nás mohou ohrozit. Jinak jsme do textu takříkajíc „ponořeni“. Jak se vcítíme do textu, začínáme se vciťovat i do autora. Zapojí smysly, a pomocí nich, se snaží vytvořit si konec. Ten po přečtení sám pro sebe interpretuje. Informace získané z textu ukládá do mozku. Po uložení získává možnost sdělování těchto informací jiným lidem. Tedy možnost interpretovat ostatním text, který si přečetl a interpretoval si ho též sám sobě. Z tohoto příkladu , myslím, zcela jasně vyznívá nezbytnost interpretace v našem životě.

 

Lidská existence a čas:

Člověk tedy porozumí věcem okolo sebe, začne pak i chápat jevy, které se okolo něj dějí, a pouští se stále do nových a nových interpretací. Díky tomuto nástroji si poté může uvědomit i to nejdůležitější  na světě. Sám sebe. Každý člověk má vědomí o své existenci. Je si vědom své existence, okolního světa jakožto určitého celku, kteréhož je jak duševní tak organickou součástí. Podílí se na tomto celku svojí existencí. Existencí rozumného, myslícího živočicha.

Také si každý člověk pravděpodobně uvědomuje svoji dobu. Éru, ve které žije. A ví, že před tímto dějinným obdobím už dějiny byly, a další období budou následovat. Toto s uvědomuje opravdu už jen člověk. Má možnost přemýšlet, a možnost uvědomovat si své postavení v čase. V proudu dějin, které se okolo. A právě proto by měl tím více přemýšlet, zda chce něco vytvořit. Protože právě toto naše dějinné období může být něčím zvláštní, přinese nějaké inovace, ale musíme si uvědomit, že je jen jedním z mnoha. Co byly a co budou.

Člověk svět vnímá celkově, jako i statní lidi v něm. Žije totiž ve společnosti, jak ho k tomu předurčuje i kategorizace člověka, jako tvora společenského. A tak nevnímá svět sám, ale s ostatními lidmi. Pokud ale vnímá svět jako celek, a vnímá ho tak i s ostatními lidmi, jaké to může mít důsledky?

 

Společné vnímání:

Rozeberme tedy nejprve společné vnímání. Každá daná společnost vykazuje pro ní typické znaky. Tyto znaky poté přejímá i jedinec, jakožto zástupce této společnosti. A jako jej určují jako determinant tak tento jedinec také formuje svoji společnost. Takovýchto společností je na světě velké množství. Každá takováto společnost vykazuje jiné znaky. A z toho vyplývá, že i vnímání světa je v každé společnosti jiné. I přes to však svět vnímáme komplexně. Jaký je tedy důvod společného vnímání světa? Můžeme říci, že každá společnost (a můžeme říci homogenní, mající zástupce s víceméně shodnými názory) má na svět a vyskytující se jevy stejný názor. A stejný názor, nebo snad podobný má i na samotné dějinné vědomí. Tedy vnímání a dějinné vědomí je u člověka těsně spjato se společností, ze které pochází. Na druhou stranu ale každá společnost se skládá z jednotlivých částí. Ze zástupců lidí, jedinců. A z toho tedy vyplývá, že názory společnosti jsou dány názory členů společnosti. Proto se vlastně společnost vyznačuje stejnými názory, které vyznávají její jednotliví zástupci. Dějinné vědomí však musíme chápat vcelku a komplexně. Dle Grondina bychom měli jednotlivé části vnímat jen v souvislosti s celkem, do něhož se včleňuje. Je to dost jasně formulované stanovisko, jenomže jej Grondin uplatňuje pro celé hermeneutické pravidlo, totiž že v hermeneutice, v rozumění, jde o nějaký kruhový vztah mezi celkem a jeho částmi. Chceme li pochopit celek, musíme jej vyčíst ze souvztažnosti jeho jednotlivých částí, ale zase jen ve světle celku, jednotlivé části dostávají své objasnění. Aneb: „Ačkoli představa kruhu vyvolává představu nežádoucí „falacy“, má v podstatě logický základ: je požadavkem koherence, abychom jednotlivé pojímali jen v souvislosti s celkem.“[3]

Důsledkem společného vnímání světa (dějinného vědomí) je tedy to, že je nelze chápat odloučeně z celku. Je nutné je brát v celku. Pouze, chápeme li něco v celku, má význam to, co se snažíme pochopit. A pokud chceme zkoumat celé dějinné vědomí, je podstatné, jak celé lidstvo, celá společnost, chápe historické poznání, historii a jak cítí vědomí a vědění. Zároveň je důležité i poznání každého jednotlivce, protože: „Dějinné vědomí je způsob poznání sama sebe.“[4] Je evidentně zřejmé, že dějinné vědomí vlastně slouží lidem pro uvědomění si vlastní existence.

 

Historismus:

Pro to, abychom pochopili sebe sama je ale kromě pojmu dějinnost zapotřebí i znalost a pochopení pojmu historismus. Základní podmínkou určení člověka jako nejvyšší rozumné bytosti je, že člověk vůbec ví, že žije v jakémsi období dějin. Od počátku zaznamenávání historických událostí je vidět, že se i naši předci zajímali o minulost. Naštěstí pro nás ji zapsali (kroniky), což je pro nás, jako potomky, a obyvatele novějšího dějinného období důležité k dalšímu uvědomování se si. Je to vlastně historické poznání, což můžeme brát jako sloučeninu historického poznání a historického bytí. Vysvětleme ale nyní pojem historismus. S hermeneutikou a dějinným vědomím dost související pojem.

Tento pojem nám vlastně říká, že každý jev musíme chápat z pohledu historické epochy, kdy vzniknul. Nelze měřit naším pohledem, vhodným pro naší dobu, doby minulé. Po historicismu se ještě podívejme na historický předmět. Zde jde o vztah  kterému říkáme „afinita“[5], jež je vlastně faktorem tradice v historicko-hermeneutickém jednání. Toto jednání je dvousložkové. jeho složky jsou  a)- historická skutečnost,  b)- skutečnost dějinného poznání.

Historická skutečnost je vlastně pravdivá historická skutečnost, jež se v minulosti odehrála a skutečnost dějinného poznání záleží na lidech (a vlastně tím pádem i na celku, jež se z lidí, jako z jednotlivých částí skládá).

Jak již bylo řečeno, mezi výhradní práva člověka patří schopnost analyzovat, rozebírat sebe samého. „Dějinným vědomím rozumíme privilegium moderního člověka, který si plně uvědomuje dějinnost všeho přítomného i relativnost všech názorů“[6]

Jedině ten, kdo si je plně vědom sebe sama, jen ten může rozumět dějinnosti, historicismu, což je nedílnou součástí lidského života. Rozumět dějinnosti znamená vědět o skutečnosti, že vše, co existuje ve světě (všechny události odehrávající se v našem jsoucnu), má určitou souslednost, všechno následuje po něčem a zároveň všechno něčemu předchází. Budeme li vycházet z poslední citace, měli bychom si uvědomit dějinnost všeho přítomného.

 

Závěr:

Přesto, že se dá říci, že jsme z jedné skupiny lidí, ze stejné společnosti, je nutno podotknout, že každý z nás prožívá věci individuelně. Nelze tím ale mínit, že každý bere dějinné vědomí jinak. Tento pojem je stálý. Nahlížíme na něj každý subjektivně, přesto náš názor dává dohromady jeden ucelený pohled na dějinnost. Je to názor pravděpodobně homogenní, leč měnící se dobou. Sama dějinnost bude dle mého názoru stejná, přesto měnící se dobou. My budeme utvářet dějiny, a dějiny na nás budou mít vliv. jde jen o to, jak si to budeme připouštět právě v tomto okamžiku. Je historický fakt, že se dějinnost stále mění. Život totiž stále produkuje nové události, které mění dějinnost.

Můžeme diskutovat, jestli je či není krásné uvědomění si dějinnosti. Nad čím bych však nediskutoval je to, že pro člověka je toto uvědomění velice důležité. Pro to, aby věděl, že je zapotřebí něco udělat, a pokud možno nějakou správnou věc, jež ovlivní další dějinný okamžik, další modernější a lepší dobu.

 

 

Literatura:

Gadamer, H.G.: Problém dějinného vědomí, nakl. Filosofia, Praha 1994

Grondin, J.: Úvod do hermeneutiky, nakl. Oikoymenh, Praha 1997

Hroch, J.: Filosofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno, 2003

Šimsa, M.: Hermeneutická propedeutika

 

Internet:

AN: Gadamerovo pojetí řeči, in on-line text (http://home.zcu.cz/~obelikov) leden 2006

Konečná, M.: Portrét Hanse-Georga Gadamera, in: Teologický sborník 2/2002 , on- line text             (http://www.cdk.cz/ts/clanky/20/portret-hanse-georga-gadamera)       leden 2006

Murín, J.: Filosofická hermeneutika Martina Heideggera, in: Úvod do hermeneutiky     Písma a            tradice, on-line text             (http://www.murin.net/teo/semestralky/theies04.pdf) leden2006

[1] par. Hroch, J. Filosofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno, 2003, str. 12

[2] par. Hroch, J. Filosofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno, 2003, str. 47-60

[3] Grondin, J.: Úvod do hermeneutiky, nakl. Oikoymenh, Praha 1997, str 103

[4] Gadamer, H.G.: Problém dějinného vědomí, nakl. Filosofia, Praha 1994, II.kap., str. 18

[5] příbuznost, vzájemný vztah

[6] Gadamer, H.G.: Problém dějinného vědomí, nakl. Filosofia, Praha 1994, I.kap., str.7