Výchova k dobru a Oskar Krejčí
Jedním z důležitých faktorů při hodnocení dobra a zla je náboženství. Náboženství a jeho pravidla utvářela a utvářejí společnosti po celá tisíciletí. Bůh, popřípadě bohové ukazují, co je správné a co je špatné a musí být vymýceno, a to ať už se jedná o křesťanství, islám, buddhismus,
či jakékoliv jiné náboženství.
John Locke v Listech o toleranci psal, že „v žádném případě nelze tolerovat lidi, kteří neuznávají Boha“[1]. Oskar Krejčí pak sám ve své knize Politická psychologie vysvětluje tuto myšlenku následovně: „Ateisté nemohou prostřednictvím přísahy potvrdit loajálnost státní moci a smlouvy s bezvěrci nemají hodnotu, neboť v ateistově mysli je Bůh negovaný.“[2]
Chování respektující potřeby jiných lidí, tedy chování, které odpovídá základům mravnosti, patří k duchovní výbavě člověka jako společenské bytosti.[3]
Prvním, kdo sestavil hierarchii potřeb, byl Maslow, na kterého ve svém výzkumu navázal i Hadley Cantril, jehož výzkum se dá shrnout do jedenácti základních bodů[4]:
- Člověk požaduje spokojení svých sociálních potřeb. Neurofyziologové nalezli a popsali dva stimulační systémy, které jsou vlastní všem vyšším živočichům – jeden, který je žene hledat uspokojení v rozkoši a druhý, který jej chrání před hrozbou a nepříjemnými zkušenostmi.
- Člověk vyžaduje bezpečnost, a to jak fyzickou, tak i psychickou.
- Člověk se dožaduje přiměřeného pořádku a jistoty ve svém životě, aby mohl posoudit s přiměřenou přesností, co se stane či nestane, když bude jednat nebo nejednat určitým způsobem.
- Člověk nepřetržitě hledá, jak rozšířit oblast a zvýšit kvalitu svého uspokojení. Snaha zachovat a uprostřed změny zdokonalit řád věcí je nejvlastnější zdroj pokroku
- Člověk neustále doufá a není si schopen připustit rezignaci.
- Člověk má schopnost vybírat si, ale také je mu vlastní touha využívat tuto schopnost.
- Člověk se dožaduje svobody výběru.
- Člověk chce prožívat svoji vlastní identitu a integritu, dožaduje se osobní důstojnosti. Dosahuje své důležitosti prostřednictvím členství ve skupinách a pomocí vnitroskupinových vztahů.
- člověk potřebuje pocit vlastní užitečnosti.
- Člověk hledá nějaký hodnotový systém či vyznání, k nimž by se mohl přihlásit, pojmout je za vlastní.
- Člověk požaduje určitý pocit jistoty. Potřebuje potvrzení, že společnost, jejíž je součástí, nabízí viditelnou naději, že jeho aspirace budou naplněny.
Jak z výčtu vyplývá, člověk je tvor sociální, utvářen prostředím, ve kterém žije a jehož je součástí. Sociální prostředí tak vytváří hodnoty dobra a zla, které pak jedinec přijímá za své. Největší vliv na socializaci člověka a jeho přijímání dobra a zla má rodina, a to již od nejútlejšího dětství. Dítě si skrze rodinu osvojuje základy poslušnosti a dodržování pravidel, cit pro spravedlnost a spolupráci.
Podle Jeana Piageta[5] se dítě mravnosti učí a jeho chování se nejvíce utváří mezi čtvrtým a dvanáctým rokem života. Zároveň rozdělil vývoj chování do třech fází :
- Individuální rituály (motorická schémata). Jedná se o určité vytváření či přejímání motorických pravidel dítětem.
- Pro dítě se stávají pravidla svatými a nedotknutelnými (heteronomie). Trvá na jejich naprostém a striktním dodržování, ačkoliv samo s nimi zachází poněkud benevolentně a svévolně.
- Autonomní chápání pravidel. Dítě přijalo pravidla za svá a bere je jako výsledek vlastního svobodného rozhodnutí. Dítě si uvědomuje, že dodržování pravidel je jakousi vzájemnou dohodou.
Oskar Krejčí uvádí: „V té první je dítě orientováno na autoritu dospělých (do 7. až 8. roku). V tomto období je správné to, co očekávají dospělí. Tato vývojová fáze odpovídá stádiu heteronomie. V druhé fázi dítě pociťuje rovnost s autoritou (8 – 11 let). Děti jsou rovnostářskými fanatiky a na každou újmu reagují velmi citlivě. Tato etapa odpovídá mezistádiu. Ve třetí fázi pak má dítě již cit pro spravedlnost (od 11 či 12 let). Dochází u něho k relativizaci rovnosti. Tato etapa odpovídá stádiu autonomie.“[6]
U obou vývojových koncepcí je zmíněn vývoj a důležitost spolupráce a přijmutí pravidel za své. Jedná se o socializaci, začlenění se do okolní společnost a přizpůsobení se jí. Oskar Krejčí poukazuje na úzkou souvislost mezi vývojovými fázemi dítěte a mravnosti když tvrdí, že ,,právě kooperace dětí předpokladem pro vývoj konkrétního od intuitivního k operačnímu myšlení; u lidí všeobecně pak je spolupráce předpokladem zachování mravního názoru“[7]. Zároveň však jsou fáze i vývojem schopnosti altruismu a empatie. Pro vývoj těchto schopností je právě spolupráce nejdůležitějším faktorem. Dítě, které jí není schopno, zůstává u druhé fáze (mezistádium) a do budoucího života zůstává i nadále egoistickým.[8]
Použitá literatura:
Krejčí, O. : Politická psychologie, Praha, Ekopress, s.r.o., 2004 – vydání I.
[1] Locke, J. : Listy o toleranci, in: Krejčí, O. : Politická psychologie, s. 185
[2] Krejčí, O.: Politická psychologie, s. 185
[3] Krejčí, O. : Politická psychologie, s.185
[4] Hadley Cantril: The Human design, in: Krejčí, O. : Politická psychologie, s.185 – 186
[5] Piaget, J.: Morální úsudek u dětí, in Krejčí, O. : Politická psychologie, s. 188
[6] Krejčí, O. : Politická psychologie, s. 189
[7] Srov. Krejčí, O. : Politická psychologie, s. 190
[8] Srov. Krejčí, O. : Politická psychologie, s. 190