Jaké místo má filosofie v práci učitele?
Chtěla bych se nejdříve zamyslet nad osobou učitele… Kdo to je učitel? V dnešní době je to spíš krotitel divé zvěře, než člověk vážený, vysoce postavený a hodný obdivu a úcty, jako tomu bylo v dřívějších dobách, kdy do školy chodili naši dědečkové a babičky.
Říká se, že kdo neumí, učí… S tímto rčením jsem nesouhlasila do doby, kdy jsem měla možnost takového „učitele“ poznat na vlastní oči. Jan Amos Komenský by se v hrobě musel otáčet. S několika kolegyněmi z kruhu jsem se účastnila exkurze na jedné nejmenované škole.
Byl tam pan učitel s letitou praxí, jak nám ostatně několikrát zdůraznil. Po pravdě řečeno, mne styl výuky pana učitele hodně překvapil. Bohužel nemile. Už to, že mluvil o problémech dětí před nimi samotnými, mě zarazilo. Říkala jsem si v duchu, kam se vytratil pedagogický takt a diskrétnost. Za celou tu dobu, kterou jsem tam strávila nebylo nic pozitivního, co by mne zaujalo a z čeho bych mohla čerpat pro svou budoucí praxi.
Učitel působil roztěkaně, netrpělivě….
Látce, kterou učitel vysvětlovat jsem v některých okamžicích neporozuměla ani já. Jednak to bylo zapříčiněno špatnou artikulací a výslovností učitele a jednak i způsobem, kterým se probíranou látku snažil vysvětlit.
V Chemii vykládal látku tím způsobem, že četl v učebnici text, který si žáci měli podtrhat a následně jej přepsat do sešitů. K tomuto textu si za „odměnu“ mohli dokreslit obrázek.
V matematice probírali procenta. Ty se začali učit již minulou hodinu. Učitel tedy bez toho, aniž by zopakoval alespoň to základní a tedy plynule navázal, pokračoval ve výkladu dál. Myslím, že na začátek by bylo vhodné žákům připomenout co je celek (100%), polovina (50%), čtvrtina (25%), tři čtvrtiny (75%). Toto pak spojit třeba s hrou, a ne jen s monotónním výkladem. Kdyby například vzal několik kostek a některého z žáků pobídl k tomu, aby z daného počtu kostek odebral 25%…apod. Děti by tato forma výuky určitě zaujala a hlavně by vyvinuli nějakou aktivitu a učivo si snáze zapamatovali.
Dále co se mi na přístupu učitele nelíbilo, bylo neuznání snahy žáků a to, že je neumí chválit, což vedlo k celkové demotivaci a pasivnímu přístupu žáků k výuce. Uvedu jeden příklad za všechny: Žáci měli za úkol vypočítat příklad, jehož zdání bylo napsáno na tabuli a dokola opakováno učitelem. Po několika nesprávných odpovědích a delším mlčení se jeden žák odhodlal a řekl správný výsledek. Učitel spráskl ruce a hlasitě řekl: „No to to trvalo!“ Bez dalšího komentáře se otočil k tabuli a napsal další příklad. Žádná pochvala, žádná motivace k dalšímu snažení žáků a lepším výsledkům, prostě nic…
Na výuce jsem celkově postrádala motivaci, názornost, fantazii, trpělivost, ochotu přistoupit na nápady žáků, prostor pro kreativitu žáků,…
Z filosofického hlediska bych v práci učitele upřednostnila 3 hlavní věci, které vyplývají z výše uvedené zkušenosti, a jsou to tedy:
- Názorná ukázka
- Motivace
- Pochvala
- Názorná ukázka
Sám Jan Amos Komenský zdůrazňoval při výuce řadu zásad, z nichž jednou byla i zásada názornosti, aby žák měl možnost získat přímou zkušenost. Myslím si, že názorně ukázat jak např. přišít takový knoflík ke kusu látky je daleko víc, než jen neustále dokola žákovi popisovat pracovní postup – co vše musí udělat, aby přišil knoflík a ten pevně na látce držel a né své prsty. Nebo aby se při přišívání nějak nezranil (od píchnutí se do prstu počínaje až po vypíchnutí oka svého souseda v lavici konče).
- Motivace
Motivace je souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které vzbuzují, aktivují, dodávají energii lidskému jednání a prožívání.[1]
Základem úspěchu je motivace. Je to takový hnací motor, pomocí něhož lze žáka zaujmout pro další činnost a lepší spolupráci na daném projektu.
- Pochvala
Pochvalu považuji za takový druh motivace. Určitě je dobré chválit. Každý chválí malé dítě… „Ty jsi dneska spapala všechnu polívku i zeleninku… Ty jsi ale šikulka!“ Proč ale nechválíme i ty větší děti – třebas takové puberťáky? Když už je chválíme, tak si většinou jako rodičové, nebo pedagogové neodpustíme aspoň mini narážku na to co udělali, proč to udělali, čeho tím chtěli/chtějí dosáhnout, nebo jak vypadají… Jeden menší příklad – Maminka: „Jé, ty sis uklidil ten brajgl v pokojíku? No, a copak za to budeš chtít? Kredit jsem Ti dobila minulý týden. Že ona za Tebou přijde Lenka? To aby se nelekla, že to tu vypadá jak v chlívku…“
Pochválit bychom měli každého žáčka! Pochvalou je nejlepší začínat a až pak citlivě říct, co se zrovna moc nepovedlo. Určitě ale netrestat za chyby či prohřešky, ale poukázat na to co se zrovna nepovedlo nebo nebylo v souladu s požadavky a procvičit to. Případně navrhnout nějaké řešení či navést žáka na cestičku, kterou by se měl vydat, aby došel k cíli – tomu správnému.
Má odpověď, zda filosofie má místo v dnešní škole, zní: Jednoznačně ano! Ale málokterý učitel ji používá, nebo umí použít správně.
POUŽITÁ LITERATURA:
PRŮCHA, WALTEROVÁ, MAREŠ. Pedagogický slovník
[1] PRŮCHA, WALTEROVÁ, MAREŠ. Pedagogický slovník. 2. rozš. vyd. Praha : Portál, 1998. 336 s. ISBN 80-7178-252-1.