Svoboda lidského jednání

Úvod

Seminární práce Svoboda lidského jednání se zaměřuje na problematiku svobody a jejích konkrétních podob v lidské společnosti. Nenahlíží tak svobodu jednotlivce jako autonomní, nezávislou entitu, ale naopak jako takovou, která existuje vždy v podmínkách té které společnosti  a je v určitém vztahu k svobodám ostatních, od kterých nemůže být plně oddělována.

Práce vychází z díla českého filosofa Jana Sokola, který rozlišuje tři základní pojetí svobody.  Právě ty jsou v její první části představeny. Zabývá se vztahem mezi svobodou, pravidly a odpovědností, jenž je aplikován na model hry.

 

1 Svoboda podle Jana Sokola

Jan Sokol nepředkládá přímou definici svobody, ale zaměřuje se na její nejrozšířenější interpretace, na to, v jakých podobách se s ní člověk v průběhu svého života setkává a co pro něj může znamenat. Postupně tak vymezuje tři rozdílná pojetí svobody, z nichž každé další je o něco blíže svobodě par excellence.

Na pomyslném prvním stupni této hierarchie se nachází svoboda jako absence překážek a omezení. Následuje svoboda jako možnost volby z daných možností. Nejvyšší stupeň náleží svobodě obsažené v lidském jednání, která na rozdíl od předchozích není definována výhradně vnějšími podmínkami a vyznačuje se naopak aktivní rolí každého člověka. Jedná se o formu svobody, kterou nejsnadněji poznáváme prostřednictvím hry, jež představuje „setkání a střetnutí dvou svobod, které si navzájem tvoří a nabízejí své možnosti“  a slouží tak jako zjednodušený model svobodné společnosti.[1]

 

1. 1 Hranice vnější svobody

Svoboda coby nezávislost, tedy „svoboda od něčeho“[2], a podobně svoboda coby možnost výběru z daných možností jsou vázány na vnější podmínky. Člověk je má či nemá, ale sám ony možnosti nevytváří. Jeho role je spíše pasivní. Jan Sokol ukazuje, že obě tyto svobody se nakonec nutně, už ze své podstaty, vyčerpávají. Svoboda od něčeho může být pro mladého člověka[3] představa vlastních klíčů od bytu[4] nebo odpoutání se od pravidel. Reklamy těží právě z příslibů takové nezávislosti.[5] Kam však může nezávislost gradovat ve skutečnosti a od čeho se člověk může opravdu odpoutat? „I kdyby se zbavil všech pout, jedno mu přece jen zůstane: gravitace, která nás váže k Zemi.“[6] píše profesor Sokol. A psycholog Jaro Křivohlavý doplňuje další „omezení“ pramenící ze samotné podstaty člověka: jsou jimi zvyky, dovednosti, předsudky, názory a postoje, které získává v průběhu života.[7] Ukazuje se, že pouhé odstraňování překážek může být cestou ke svobodě pouze iluzorní. A kdyby se snad někomu podařilo vymanit se ze své přirozenosti a v obleku kosmonauta se potulovat vesmírem, nezatížen nejen předsudky ale ani zkušenostmi, byl by svobodný?

Svobodu jako možnost volby z daných možností profesor Sokol přirovnává ke svobodě, jakou zažíváme v samoobsluze. Není příliš těžké odhalit, v čem spočívají limity této svobodné samoobsluhy. Její skutečnou hranici netvoří pokladna, nýbrž samotný fakt, že vybíráme z předem daných možností. Ten možná mohl zpočátku zůstat zastíněn iluzí nekonečně zvyšující se nabídky zboží v regálech, dříve nebo později se však i návštěvník největšího nákupního centra vydá na nákup s pocitem samozřejmosti a s vědomím, že to, co chce, možná zrovna nemají.[8]

 

1. 2 Setkání dvou svobod

Třetí forma svobody nevidí překážku v pravidlech jako první, a nespokojí se s pasivní rolí jako druhá forma svobody. Můžeme ji zažívat ve svobodné společnosti, kde člověk nežije osamocen či výhradně v okruhu vlastní rodiny[9], ale setkává a střetává se s dalšími členy této společnosti. Spolu s tím se také „setkávají“ jejich svobody. Jan Sokol se tak distancuje od známého výroku, který říká, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“.[10] „Jak uzoučká by byla naše svoboda v nabitém autobusu nebo ve výtahu, kdyby skutečně končila tam, kde začíná svoboda našich sousedů.(…) Ve skutečnosti se navzájem kříží, proplétají, soutěží a spolupracují. Právě v tom spočívá každá lidská společnost.“[11]A právě protože se tato svoboda odehrává s druhými[12], je na rozdíl od ostatních nevyčerpatelná.

 

2 Svobodné jednání

Svoboda se ve společnosti projevuje prostřednictvím jednání, které představuje opozici ke spíše pasivnímu a reaktivnímu „chování“[13]. Aby člověk „jednal“ a „nechoval se“, musí tak činit s rozvahou, vědomě či přinejmenším s jistým odstupem od bezprostřední situace[14]. Vedou ho především jeho vlastní hodnoty, a to v prostoru, který není libovolný[15], nýbrž vymezen pravidly, společenskými mravy[16] a zavazuje člověka požadavkem odpovědnosti. Na rozdíl od „svobody od něčeho“, která usiluje o jejich odstranění, nejsou pravidla překážkou, a nejsou ani pouze tolerována jako u svobody coby výběru z daných možností, ale představují podmínku svobodného jednání. S tímto předpokladem platí, že „kdo říká jednání, říká i svoboda.“[17] Ve skutečném životě často působí více protichůdných sil a zájmů, které je složité jednoznačně vyložit a zaznamenat. K dalšímu pojednání problematiky pravidel svobody proto tato práce užívá modelu hry.

 

2. 1 Hra jako model svobody

2. 1. 1 Hra a pravidla

Každá hra je vždy svobodná, hráč k ní nemůže být nucen, a podřízená pravidlům.[18] Vytváří svůj vlastní prostor, který ji vyděluje z každodenního života[19], takže to, co se během hry odehrává, se v reálném životě nikterak neprojeví. Podobně nepřenosné jsou vztahy a zákony z reálného světa do herního. Proto je potřeba stanovit pravidla nová, vlastní té které hře, už jen proto, aby bylo jasné, o jakou hru jde. Hráčům musejí být známa a musejí je přijmout, aby se mohli herního světa účastnit. Tím jej během doby hraní také sami vytvářejí a potvrzují.

Výše popsané odkazuje k obecnějšímu jevu: absence pravidel nebo střetnutí se s jinými napomáhá člověku uvědomit si primárně jejich funkci sloužící k orientaci ve společnosti a nevnímat je pouze jako zákazy či příkazy. Tak tomu může být nejen v přechodu do herního světa, ale například při návštěvě země kulturně odlišné od vlastní, kdy může být neznalost místních pravidel překážkou i v základní komunikaci s ostatními, kteří vědomě i nevědomě jednají právě podle nich.

 

2. 1. 2 Hra a spravedlnost

„Hru nelze redukovat na výsledek.“ To, zdali člověk vyhrál nebo prohrál, ještě o samotné hře nic podstatného nevypovídá. Je potřeba přihlédnout například k tomu, jestli měl jeho soupeř srovnatelné schopnosti, podmínky, a tedy stejnou šanci na vítězství, neboť výsledek hry nesmí být předvídatelný.[20] A záleží také na tom, zda má hra dobrá pravidla a jsou-li tato pravidla dodržována. Všechny tyto požadavky jsou vedeny ideálem spravedlnosti.[21]

Pravidla i vztahy mezi hráči jsou v herním světě stanovena jasněji než ve složitější skutečnosti. Díky tomu je snazší ideál spravedlnosti rozpoznat a přiblížit se mu. Protože se však hráči coby lidské bytosti s různými zájmy dostávají do přirozeného konfliktu, napomáhá tomuto „rozpoznávání“ nestranný soudce. Ačkoli je jeho role důležitá, v žádném případě nenahrazuje a nezastupuje odpovědnost zúčastněných. Jak zdůrazňuje Jaromír Feber a Jelena Petrucijová: „Odpovědnost jako etická kategorie upravuje vztahy v jakékoliv kolektivní činnosti, tedy i mezi spoluhráči navzájem.“[22]

 

2. 1. 3 Hra a její vztah k realitě

Hra zaujímá v každodenním životě zvláštní místo. Nehraje se „o nic“, protože na vítězství záleží, ale nehraje se ani o život.[23] Tomu, co prohrál, se ve skutečném životě nic nestane. Navíc, i když je prohra platná, je možné hrát znovu s novou šancí na výhru. To přináší do herního světa jistý pocit bezpečí i svobody, která spočívá mimo jiné v možnosti vyzkoušet různé odpovědi na protihráčův „tah“.

Typickému střídání „tahů“ lze totiž rozumět doslova jako výzvě a následné odpovědi na ni. Vyjma první takové výzvy je už každá další zároveň odpovědí, ovlivněnou předchozím „tahem“ protihráče. Právě díky tomuto svému charakteristickému rysu je hra jedinečným modelem společnosti, ve které se svobody jedinců setkávají a střetávají, a ukazuje, proč naše svoboda nekončí tam, kde začínají svobody sousedů.[24]

 

Závěr

Svoboda, kterou poznáváme v lidské společnosti, není, stejně jako společnost, nikdy „konečná“ či „hotová“, neboť spočívá ve vztazích s druhými.  Není ani úplně dokonalá a ideální, ale může se snažit ideálu přiblížit. Díky modelu hry je snazší pochopit podstatu svobodného jednání, které nespočívá v absenci pravidel, ale v prostoru, v němž si člověk může sám nejen zvolit, ale také tvořit možnosti. A  pouze tehdy, pokud je sám poskytuje a neodpírá druhým, může se v takovém prostoru pohybovat.

Literatura

CAILLOIS, Roger. Definice hry. In: Hry a lidé. Maska a závrať. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1998.

ISBN 80-902482-2-5

FEBER, Jaromír. PETRUCIJOVÁ, Jelena. Fenomén hry. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006.

ISBN 80-7007-222-9

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Svoboda. In: Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994.

ISBN 80-85495-33-3

SOKOL, Jan. Člověk jako osoba. Praha: Universita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2001.

SOKOL, Jan. Jak vypadá svoboda. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006.

ISBN 80-7007-222-9

SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2010.

ISBN 978-80-7429-056-5

SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody. In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php. [online]

[1] SOKOL, Jan. Jak vypadá svoboda. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006, s. 39.

[2] KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Svoboda. In: Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994, s. 17.

[3] Jan Sokol tento typ svobody někdy označuje za „pubertální“. Viz např. SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody. In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online].

[4] SOKOL, Jan. Jak vypadá svoboda. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006, s. 34.

[5] Tamtéž.

[6] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody.In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online]

[7] KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Svoboda. In: Mít pro co žít. Praha: Návrat domů, 1994, s. 17.

[8] SOKOL, Jan. Jak vypadá svoboda. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006, s. 35.

[9] SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 152.

[10] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody.In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online]

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] SOKOL, Jan. Člověk jako osoba. Praha: Universita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2001, s. 7.

[14] SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 68.

[15] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody.In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online]

[16] Tamtéž.

[17] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody.In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online]

[18] CAILLOIS, Roger. Definice hry. In: Hry a lidé. Maska a závrať. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1998, s. 31.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody. In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online].

[22] FEBER, Jaromír. PETRUCIJOVÁ, Jelena. Fenomén hry. In: Hra, věda a filosofie. Praha: FILOSOFIA, 2006, s. 76.

[23] SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 74.

[24] SOKOL, Jan. Pravidla jako podmínka konkrétní svobody. In: www.jansokol.cz/cs/n-s-pravidla.php [online].