Martin Heidegger a jeho Nic

Filosofie Existence

Heideggerovo Nic

„… Úzkost již vznik takového zmatku nepřipouští. Daleko spíše je prostoupena zvláštním klidem. Úzkost je sice vždy úzkostí před …, ale ne před tím či oním. Úzkost před … je vždy úzkostí o …, ale ne o to či ono. Avšak neurčitost toho, před čím a  co pociťujeme úzkost, není pouhým nedostatkem určitosti, nýbrž bytostnou nemožností určitelnosti. To vysvítá ze známého výkladu:

            Říkáme, že v úzkosti „je člověku nějak divně“. „Co“ je tu divné a „komu“ je nějak divně? Nemůžeme říci, z čeho je člověku divně. Je mu tak v celku. Všechny věci i my sami se noříme do jakési lhostejnosti. Avšak ne v tom smyslu, že by vše prostě zmizelo, nýbrž tak, že se k nám obrací ve svém ustupování  jako takovém. Toto ustupování jsoucna v celku, které nás v úzkosti obkličuje, nás skličuje. Nezbývá žádná opora. V tom, jak se nám jsoucno vymyká, zůstává a přepadá nás jen toto „žádná“.“

            Úzkost zjevuje Nic.

Heidegger, M.: Co je metafyzika? (in: Básnicky bydlí člověk), orig. číslování 111-112

Jak napovídá již sám název tohoto filosofického směru jde především o zkoumání lidské existence o sobě samé, o zkoumání bytí člověka v mezních situacích (Jaspers), bytí a existence ve vztahu k víře (Kierkegaard), k práci (Marx), existence a absurdna (Camus), existence a svobody (Sartre), existence a lásky (Marcel) a v neposlední řadě o zkoumání existence a bytí (Heidegger). Při Heideggerově zkoumání existence a bytí nacházíme několik závažných pojmů souvisejících s lidskou existencí. Pojmy jako jsou: Strach, Úzkost, Nic nebo Smrt.

Strach je vždy strachem či obavou před něčím či někým. Před něčím určitým. Lidé mají strach z pavouků, z myší, ze tmy. Nebo z nějakého jiného člověka. Jiné je to se strachem ze smrti. Vždy je to ale tedy strach z něčeho. Podíváme-li se na otázku: „Můžeme mít strach z ničeho?“ přijdeme na základní rozdíl. Nic. Už otázka po tom, co to vlastně je Nic nám ukazuje budoucí nesmyslnou odpověď. Jak si totiž můžeme odpovědět „Nic je….“?

Přesto Nic jako filosofický problém řešíme. Pocítí-li člověk strach, můžeme mu pomoci hned jak se dozvíme z čehože ten strach vlastně má. Člověk sklíčený strachem má v hlavě zmatek. Z pocitů, které na něj „padají“. Tento zmatek, který se projevuje při strachu, nenalezneme u úzkosti. Úzkost je vlastně také podobnou úzkostí z jakéhosi stavu. V tomto je ale rozdíl oproti strachu. U strachu můžeme říci: Z něčeho. Zde pro to není žádné vhodné vyjádření. Stejně jako při úzkosti z čehosi. Vlastně ne čehosi. Opět hledáme vhodné slovo.

Je ale možné abychom toto slovo nenalezli? Kam až sahá možnost cosi určit. Míra určitelnosti asi má své hranice. Omezeny by mohli být naší bytostností či existencí. Omezenost našeho bytí a poznávání je dána existencí jsoucen okolo nás a také naší vlastní existencí na tomto světě. Existence naší osoby je docela jasně omezena délkou života. Proto vykládáme existenci jsoucen. Pokud cítíme, že máme jakýsi „strach“ ale nedokážeme definovat jeho původce, a není to obyčejný strach, řekneme že nám je nějak divně. Co je na tom ale to divné? Zajímavé, či můžeme říci divné, je to, že nemůžeme specifikovat právě to divné. Divně je nám v celku, ne z jakéhosi, pro nás známého, důvodu. Tento celkový stav je pro nás jiným oproti strachu.

Je zapotřebí zkoumat co se děje. Okolo každého člověka se vyskytuje jsoucno. Vlastně vše okolo nás můžeme specifikovat jako jsoucno. Je to opora, která nám ukazuje existenci nás samých. Pokud se potřebujeme o čemkoli ujistit máme tu vše okolo nás. Toto vše můžeme vlastně pojmout jako souhrn všech jsoucen. Jsoucno v celku. Máme-li tedy jsoucno v celku okolo sebe, můžeme mít maximálně strach z něčeho. Ve chvíli, kdy se nám ale začne zdát, že vše okolo nás, neboli jsoucno v celku, se nám jaksi vzdaluje, ustupuje od nás, pozbýváme to jedné na světě, o co jsme se mohli opřít. Jde při tom ale jen o pohled na ustupující jsoucno v celku. Nejde o to, že by se nám ztratilo. Ne že nám kompletně zmizí. Jde hlavně o ten pohled na to mizející „vše“. Právě toto, jak vidíme to, co nám mizí nás neuvěřitelně skličuje. Tento pohled je úzkost. Propadáme se do lhostejnosti ( z které pramení podivný klid, který odlišuje úzkost od zmatku při strachu – Jsoucno v celku, které bylo celou dobu okolo nás a jehož součástí jsme byli i my nás přestalo oslovovat) z prazvláštního vakua kolem nás. Již předem ale můžeme napsat, že jde vlastně  Nic okolo nás vzniklé.

Člověk kterému mizí jsoucno v celku nemá nic. Mizí mu vše. Přichází o všechny opory. Jestliže Heidegger píše, že při vymykání jsoucna nám zbývá jen „žádná“ a vztahuje to ke své předešlé větě: „Nezbývá žádná opora.“ je jasné, že nám tu nezůstane žádná opora. Dokonce ani slovo opora o které bychom se mohli opřít. Tato ztráta jsoucna je tedy jasným znakem úzkosti, kterou se liší od strachu.

Zdá se tedy, že jsem nalezli slovo, které můžeme použít pro klasifikaci rozdílu mezi strachem a úzkostí. Když napíšeme, že strach je strachem z něčeho či někoho, pak o úzkosti napíšeme, že úzkost je vždy úzkostí z ničeho.

Otázku po Ničem si tedy pokládáme oprávněně. Pro definici úzkosti bychom si bez slovíčka Nic asi pomáhali i rukama a nohama. Přitom Nic je dost důležitý pojem. Vždyť my sami žijeme k ničemu.

Ovšem je zvláštní hrou osudu, že existencialismus vložil mnoho svých sil právě do zkoumání Bytí ve vztahu k Nic, k němuž lidská existence neodvratně směřuje, avšak jen minimální prostor věnoval onomu prazvláštnímu Nic, z něhož lidská existence vychází, ačkoliv tato skutečnost utváří naše bytí ne-li stejnou, tedy přinejmenším dosti podstatnou měrou. Neboť bez řádného prozkoumání tohoto Nic, zůstává veškerý prožitek bytí, veškeré uvědomení si pravdy, že tento svět  a toto bytí je veskrze absurdní, a veškeré pravdivé a vědomé vytrvání v tomto bytí až do konce, polovičatý.[1]

Použitá literatura:

Heidegger, M.: Básnicky bydlí člověk, nakl. Oikoymenh Olomouc, 2006

Janke, Wofgang: Filosofie existence. Praha: Mladá fronta, edice Souvislosti, 1995

[1] srv. Janke, Wofgang: Filosofie existence. Praha: Mladá fronta, edice Souvislosti, 1995