Modely vozů a jejich symbolika
Vozy byly na území Evropy využívány již v eneolitu, kdy se také objevují hliněné modely vozíků. V době bronzové a v následujícím období plnily vozy důležitou funkci nejen jako dopravní prostředky, ale též jako nedílné součásti pohřební výbavy a symbolické artefakty, odrážející mytologické a náboženské představy. Od střední doby bronzové lze pozorovat již několik víceméně ustálených typů modelů vozů. Lze předpokládat, že tyto typy se mohly odlišovat nejen svou formou, ale také svým účelem.
Nejstarší nálezy modelů vozů
Nejstaršími doloženými modely vozů ve středoevropské oblasti jsou nálezy hliněných modelů čtyřkolového vozu pocházející z pohřebišť badenské kulury v Budakalász u Budapešti a Szigetszentmárton v Maďarsku (Maran 2004, 271 – 272).
Hliněné napodobeniny vozíků v podobě kvadratických nádob bývají považovány za doklad významu vozu a zápřahu v badenské kultuře. Ze sídliště bolerázské skupiny v Radošině na Slovensku pochází model masivního původně čtyřkolového vozíku s obloukovým průčelím v podobě držadla. Z jeho čelní stěny vystupuje dvojice plastických volů, zřejmě tažných zvířat. Podobné fragmenty vozíků byly objeveny též v Pezinku-Grinavě na Slovensku, známy jsou však také z lokalit v Maďarsku a Dolním Rakousku (Struhár 2013).
Ojedinělým nálezem je eneolitický kultovní vozík z německé lokality Quenstedt (Sasko-Anhaltsko). Části vozíku z nepálené hlíny byly spolu se zlomky sídlištní keramiky a devíti zásobnicemi nalezeny v kruhové jámě o průměru 180 cm. Vozík má na svrchní kruhové desce vyryt ornament, který je podobný ornamentu na budakalászském vozíku. Deska ležela na podvozku na kolečkách zdobených plastickými motivy ženských prsou. Soubor byl interpretován jako doklad neobětní kultovní scény, snad k zajištění sklizně (Bakker 2004, 289 – 291; Kramářová 2010, 10).
Modely vozů z doby bronzové
Hliněné modely čtyřkolových vozů získávají na významu v období starší a střední doby bronzové, zejména v prostředí Otomanské, Maďarovské a Wietenbergské kultury v oblasti Karpatské kotliny (Pare 2004, 355). Dobře zachované modely vozů jsou známy ze Slovenska, Sedmihradska a severovýchodního Maďarska. Hliněné modely vozíků jsou v těchto oblastech charakteristickým nálezem zejména na tellových sídlištích: Békés “Várdomb” (Maďarsko), Pir “Cetate = Vársziget” (Maďarsko), Pocsaj “Leányvár” (Maďarsko), Săcueni “Cetatea Boului = Ökörvár = Ökördomb“ (Rumunsko), Sălacea (Rumunsko), Töröksezentmiklós “Terehalomról” (Maďarsko), Vărşand (Rumunsko), Derşida “Dealul lui Balotă” (Rumunsko)( Bóna 1960, 83–111; Chidioşan 1975, 27–44; Mesterházy 1976, 223–230; Bóna 1992, 73–75; Schuster 1996, 117–137; Tárnoki 1999, 165–177). Exemplář Gyulavarsandské kultury z Pocsaj–“Leányvár” má formu hospodářského vozíku se vzhůru vytaženými rohy, na němž vyryté symboly paprskového kola dávají tušit zvýšený význam tohoto modelu (Pare 2004, 355). Vedle již zmíněných modelů se v oblasti středodunajské pánve, na území rozprostírajícím se zhruba od Bratislavy až k Železným vratům na středním toku Dunaje mezi Rumunskem a Srbskem, nacházejí početné nálezy kol vozů, zdobených i bez výzdoby (Bóna 1960, 92–93; nověji Boroffka 2004, 347–354; Kovács 2006, 39–43). Vyskytují se také případy vozů představujících zvířecí protomy , např. vůz z Derşida (Rumunsko), který znázorňuje blíže neurčené zvíře (Chidioşan 1975, 25/7, 9).
Unikátní model zdobeného hliněného vozíku pochází z dětského hrobu 40 z Nižné Myšl’e, který je datován do stupně BA2 (Slovensko) (obr. 36). Vozík byl uložen na chodidlech dítěte a nacházela se v něm miniaturní amfora, pod vozíkem pak byla miniaturní miska (Olexa – Nováček 2013). Původně snad měl vozík čtyři kola ze dřeva, která se nedochovala, ale je též možné, že byl intencionálně znefunkčněn. Stylem výzdoby se vozík podobá keramice hatvanské kultury (Olexa 1983). Pro jeho tvar nejsou dosud známy z Karpatské kotliny ani ze vzdálenějších oblastí žádné analogie (Olexa – Nováček 2013). Nádoba s kruhovou korbou umístěnou na obdélníkové základně je interpretována jako dětská hračku (Olexa 1983, 122 – 126), avšak vyloučit nelze ani její případnou rituální funkci (Podborský 2006).
Vozy se sluneční symbolikou
V době bronzové pravděpodobně došlo k rozšíření apollónského slunečního kultu po celé Evropě, jak naznačují keramické a bronzové modely vozů tzv. apollónského typu. Archetypem těchto slunečních vozíků je nález hliněného vozíku, taženého labutěmi, ze srbské Dupljaje (Podborský 2006, 228; Pare 2004, 356 – 357), pocházející pravděpodobně z mladší doby bronzové. Na tříkolovém voze, taženém ptačími protomami, je umístěn mužský idol s ptačí hlavou, který má na hrudi spirálový ornament. Nad hlavou idolu byl původně ještě umístěn jakýsi baldachýn (Podborský 2006, 230). Samotné chronologické zařazení vozíků z Dupljaje není zcela jasné. Vozík naznačuje možné zařazení do kultur před-popelnicových, zejména díky analogiím s idoly nalezenými v Maďarsku, jako je propracovaný hřeben nebo řetízkovité náhrdelníky. Velká podobnost se naskýtá rovněž s idoly z Cirny ze středního Dunaje (Pare 1992, 180). Na druhé straně jsou však známé podobné modely kol z Německa, jejichž datace spadá do období kultur popelnicových polí, a které tak podporují pozdější zařazení. Antropomorfické idoly se v kulturách popelnicových polí objevovaly vzácně a v tomto případě by představovaly doklad silných kultovních tradic přežívajících ze střední doby bronzové (Pare 1992, 180 – 181).
Vůz se sluneční symbolikou tažený ptáky je znám ze symbolického prostředí doby bronzové z oblasti podunajské i severské. Místo celých ptáků jsou často zobrazeny jen ptačí protomy, někdy též dochází k nahrazení ptáků koňmi jako je tomu v případě slavného trundholmského kultovního vozíku. Při zkoumání účelu tohoto vozíku je třeba si uvědomit, že v sobě nese jak praktickou funkci, tak společenský význam a symbolický smysl, které jsou vzájemně propojeny. Vozík tedy může být zpodobněním jedné z ústředních mytologických představ severské doby bronzové, a zároveň může být – prostřednictvím jeho kol – pohyblivým předmětem užívaným v rituálech (Althin 1945, 188-193) a prestižním předmětem, k němuž mohla mít přístup jen omezená skupina lidí. K artefaktům spojovaným se slunečními kultovními vozíky mladší a pozdní doby bronzové patří tzv. „Tüllengeräte“ (Hänsel – Hänsel – Innerhofer 1997), tedy bronzové předměty ukončené na jedné straně tulejkou představující oje vozu a na druhém konci se dvěma či třemi koly ve spojení s býčími, ptačími protomami nebo jejich vzájemnými kombinacemi. Nálezy těchto předmětů pocházejí např. z německého Burgu (Hänsel – Hänsel – Innerhofer 1997, 117, 140) či z Kalowic a Brzezniaku v Polsku (Podborský 1997, 121, obr. 59:2, 4). Na některých exemplářích hledí tváře zvířecích protom jakoby dozadu na vůz. Tento směr bývá rovněž dáván do souvislosti se slunečním božstvem (Švecová 2004, 389). V mytologických představách je slunce taženo koňem, jak lze pozorovat na skalních rytinách doby bronzové ze Skandinávie, zejména v Bohuslänu ve Švédsku a na bronzových předmětech severské pozdní doby bronzové jako jsou břitvy (Brǿndsted 1938, 82-99). Na jednom z těchto zobrazení z Kalleby (Bohuslän, Švédsko) je znázorněn kůň vznášející se nad dlouhou lodí a táhnoucí velké kolo se čtyřmi příčkami (Glob 1974, 103, 151 obr.. 61; Green 1991, 78, 70, obr. 61). Na další rytině z Balken ze stejné oblasti je kůň s páskou táhnoucí se dozadu za jeho hlavou k disku, který má nad hřbetem. Další vyobrazení koně táhnoucího slunce, které zde představují koncentrické a/nebo radiální kruhy, se vyskytují na několika bronzových břitvách z různých lokalit v Dánsku (Meller 2004, 57, 61). Na všech uvedených vyobrazeních s výjimkou rytiny z Kalleby hledí kůň doprava a táhne tak slunce ve směru, kterým se pohybuje po obloze.
Kůň a slunce jsou na těchto vyobrazeních spojeni linií, která v současné době na trundholmském vozíku sice chybí, ale na krku koně a na okraji slunečního disku se nacházejí pozůstatky malých oček, kterými mohla procházet šňůrka coby spojnice mezi oběma (Hoops 2001, 470). V případě tohoto kultovního vozíku by se tedy mohlo jednat o zpodobení představy „slunečního koně“, který byl pro „praktické“ potřeby rituálu umístěn na kola. Pohlížíme-li na zmíněný nález v tomto smyslu, lze v něm spatřovat zpodobení „slunečního koně“ na kolech, které mohly zdůrazňovat pohyb slunce a prezentovat tak kosmologický výklad věčné denní a noční poutě slunce (Hoops 2001, 470).
Symbolika modelů vozíků z prostředí villanovské kultury v Itálii bývá někdy spojována s široce rozšířeným indoevropským mýtem boha ohně Agnise, vynálezce vozu, který přijíždí na Zem v zapřaženém povozu a bere mrtvé na onen svět (Tomedi 2002, 278; Woytowitsch 1978).
Vozy s kotlíky
Kotel měl nepochybně pro Kelty svůj symbolický význam, nebyl pouze kuchyňským náčiním. Kotel byl spojován s hojností, stal se symbolem pohostinnosti v nejobecnějším smyslu slova. Kotle byly od doby bronzové oblíbenými pohřebními milodary a obětinami. Jejich nálezy pocházejí z hrobů, bažin, jezer a pramenů. Ve střední Evropě se objevují vozy s kotlíky (Kesselwagen) na počátku doby popelnicových polí. Idea nádoby připevněné na vozíku či spíše na kolech byla široce rozšířená. Srovnatelné nálezy vozíků pocházejí z různých evropských kultur doby bronzové od Dánska až po dolní Dunaj (Hansen 2010, 50). Symbolická kombinace kola, nádoby a vodního ptactva se objevuje ve střední a západní Evropě včetně Itálie od doby bronzové a tato tradice pokračuje dále v době železné (Pare 1992). V celku zachované vozíky s kotlíky pocházejí výhradně z bohatých hrobů (Milavče, Peckatel, Acholshausen aj.), které v pohřební výbavě obsahují válečnické elementy, zejména meče a hroty kopí (Uckelmann 2013, 407).
Jedinečnou ukázkou kultovního vozíku s kotlíkem představuje vozík nalezený v ,,knížecí“ hrobce na štýrské lokalitě Strettweg v Rakousku roku 1851. Luxusně vybavený hrob, v němž byl vozík nalezen, se řadí do skupiny bohatých pohřbů v údolí řeky Sulmy, které spolu s „knížecími“ hrobkami z Kleinklein reprezentují etnicky pestrý východohalštatský okruh (Podborský 2006, 334). Kultovní vozík o délce 42 cm má podobu plochého čtyřkoláku. Každé z kol má 8 paprsků a celý vozík je přizpůsoben jízdě oběma směry. Na vozíku je umístěno 12 lidských postav, 4 koně a 2 jeleni, kteří jsou rozmístěni víceméně symetricky. Ústřední postavou, umístěnou uprostřed, je vysoká figurka ženy – snad bohyně či kněžky, která zdviženýma rukama a hlavou podpírá misku. Ženská figura je obklopena bojovníky se zbraněmi na koních. V čele obou užších stran drží vždy dvě mužské figury, představující snad kněží, jelena za vysoké parohy (Podborský 2006, 310). Podborský se přiklání k názoru, že zmíněný kultovní vozík představuje obětní scénu, kdy kněží měli obětovat jeleny. V souvislosti s možnostmi interpretace se ale též jeví jako velice zajímavá zmínka o rituálním voze bohyně Nerthus, zaznamenaná u Tacita (56 – 117 n. l.). Ve svém díle Germanie neboli „O původu a poloze Germanů“ popisuje jakýsi ostrov, na němž se nachází háj, ve kterém je vůz věnovaný bohyni. Tento vůz je přikrytý přehozem a s výjimkou kněží se jej nesmí nikdo dotknout. Kněz má také poznat, kdy je bohyně uvnitř vozu, a tehdy do něj zapřáhne krávy a vydá se na cestu. V době, kdy bohyně koná svou cestu, je zakázáno bojovat, a na místech, kam průvod zavítá, se slaví svátky. Po určité době pak kněz odveze bohyni zpět do chrámu a vůz s bohyní je omýván v jezeře. Otroci, kteří tuto službu vykonali, jsou pak v tom samém jezeře utopeni. (Tacitus, Germ. 40).
Praktická ověřitelnost Tacitovy zprávy je však poněkud problematičtější. Popsané slavnosti bohyně Nerthus nebyly zatím nijak potvrzeny nálezy vozů v bažinách (v Rappendam nebo zdobeny vůz z Dejbjergu,), protože samotná existence vozu většinou nevypovídá nic o tom, jak byl používán. Dosavadní neprokazatelnost této zprávy ale jistě nijak nesnižuje její věrohodnost, a je proto třeba počítat i s touto možností využití vozů. Pro věrohodnost Tacitovy zprávy by mohl mluvit také fakt, že slavnostní objížďky krajem s „bohem“ nebo zesnulým králem na voze (případně na lodi) jsou často se opakujícím motivem v pozdějších severských pramenech, a mohlo tedy jít o rozšířenou a známou praxi, jejíž pozadí však zůstává nejasné (Šeiner 2013, 40). Přesněji řečeno, nelze zatím prokázat (a samozřejmě ani vyloučit), že „právě tyto“ vozy byly použity k „právě takovýmto“ obřadům, které probíhaly „právě tak“, jak je popisuje Tacitus. „Kult Nerthus byl navíc zřejmě jen lokální záležitostí a používání kultovních vozů v jiných oblastech mohlo vypadat odlišně“(Šeiner 2013, 40).
U Milavče (o.Domažlice) bylo objeveno mohylové pohřebiště z mladší doby bronzové. Z tohoto pohřebiště pochází nález tzv. milavečského vozíku, který se řadí
mezi nejstarší nálezy tohoto druhu, a který ještě není opatřen ptačími protomami jako většina pozdějších (Bouzek 1977, 198-199). V době nálezu byla kola pevně ukotvena na nápravě, není ovšem jasné, zda byl vozík původně pohyblivý, protože působením rzi mohlo dojít k jejich přilepení. Kola vozíku jsou litá, bez zákolníčků. Ke spodní části byla čtyřmi nýty připevněna bronzová nádoba, která byla zachována pouze z části a byla větší než samotný vozík. Součást nálezu tvořil také bronzový dvojsečný meč a zlomky dalších bronzových předmětů. (Podborský 2006, 231).
Další evropské nálezy vozíků s kotlíky
Z německé lokality Peckatel (Mecklenburg-Vorpommern) pochází největší známý dochovaný vozík s kotlíkem, který dosahuje výšky téměř 40 cm (Uckelmann 2013, 407). Jeho kotel, vyrobený z bronzových plátů, je posazen na bronzové kostře se čtyřmi koly. Je zdoben několika obkružujícími řadami výčnělků a má čtyři stočená držadla. Vozík byl uložen jako milodar do mužského hrobu ze 13. století př. Kr. Pohřební výbava zahrnovala též jeden zlatý náramek, který pravděpodobně označoval vysoké společenské postavení svého majitele. Dále byl v hrobě meč vložený v dřevěné pochvě, velký nůž, sekera a hrot šípu (Hansen 2010).
Další vozík s kotlíkem pochází ze Skallerup (Zealand, Dánsko), z hrobu vybaveného obdobně jako tomu bylo v Peckatel. Také ve Skallerup měl pohřbený zlatý náramek, dlouhý nůž a meč (Hansen 2010, 50). V Acholshausen v dolních Francích byl poněkud menší vozík tohoto typu se čtyřmi ptačími figurkami uložen společně se dvěma hroty kopí, dvěma velkými noži a dvěma disky z kovových plátů v architektonicky pečlivě vybudované kamenné pohřební komoře (Hansen 2010, 50). Další vozíky s kotlíkem jsou známy též z Karpatské kotliny (Tamtéž).
Symbolika vozů s kotlíky
O silném symbolickém smyslu těchto vozíků zřejmě nemá smysl pochybovat; někdy jsou interpretovány i jako kultovní předměty. Jako velice lákavá se zdá možnost klást tyto vozíky do souvislosti s magickými dešťovými obřady (Podborský 2006; Bouzek 1977, 198n), čemuž by odpovídala jejich podobnost s obrazy na mincích z thesalského města Krannon ze 4. století př. Kr. (Uckelmann 2013, 407). Nicméně s ohledem na známé pohřební kontexty lze bezpečně usuzovat pouze na to, že byly výjimečným a cenným majetkem vysoce postavených osob. Je přitom pozoruhodné, jak podobná je výbava zesnulých v některých značně vzdálených oblastech, jako je jižní Skandinávie a Čechy (Hansen 2010). Otázka, zda byly vozíky s kotlíky využívány v souvislosti s rituály, v nichž patrně hrála důležitou roli tehdejší společenská elita nebo jestli představují nákladnou součást picích nádob užívaných při hostinách, či zda se jednalo o kombinaci obou těchto možností, zůstává zatím otevřená (Hansen 2010).