Domácí vzdělávání

1      Domácí vzdělávání

Domácí vzdělávání je formou alternativy, která je založená na jiném principu, než klasické vzdělávání. Jsou tím myšleny právě jiné možnosti učení, netradiční způsoby výuky  a jiné než klasické vzdělávací ústavy, například tím může být škola Montessori, lesní škola či zdravá škola. Právě pod tyto alternativní typy výuky patří také domácí vzdělávání.

Český Školský zákon pojem domácí vzdělávání nezná, tento termín a styl výuky spadá pod individuální vzdělávání. V České republice je zavedeno plnění povinné školní docházky, kterou žák vykonává po dobu devíti školních roků, pokud není stanoveno jinak     a svou školní docházku plní v základní škole zřízené obcí či svazkem obcí. Mimo to má také žák možnost plnit svou školní docházku v zahraničí, v zahraniční škole na území České republiky, anebo v evropské škole, kterou schvaluje individuálně ministerstvo. Podle zákona je také možno plnit povinnou školní docházku jinak a to konkrétně: „Jiným způsobem plnění povinné školní docházky se rozumí individuální vzdělávání, které se uskutečňuje bez pravidelné účasti ve vyučování ve škole“.[1] Individuální, potažmo domácí vzdělávání je povoleno pouze žákům prvního stupně základní školy na základě žádosti, která je vyřizována ředitelem školy, do které byl žák přijat pro plnění povinné školní docházky, výjimku tvoří žáci se specifickými vzdělávacími potřebami, kteří mohou mít schválené a doporučené individuální vzdělávání i po dobu druhého stupně základní školy. Žák musí plnit pololetní zkoušky z učiva, které mělo být splněno, tyto zkoušky se konají právě ve škole, na kterou měl být žák přijat pro plnění povinné školní docházky.

Mezi podmínky domácího vzdělávání tedy patří, že žáci jsou vzděláváni podle platných standardů základního vzdělávání a nejméně dvakrát za školní rok jsou výsledky domácího vzdělávání ověřovány přezkoušením. Další podmínkou je vzdělání domácího učitele, kterým většinou bývá rodič, ten musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou a jedná-li se o rodiče, vyučujícího žáka druhého stupně ZŠ, ten musí mít vysokoškolské vzdělání, přičemž musí dále dokládat specifické vzdělávací potřeby dítěte pro důvod domácího vzdělávání. Neplní-li rodič podmínky dohody o individuálním vzdělávání dítěte, může škola tuto dohodu vypovědět.

V pedagogickém slovníku se pod pojmem domácí vzdělávání píše toto: „Vzdělávání probíhající doma, v rodině, kdy děti nedochází do školy a vyučují je jejich rodiče, … žák je v tomto případě na základě rozhodnutí rodičů vzděláván doma vlastními rodiči nebo několika rodiči spolupracujícími v rámci svépomocné skupiny“.[2] Dále je zde uvedeno, že impulzem pro rozhodnutí se pro tuto metodu vzdělávání dětí, je nedůvěra vůči veřejnému školství. Společnost tato forma výuky rozděluje na dva tábory, zastánce a zásadní odpůrce, kteří argumentují především tím, že škola má mimo vzdělávání žáka také funkci socializační, která při domácím vzdělávání dětem chybí. Uvádí se zde, že je možná až descholarizace, což znamená doslova odškolení. Tento pojem je spojen s domácím vzděláváním, především díky rozchodu názorů na tuto formu výuky, častěji ho používají odpůrci domácího vzdělávání. Naopak zastánci domácího vzdělávání mnohdy jako svůj argument používají pojem antipedagogika, který směřuje ke kritice tradičního výchovného systému, kdy je necitlivě zasahováno do vývoje dítěte. Probíhá až drezurování a přetěžování dětí, hlásá se zde odstranění výchovy vůbec a doporučením je, že dítě nemá být vychováváno, ale podporováno a rozvíjeno.

Důvody vedoucí k domácímu vzdělávání v ČR jsou především takovéto: nespokojenost a nedůvěra ke školskému systému, obava ze školního prostředí (šikana), obava ze stresování dítěte, rodinné prostředí, situace v rodině a zdravotní stav dítěte.

2      Domácí vzdělávání v USA

Domácí vzdělávání má své počátky v 60. letech minulého století právě v USA. Avšak ještě před 20 lety zde byla tato možnost vzdělávání zavržená a nepovolená. O její rozvoj a především legalizaci se zasloužili mimo jiné John Holt, Raymond Moore a Michael Farris. Dalším jménem, které neodmyslitelně patří k domácímu vzdělávání v USA, je Brian Ray, který vede organizaci National Home Education Research Institute (Národní výzkumný ústav domácího vzdělávání). I přes ještě poměrně nedávný zákaz domácího vzdělávání, v dnešní době se v Americe tato forma výuky velmi rozšířila a stala se oblíbeným a běžným systémem vzdělávání. Domácí prostředí k výuce je v Americe legální v 50 státech, přičemž je tak vzděláváno přibližně 3,4% školou povinného obyvatelstva.

Americké Národní středisko pro statistiku ve vzdělávání (NCES) vydalo v letošním roce novou zprávu o počtu amerických studentů vzdělávaných doma. Minulá tato zpráva byla vydána v roce 2007 a s porovnání se současným stavem počet doma vzdělávaných studentů vzrostl o téměř 300 tisíc. Národní středisko pro statistiku ve vzdělávání oznámilo, že z dětí, které jsou vzdělávány doma, je 68 % bělochů, 15 % Hispánců, 8 % Afroameričanů a 4 % tvoří Asiaté a děti přistěhovalců z tichomořských ostrovů. Jednou ze zajímavostí ve správě NCES bylo, že na otázku: „Proč jste se rozhodli pro domácí vzdělávání?“ odpovědělo 91 % rodičů, že kvůli obavám z prostředí na školách, 77 % rodičů odpovědělo, že touží dětem poskytnout mravní výchovu, 74 % rodičů uvedlo, že děti vzdělávají doma, protože nejsou spokojeni s akademickou úrovní na školách. Když byli požádáni, aby vybrali jeden nejdůležitější důvod, proč vzdělávají děti doma, 25 % rodičů uvedlo, že je to kvůli obavám z prostředí na školách. Oproti zprávě z roku 2007 se objevily dva zásadní rozdíly – více rodičů má obavy z prostředí na školách a méně rodičů uvedlo, že jejich hlavním důvodem pro domácí vzdělávání je touha poskytnout dětem náboženskou či mravní výchovu.

Je tedy možné podotknout, že příčiny vedoucí k domácímu vzdělávání jsou téměř stejné v USA jako v České republice. Hlavní příčinou vedoucí k domácímu vzdělávání je nedůvěra ve školský systém. Principy však nejsou stejné jako v ČR, vzdělávání je ve Spojených státech amerických ukotveno pevně v zákonech jednotlivých států, některé státy na rozdíl od ČR jasně vymezují podmínky pro fungování a vůbec samotné uskutečňování domácího vzdělávání..

 

Vysoká míra regulace – stát vyžaduje od rodičů např. pedagogické vzdělání, návštěvy státních úředníků v rodinách

Střední míra regulace – stát požaduje zasílat osvědčení, výsledky testů a odborné hodnocení pokroku ve studiu

Nízká míra regulace – stát nepožaduje po rodičích žádný kontakt se státním orgánem

 

3      Vybrané země Evropy

Evropa a její vzdělávací systém více lpí na tradici silných zásahů státní moci do oblasti vzdělávání. Odpovědnost za vzdělání dětí zde přebírá stát a tuto iniciativu nerad přenechává jiným institucím, či rodinám. Díky této skutečnosti tak není domácí vzdělávání v Evropě rozšířené, jako je tomu v USA nebo také v Kanadě. Existence tohoto typu vzdělávání je tedy podmíněná výjimkami, které například tkví v experimentech, zkušebních programech, či individuálních studijních plánech. Zásadní rozdíl, který povoluje či nepovoluje domácí vzdělávání je v plnění povinné školní docházky, či v plnění vzdělávací povinnosti. Vzdělávací povinnost plně umožňuje domácí výuku, naopak při povinném plnění školní docházky je žák povinen navštěvovat školní zařízení. Díky tomu se liší přístup k domácímu vzdělávání v Evropských zemích.

Legislativu v západoevropských zemích tak můžeme rozdělit na 4 skupiny:

1. Státy ve kterých domácí vzdělávání existuje již nějakou dobu. Jsou jimi např. Belgie Dánsko, Irsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Norsko, Portugalsko, Většina Švýcarska a Velká Británie.
2. Státy, ve kterých bylo v minulosti domácí vzdělávání zakázáno, ale kde nedávno došlo k jeho povolení, a tím je např. Rakousko.
3. Státy, kde podle zákona domácí vzdělávání povoleno není, ale v konkrétních případech udělují výjimky. Jsou jimi např. Španělsko, Řecko, 2 kantony ve Švýcarsku, Nizozemí.
4. Státy, kde je pouze povinná školní docházka a domácí vzdělávání je zde zakázáno a tímto státem je Německo.

3.1      Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Domácí vzdělávání je zde povoleno. Stát přenechává plnou odpovědnost za výuku a vzdělání dětí na rodičích. Na rozdíl od Česka je zde uzákoněno pouze poskytování vzdělání, nikoli plnění povinné školní docházky. Mezi hlavní důvody vedoucí k domácím vzdělávání zde patří, stejně jako ve většině zemí Evropy, například nespokojenost se vzdělávacím systémem, nebo tu také může hrát roli vzdálenost školy od místa bydliště dítěte. V Anglii však neexistuje žádná povinnost nahlášení domácího vzdělávání, proto je zde velmi nelehké uvádět jakékoli statistiky o počtu žáků a studentů. Uvádí se však odhad dětí v domácím vzdělávání, který se pohybuje mezi 40 -100 tisíci dětmi. Polovina z toho je dobrovolně hlášena k domácímu vzdělávání, avšak stejná polovina dětí je tzv. „neznámých“, tyto děti nebyli nikdy zaregistrováni v žádném vzdělávacím institutu a proto lze jejich počet jen odhadovat.

Jednotné uzákonění domácího vzdělávání však ve Spojeném Království neexistuje, podle území jsou ustanovena opatření, která upravují podmínky domácí výuky. Existují zde však organizace, které si kladou za svůj cíl sjednotit rodiny praktikující domácí vzdělávání a také jejich evidenci. Je povoleno děti vzdělávat doma již od raného věku, kdy je pak rodič plně odpovědný za vzdělání svých dětí, je zde ale i možnost děti vyjmout ze školského systému v průběhu vzdělávání kdykoli před ukončením základního vzdělání. Umožňuje to školský úřad, který převážně není proti, výjimkou zákazu tohoto rozhodnutí je pouze, pokud je předem jasné, že dítěti nebude umožněno vhodné a efektivní vzdělání. Není zde ani povinnost monitorování úrovně vzdělanosti dětí, které vyučují doma rodiče, úřady sledují pouze to, jestli je dětem poskytováno vhodné vzdělání a potřebné podmínky. Namátkově probíhají kontroly, které mají za úkol odhalit, právě nevhodné podmínky či nedostatečnost vzdělání. Nedostatky domácího vzdělávání se v systému projevují až při dalším sekundárním stupni vzdělávání studentů.

Rodiče v Anglii, kteří jsou pro své děti vyučujícím, nemusí mít žádné stanovené minimální vzdělání. Nesou plnou zodpovědnost a to i finanční. Avšak mohou spolupracovat s úřady a soukromými organizace, které jim mohou doporučit kurzy pro pedagogické vzdělání, či mohou poskytnout různé materiály pro plnění národních vzdělávacích programů. Tento rozdíl je zásadní od České republiky, v našich podmínkách je nutné mít pro domácí vzdělávání požadovaný stupeň vzdělanosti.

3.2      Francouzská republika

Domácí vzdělávání má ve Francii na rozdíl od zbytku Evropy dlouhou tradici. Již od 17. století probíhala na území Francie tato metoda výuky a byla znamením vysoké společnosti. Průběh však nebyl stejný jako dnes, kdy vyučujícím pro domácí vzdělávání je rodič, v dřívější době měli děti z těchto vrstev jako své vzdělavatele soukromé učitele. Dnešní individuální vzdělávání potažmo domácí vzdělávání ve Francii probíhá jako alternativní metoda ve vzdělávání. Rodiče jako své hlavní důvody vedoucí k domácímu vzdělávání uvádějí filozofické, pedagogické či sociální důvody. Rozdílem od Česka je právě filosofický potažmo náboženský důvod, kterým je neshoda náboženského vyznání dané rodiny s většinovým náboženstvím a následná obava z nepochopení vede právě k domácímu vzdělávání. I přes silnou tradici, má domácí vzdělávání ve Francii poměrně slabé zastoupení. Lidé, kteří vzdělávají doma své děti, jsou na rozdíl od České republiky většinou přistěhovalci, či se jedná o smíšenou rodinu. Podle statistik z roku 2008 se uvádí, že doma je vzděláváno necelých 3 tisíce dětí.

Podle školského zákona je zde povinné poskytovat dětem vzdělání a povinnou školní docházku, která může být plněna ve veřejných či soukromých institucích, nebo v rodinách s rodiči, případně jedním rodičem či jinou osobou podle svého výběru. Povolení k domácímu vzdělávání rodič dostává na základě žádosti, kterou zasílá starostovi obce a příslušnému školskému orgánu, který ji schválí. Probíhají zde i kontroly, které jsou pravidelné a mají za povinnost odhalovat nedostatky, jako například nedostatečné znalosti, špatný zdravotní či sociální stav dítěte. Pokud je zjištěn nedostatek, rodiče ho musí ve stanovené lhůtě odstranit, jinak jim hrozí až trest odnětí svobody na 2 roky a peněžitá pokuta až ve výši 30 tisíc eur. Zákon také stanovuje znalosti po ukončení povinné školní docházky, díky kterým pak žák získává příslušné certifikáty. Zkoušky děti s domácí výukou skládají v institucích určených úřadem a mají stejnou hodnotu, jako zkoušky skládané ve školách. Odpovědnost za znalosti nesou rodiče dětí, stejně tak padá na bedra rodičů i finanční zátěž. Ve Francii je nejpropracovanější systém zákona pro domácí vzdělání oproti celé Evropě, velkým rozdílem od České republiky jsou zde sankce, kterými jsou postihovány ty rodiny, které neplní jasně stanovené podmínky pro tento typ vzdělávání.

3.3      Spolková republika Německo

V dnešní době je v Německu, oproti ostatním zemím Evropy, domácí vzdělávání zakázáno a jeho provozování je trestným činem. Nebylo tomu však v minulosti vždy. Až do roku 1938 mohli rodiče plně vzdělávat své děti v domácím prostředí, avšak s novým školským zákonem, který vstoupil v platnost právě tohoto roku, je individuální vzdělávání nelegální a platí zde plnění povinné školní docházky ve školském zařízení pro všechny děti od 6 do 14 let. Přestože má každá Spolková země své předpisy, je jednotně v každé z nich domácí vzdělávání zakázáno a platí povinnost plnění školní docházky ve školském zařízení. Rodičům, kteří by o individuálním vzdělávání v domácím prostředí uvažovali a začali ho praktikovat, hrozí až trest odnětí svobody, odebrání dětí do ústavní péče či vysoká peněžitá pokuta. Díky těmto důvodům již v minulosti proběhlo soudní řízení s rodinou, která svých pět dětí i přes zákaz chtěla doma vzdělávat. Tato rodina požádala USA o azyl z politických důvodů a následně jí bylo vyhověno.

3.4      Italská republika

Itálie domácí vzdělávání povoluje. Podmínky jsou zde velice podobné jako na území Francie. Plnou odpovědnost zde nese opět rodič, který má na starosti vědomosti žáka. Ten musí, stejně jako na území České republiky, každý rok skládat srovnávací zkoušky na úrovni stejného stupně vzdělání, které vykazují děti plnící povinnou školní docházku ve školním ústavu. O domácím vzdělávání musí rodiče předem informovat příslušný školský úřad, který následně i kontroluje průběh a podmínky výuky. Tento systém je velice podobný a propracovaný jako ve Francii. Oproti Česku jsou zde zavedeny i sankce. Rozdíl je tedy zásadní a to především v právní úpravě školského zákona, který zde jednoznačné ukládá povinnosti, pravidla i sankce domácího vzdělávání. v České republice takovýto zákon chybí, avšak domácí vzdělávání je zde upraveno, jak jsem se již zmínila, pod pojmem individuální vzdělávání.

3.5      Dánské království

Dánsko je také jednou ze zemí Evropy, kde není uzákoněna povinná státní nebo jiná školní docházka, ale kde platí vyučovací povinnost, která může být uskutečňována i mimo školu. Obecně zde platí a striktně se také dodržuje vzdělanost dětí. I přesto, že zde není povinná školní docházka, většina dětí do škol chodí a k domácímu vzdělávání zde dochází zřídkakdy. Převážná většina dětí (90%) v Dánsku navštěvuje obecní školu, zbytek se věnuje studiu na soukromých školách, minimální množství, menší než 1% dánských dětí má alternativní vzdělávání. Mezníkem mezi Českou republikou a Dánskem je již v přístupu ke vzdělání, domácí vzdělávání, i přes všechny módní trendy ve školství, se do Dánského školského systému prozatím příliš neprotlačuje.

3.6      Švédské království

Švédsko je zastáncem povinné školní docházky již od roku 1842. Avšak je zde povoleno dětem splnit tuto povinnost jiným způsobem, než uvádí zákon a to pokud je to plnohodnotná alternativa toho vzdělání, které je dítěti nabízeno předpisy podle platného zákona. Dále je uzákoněno zajistit dohled nad individuální výukou, který zaručuje plnohodnotnost vzdělání. Zásadní rozdílem od České republiky je zde povolení k domácí výuce, které se zde vydává pouze na 1 rok, poté se musí žádat o nové. Tímto je zajištěna  kontrola nad plněním školních a jiných souvisejících povinností. Stejně však jako v Dánsku je zde individuální výuka využívána zřídka kdy a pokud se k ní rodič přikloní, je to především ze zdravotních důvodů žáka.

3.7      Polská republika

Další zemí, kde je domácí vzdělávání legislativně upraveno, je Polsko. Přestože je tato země považována za zemi postkomunistickou, tak školský zákon, novelizovaný v roce 1995, moderně definuje vzdělání jako společné bohatství celé společnosti. V Polsku je zavedena povinná školní docházka pro děti od 7 do 17 let. Vše co se týká domácí výuky, je upraveno v nařízení Ministerstva národního vzdělávání z roku 1992. Jsou zde upraveny vztahy mezi žáky, rodiči, učiteli i dohlížejícími státními orgány. Tento zákon je velmi propracovaný, upravuje i pojem individuální vzdělávání a to přibližně na stejné úrovni jako český školský zákon.

 

 

 

Použitá literatura a jiné zdroje

Knihy a monografie:

• PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktualizované vydání, Praha: Portál, 2003, ISBN 80-7178-772-8.
• HOLT, J. Jak se děti učí. 1. vydání, Praha: STROM, 1994, ISBN 80-901662-7-X.

Internetové zdroje:

• Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). [online]. 2013 [ 2013-8-11]. Dostupné z: <http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561#cast3-hlava1>.
• MIFKOVÁ, B. Problematika domácího vzdělávání v ČR [online]. 2008 [cit. 2013-11-14]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jana Škrabánková Ph.D. Dostupné z: <http://theses.cz/id/y4fd23/>.
• MORAVOVÁ, L. Domácí vzdělávání [online]. 2012 [cit. 2013-11-14]. Diplomová práce. JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce MgA. Milena Válková Ph.D. Dostupné z: <http://theses.cz/id/ed4ylt/>.
• KOLÁŘ, P. Systém domácího vzdělávání v USA a ve vybraných zemích Evropy: Informační studie č. 5.155. [online]. 2000 [cit. 2013-11-14]. Parlamentní institut: Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny. 2000. Dostupné z: <http://www.domaciskola.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=86&Itemid=512>

Cizojazyčný zdroj:

• NOEL, A., STARK, P. a REDFORD, J. Parent and Family Involvement in Education, from the National Household Education Surveys Program of 2012. [online]. 2013 [cit. 2013-11-14]. Washington DC: National Center for Education Statistics, Institute of Education Sciences, U.S. Department of Education. 2013. Retrieved from: <http://claritatis.cz/zpravy/z-domova/ministerstvo-skolstvi-usa-domaci-vzdelavani-nadale-roste!/6550>.

[1] Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). [online]. 2013 [cit. 2013-8-11]. Dostupné z:  <http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561#cast3-hlava1>.

[2] PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktualizované vydání, Praha: Portál, 2003, s. 15.