Vnější ekonomické vztahy vůči třetím zemím – vyspělým ekonomikám, rozvojovým zemím a tranzitním ekonomikám
- Vyspělým ekonomikám
Mezi vyspělé ekonomiky řadíme například: USA, Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland – pro tyto země je Unie nejvýznamnějším hospodářským partnerem,
obchod v důsledku jednání v rámci GATT o snížení cel liberalizcím (měna)
USA – USA a EU
Jedná se o dvě největší ekonomické komplexy na světě, které společně představují téměř polovinu světové výroby (40 % svět. obchodu)
EU je největším zahraničním investorem v USA a naopak (USA – EU, EU – USA) Obchodní vztahy byly dlouho napjaté kvůli společné zemědělské politice (SPZ). Tlak USA byl jeden z hlavních důvodů reformy SZP EU ve směru liberalizace, jelikož USA považovala SZP EU za diskriminační USA a EU usilují o transatlantické společenství (viz. 2 okruh).
Od roku 1981 každoročně probíhá jednání na vysoké politické úrovni. V roce 1990 EU a USA podepsali Transatlantickou chartu posílení vnějších politických vztahů
Japonsko
Jedná se o třetí největší ekonomiku světa hned po USA a EU. Japonsko představuje 14 % na svět. GDP, 10 % na svět. obchodu. Mnoho členských států EU prosazuje ochranářská opatření vůči japonským dovozcům a podmiňují jejich uvolnění lepším přístupem na japonský trh.
EU usiluje o lepší přístup na Japonský trh – jednání na bilatelární úrovni. Dalším problémem je velká nerovnováha mezi Japonskými a Evropskými a zahraničními investicemi. Japonské zahraniční investice výrazně povyšují investice zemí EU v Japonsku
- Rozvojovým zemím (viz 2 okruh AKT Loménských dohody)
Problematika rozvojových zemí – AKT
Integrační tendence v tomto megaregionu se prosazují i po línií asociačních dohod s EU, v oblasti severní Afriky již od 60. let podepsáním dohod o přidružení s Marokem, Alžírském a Tuniskem,
Od poloviny 90. let dochází k revitalizaci asociačních vztahů v souvislosti s novou koncepcí spolupráce unie se středomořím a jeho 12 zeměmi (Egypt), zejména od Barcelonské konference 1995 (jde o postupné řešení souboru otázek bezpečnosti a ekonomických politických i kulturních vztahů v oblasti, i o realizace projektu na vytvoření pásma volného obchodu již do roku 2010 spojeného s relativně rozsáhlou finanční a technickou pomocí zemím oblasti).
Nejvýznamnější formu asociace rozvojových zemí a nejen afrických – je nesporně systém Loménských dohod mezi EU a státy Afriky, Karibiku a Tichomoří tzv. AKT – států. (resp. ACP)
V současnosti představuje skupinu 77 států rozvojového charakteru 2003 z nichž je 46 Afrických (jde většinou o bývalé kolonie evropských států – francouzské, belgické, a italské území v Africe).
Vytvoření tak rozsáhlé skupiny asociačních států zařazených v systémů „Lomé“ má předchůdce v tzn. Yaoundské dohodě rok 1963 (ES a Afriky)
Nová etapa asociační spolupráce s EU nastává uzavřením první 5 leté dohody s „Lomé I“ z roku 1975, která je rozšířena o další Africké státy (většinou bývalé britské kolonie) i
na země mimo Africké (46 států). Následovně se smlouvy prodlužují: Lomé II, III, IV a Lomé V na 20 leté období s platností od roku 2003.
Loménské dohody zajišťují vyjednané preferenční obchodní výhody Afrických zemí (a všem s ACP – AKT), především bezcelní přístup zemědělských produktů na EU trhy (výjimku tvoří tzv. citlivé výrobky jako jsou banány, rum a hovězí maso atd.). Druhou oblastí poskytovanou asociačních výhod je finanční a technická pomoc (k rozvoji venkova na rozšíření infrastruktury, rozvoji školství, zdravotní péče, podpora malého a středního podnikání).
Od Lomé I. je zaveden systém STABEX – krytí ztrát ze 49 výrobků zemědělství
Od Lomé II. funguje systém SYSMIN pro země, jejichž ekonomika je závislá na těžebním průmyslu.
Africké státy jsou adresáty řady akcí humanitárního charakteru ve formě různých potravinových pomocí zásazích při přírodních katastrofách, pomocí obětem válečných konfliktů, či běženců. V roce 1992 byly tyto aktivity EU institucionalizovány s řízením úřadu pro nouzovou humanitní pomoc.
- Transitním ekonomikám
Obchodní vztahy EU k tranzitivním zemím měly zvláštní charakter daný obchodní politikou těchto zemí, která vycházela z centrálního plánování a omezeným rozsahem obchodu a neuznávání EHS jako subjektu mezinárodních obchodních vztahů.
Většina těchto zemí nebyla do roku 1990 členy GATT a proto nehrály obchodní vztahy k východní Evropě významnější roli. Většina obchodu vycházela z dvoustranných dohod mezi jednotlivými členskými zeměmi EU a členskými zeměmi RVHP.
Ke změně došlo až po nástupu Gorbačova vedení k moci v SSSR v roce 1985. V roce 1988 začalo ES navazovat oficiální styky s jednotlivými zeměmi RVHP. Obchodní vztahy mezi zeměmi SVE a ES měly asymetrický charakter. ES zaujímají v zahraničním obchodě všech zemí SVE dominantní pozici.