Dějiny ekonomického myšlení
Protestantská etika a duch kapitalismu je dílo německého sociologa Maxe Webera, které vyšlo až po jeho smrti v roce 1920. Webera (spolu s jeho francouzským vrstevníkem Emilem Durkheimem) můžeme považovat za otce společenských věd 20. století, o čemž svědčí i fakt, že se na něj více než často odvolávají nejen dnešní sociologové, ale také politologové a koneckonců i ekonomové, když přijde řeč na metodologii – Weber je představitelem novokantovské epistemologie a etiky, která je dnes velmi rozšířená v německém kulturním prostředí.
Max Weber sám byl dokonce politikem-praktikem, a využíval toho při historické analýze německé politiky z perspektivy začátku 20. století. Zásadním přínosem pro myšlení této doby je jeho kritické přehodnocení materialistického pojetí Dějin, které před ním prosazovali především Marx a Hegel
Podle Webera nestojí za historickým vývojem a společenskými přeměnami pouze hospodářské motivy, jak učil Marx, ale také a zejména skutečnosti psychologické a náboženské povahy. Toto stanovisko pak vedlo Webera k sociologicko-historickým analýzám, v nichž nalezl určité souvislosti mezi náboženským vyznáním a vznikem kapitalismu.
Webera inspirovala k sepsání Etiky práce jednoho z jeho žáků, který srovnal socioprofesní uplatnění jednotlivých náboženských skupin a dospěl k zajímavému závěru, že nepoměrnou většinu vedoucích míst v evropském průmyslu a obchodu zaujímají muži protestantského vyznání (mezi nimi mnoho Židů, zejména v severním Německu a Nizozemí). Weber tedy začal ze sociologického hlediska zkoumat jednotlivé protestantské církve: kalvinisty, metodisty a baptisty (americké puritány).
Dochází k závěru, že fenomén kapitalismu přímo souvisí s kalvinismem a puritanismem, tedy s přísnou askezí, která “přetváří práci v kámen”. Zejména u kalvinistů má význam ústřední doktrína jejich víry: učení o predestinaci a vyvolení. Kalvinisté jsou svým náboženstvím založeni k tomu, aby lidským věcem dávali vnitřní duchovní rozměr a potvrzovali tím správnost své víry. Ve své práci se snaží postupovat racionálně a vytvářet řád, který je pro protestanta vírou i posláním, vlastně prováděním vůle Boží na zemi. Stejně to platí o zisku z kapitálu a o půjčování na úrok, jehož zákaz byl jedním ze základních dogmat západní církve před Kalvínem. Vytváření zisku z kapitálu prostřednictvím investice a úvěru se stává legitimním průvodním jevem života v protestantské víře. Toto konání ovšem není samoúčelné; to znamená, že zisk z vlastní činnosti má být nástrojem dalšího zlepšení práce a lepší organizace. Opravdový kapitalista neakumuluje kapitál proto, aby dosáhl potěšní nebo uspokojení, ale aby lépe zorganizoval a zracionalizoval práci a obohatil tím lidský život – nejen svůj, ale i těch, kteří jsou nějak spojeni s jeho podnikáním. Svůj úspěch a své bohatství pak vykládá jako známku Boží přízně, předurčení své rodiny a svého rodu k blaženosti.
Duch kapitalismu je neoddělitelně zakotven v myšlence přísné mravní povinnosti, která je protestantismu vlastní coby zcela nový ekonomický étos člověka. Podnikatel–kapitalista není dobrodruhem, spekulantem ani marnotratníkem, ale asketickým člověkem, který si uvědomuje hodnotu majetku a odmítá svým jměním plýtvat pro vlastní pochybné potěšení. Je věrný svému poslání (Beruf), jehož naplnění pro něj představuje nejvyšší uspokojení. Hovoříme zde o morální (nikoli nějak zákonem stanovené!) povinnosti vůči společnosti, tedy o mecenášství, podpoře charitativních spolků a obecně o napomáhání pokroku lidstva – který nepochází z mozků sociálních inženýrů, ale z každodenního života v komunitě. Dnešními slovy: kapitalista je ústřední postavou občanské společnosti – a Weber je jedním z jejích “metodologických zakladatelů”, když zavádí socilogické rozdělení na Gemeinschaft (společenství) a Gesellschaft (společnost).
Člověk je podle Webera odsouzen k “neslýchané vnitřní osamělosti”, která představuje poslední krok procesu odčarování (Entrauberung): lidstvo se v civilním protestantismu definitivně zbavilo posledních magických prostředků (modliteb a svátostí), jimiž od věků doufalo dojít spásy. Kalvinismus “postupně prodchnul svou přísnou metodou každodenní rutinu lidské existence”, ze které se v moderní době stává racionálně organizovaný život. Práce je pro kapitalistu i dělníka “výraz (racionálního) úsilí vedoucího k transcendentálnímu cíli” – jediný způsob, “jak zůstat v nekonečné přízni a milosti Boží”. Kapitalismus se tak stává nejvyšší formou společnosti, jejímž reprezentatvním obrazem je průmyslový podnik a moderní organizace práce.
Askeze kapitalismu je ještě zdůrazněna v puritanismu, americkém protestantismu, protože jeho učení zakazuje život v přepychu a nadřazenosti, nutí tedy vlastníka reinvestovat vydělané peníze, a tím zpětně napomáhat celému společenství.
Max Weber se stal jedním z titánů společenskovědního myšlení, a leží v žaludku především marxistické odnoži sociologie a politologie. Odmítači konservatismu, včetně francouzských a německých liberálů 60. let, mu vytýkají, že svou kritiku Marxe vedl takovým způsobem, až ho obrátil naruby: nevysvětluje kulturu ekonomikou, ale ekonomiku kulturou. Přisadí si většinou také kritikou jeho typologie společností a vůdcovství (násilnému roubování myšlenek na pozdější politický vývoj se ale neubránil snad žádný německý myslitel). Jeho zastánci ho pak vcelku oprávněně brání, že si Weber nekladl otázku “Co je historickou příčinou kapitalismu?”, ale ptal se po konkrétně popsatelných sociálních hlediscích vzniku nového uspořádání společnosti.